Článek
Už potřetí za sebou se Američané dostali do situace, kdy si musí vybírat mezi dvěma kandidáty, kteří jsou u většiny občanů nepopulární. Lakonicky se dá napsat, že tento trend nastal vstupem Donalda Trumpa do politiky a ačkoliv by to byla částečná pravda, příčiny je třeba hledat trochu jinde, především pak v rigiditě vládnoucích stran a politickém systému, kterým USA disponuje. Už souboj Trump vs. Clintonová byl provázenou nepopularitou obou politiků, o čtyři roky později pak zvítězil Biden především proto, že Trump proti sobě dokázal poštvat velkou část národa a ten se dokázal zmobilizovat v podpoře kandidáta, který byl pouze méně špatný. Letos se situace opakuje a nic se nemění ani tím, že Bidena v souboji s Trumpem nahradí Harrisová - její výhody totiž sestávají primárně z toho, že je žena, zastupuje etnickou minoritu a je relativně mladá. Tam to ovšem končí, s popularitou na tom také moc dobře není a kompetenčně by si země velikosti a důležitosti USA určitě zasloužila někoho lepšího.
Systém dvou stran začíná přinášet stále více negativ
Republikáni a demokraté. Americký politický systém je už odnepaměti