Volby, které nikoho nezajímají, se blíží. Proč jsou eurovolby otloukánkem?

Na úvod můžeme rovnou napsat, že řečí čísel i určité publicity jsou volby do Evropského parlamentu poměrně jednoznačně těmi nejméně populárními. Těší se dlouhodobě, nebojím se použít až pejorativního označení, až absurdně tragické volební účasti, která by byla v takřka jakékoliv jiné členské zemi EU považována za výsměch. Pro porovnání, z obvyklých voleb konaných v České republice mají dlouhodobě nejvyšší účast prezidentské volby a volby do Poslanecké sněmovny - v obou případech je účast standardně nad 60 % vyjma občasných odchylek. O něco méně populární jsou komunální volby, tam účast osciluje okolo 45 % a již poměrně slabou účast mají krajské volby, kde se standardně pohybujeme o deset procentních bodů níže. A eurovolby? Účast v nich se nikdy nedostala nad 29 %, v roce 2014 pak činila naprosto směšných 18,2 %.

Ještě smutnější pak je zasazení do evropského kontextu, kdy volební účast v České republice je takřka nejnižší z celé Unie, výrazně pak zaostává i za unijním průměrem, který u posledních voleb v roce 2019 činil 50,66 % - v naší zemi tedy byla účast o takřka 22 % pod průměrem. Na samém vrcholu žebříčku v účasti stojí Belgie s 88 % a Lucembursko s 84 %, v obou těchto zemích je ovšem účast povinná. Nad úctyhodných 60 % se dostaly i Malta, Dánsko, Německo a Španělsko. Hůře než Češi na tom pak jsou pouze Slováci (22 %), na podobné úrovni nalezneme Portugalce, Slovince a Chorvaty. Čím je tato nelichotivá vizitka způsobena? Navíc ve světle toho, že když jde o jiné volby, dovedou být Češi výrazně disciplinovanější?

Nabízí se poměrně jednoduchá odpověď, že to je v konotaci s klesající podporou Evropské unie - ovšem proti tomu existují hned dva pádné argumenty. Zaprvé důvěra v EU se v roce 2014, kdy byla volební účast rekordně nízkých 18 %, pohybovala okolo 49 % - o čtyři roky později, kdy volební účast vzrostla o 10 %, se pak podpora EU pohybovala pouze o tři procentní body výše. I aktuálně se pak pohybuje na podobné hladině, tedy okolo 46 %. Můžeme tedy říci, že důvěra v EU je poměrně stabilní a konotaci mezi důvěrou a volební účastí lze hledat pouze těžko. Dalším důvodem pak je porovnání s ostatními unijními státy - nejnižší důvěře se EU těší v Řecku, na Kypru, ve Francii a v Rakousku. Jaká je tam volební účast v eurovolbách? V Řecku skoro 59 % (tam je ovšem volba povinná), na Kypru 45 %, ve Francii 50 % a v Rakousku 60 %. Ačkoliv ve všech těchto zemích věří evropským institucím ještě méně než v Česku, k volbám tam přesto chodí vesměs minimálně dvakrát takové procento lidí. Problém tedy bude jinde.

Za první problém bych označil samotný přístup politických stran, které dělají z těchto voleb velice často nedůstojnou frašku, čímž demotivují i ty občany, kteří by jinak volit šli. Jak už jsem psal v úvodu, politické strany nevnímají tyto volby jako možnost zvýšit svůj vliv v Bruselu, ale spíše jako místo, kam uklidit své vyčpělé a již třeba částečně nepohodlné členy. Takovým případem je například Jan Zahradil, člen ODS, který ve straně měl moc velký vliv na to, aby byl odstaven, ale jeho názory byly až moc zpátečnické i na tak konzervativní stranu. I proto právě on byl jedním z našich europoslanců. Dalším takovým je Alexandr Vondra, který na rozdíl od Zahradila chce kandidovat i tentokrát. Ano, Vondra je naprosto vhodným kandidátem do Evropského parlamentu - pokud si sedneme do stroje času a vrátíme se takových 10 až 15 let zpět, kdy právě jím aplikovaný klausovský euroskepticismus byl něčím, čím se ODS chtěla prezentovat. Teď tomu už tak není, ovšem Vondrův vliv bohužel pro ODS moc neslábne a tak si své teplé místečko obhájí, přestože hájí hodnoty už jen toho slabšího křídla občanských demokratů.

Dalším extrémem pak jsou europoslanci, které Česká republika do Bruselu vyslala, aby EU rozkládali zevnitř - na mysli samozřejmě mám především zástupce antisystémových stran, kterými v tomto období byli Hynek Blaško a Ivan David z SPD a Kateřina Konečná z KSČM. Způsobilost těchto lidí k tomu, aby kohokoliv reprezentovali na evropské úrovni, je mírně řečeno diskutabilní. Blaško otevřeně vyjádřil podporu nacistické Dělnické straně Tomáše Vandase, Ivan David a Kateřina Konečná pak ruku v ruce šíří ruskou propagandu a u jejich míst v europarlamentu by měla být spíše ruská vlajka než ta česká - nebo ještě raději sovětská, jak by si možná přála komunistka Konečná. A tyto figurky mají reprezentovat naši zemi na mezinárodním poli? Upřímně, to se vůbec není co divit, že máme v EU poměrně slabou pozici.

Pro většinu stran jsou eurovolby až někde na samém periferii zájmů a využívají je pouze coby přípravu na další, důležitější, volby. I proto se v kampani většinou absolutně neřeší evropská témata, díky čemuž poměrně velká část obyvatelstva naprosto postrádá základní edukaci. Kolik procent lidí by bylo schopno správně odpovědět na to, co má v gesci Evropský parlament? A kdo ví, jakou přesně roli tam budou hrát čeští zástupci? Jak velká bude moc českého eurokomisaře, jehož jméno se teď tak propírá v rámci koalice? Pokud voliči neznají odpovědi na tyto poměrně základní otázky ohledně toho, co vlastně jimi volení zástupci budou mít na starosti a jak funguje instituce, do které jsou voleni, jak mají správně vybrat, komu svůj hlas udělit? I díky tomuto naprosto laxnímu přístupu většiny stran jsou tyto volby něčím zcela abstraktním. Jde o volby do instituce, o které Češi takřka nic nevědí, se kterou nepřicházejí do styku a o jejímž fungování nejsou informováni buď vůbec, anebo pouze zcela zavádějícím způsobem.

Právě tato velice zavádějící a někdy až lživá percepce Evropského parlamentu, kterou u nás dokázaly vytvořit převážně antisystémové strany a v poslední době i hnutí ANO, volební účasti také poměrně dost škodí. Tyto strany totiž systematicky pouze upozorňují na to, jaké regulace a omezující zákony k nám z EU přišly - ať už jde o marginální regulace ohledně potravin, migrační politiku nebo enviromentální zákony. Tento přístup má ale dva jasné nedostatky. Prvním je, že z EU samozřejmě přichází i řada zákonů, které jsou užitečné i pro běžné občany, ať už jde o ochranu spotřebitelů, zvyšování životní úrovně nebo různé dotační balíčky. Druhým nedostatkem je právě neznalost toho, co má vlastně Evropský parlament na starosti - sám o sobě totiž legislativní moc nemá, o nových zákonech pouze spolurozhoduje s Radou EU a tyto dva orgány společně schvalují pouze zákony, které navrhla Evropská komise. Je tedy minimální zavádějící tvrdit, že europoslanci mají nějaký zásadní vliv na to, kam bude směřovat politika celé EU.

I proto by nás měly v europarlamentu reprezentovat pouze silné osobnosti. Nejde totiž ani tak o počty a ani o to, pro jaké druhy legislativy budou zvedat ruce. Jde spíše o to, jakou pozici si vytvoří, jak respektovaní budou svými zahraničními kolegy a jak zákulisně budou schopni prosazovat zájmy České republiky. Na evropské scéně rozhodně nejsme zemí prvního sledu, o to více ale potřebujeme silné politiky a diplomaty, kteří budou slyšet a jejich zahraniční kolegové jejich názor budou brát vážně. Jedinou cestou, jak v EU prosadit něco, co bude zaměřeno na naše zájmy, je dostat na svou stranu někoho z větších hráčů - bylo by tedy velice nemoudré se pouze spoléhat na chatrnou a stále více k nacionalismu tížící spolupráci v rámci Visegrádské čtyřky, protože tím budeme pouze budovat politickou izolaci, do které se naše země bude dostávat.

Jak z toho tedy ven? Jak zvýšit prestiž těchto skomírajících voleb? Sestavit kandidátku podle schopností a ne podle zásluh. Edukovat veřejnost o důležitosti této instituce. Přestat házet všechny naše vnitrostátní problémy na EU. A v neposlední řadě si uvědomit, že Evropa bez nás může fungovat naprosto bez problémů, ale my bez ní určitě ne. Řešení na tento problém je tak poměrně snadné, ovšem jeho implementace už bude o něco těžší. Vyžaduje to totiž sebereflexi, konec klientelismu a notnou dávku upřímnosti - což jsou věci, které se v dnešní politice moc nenosí.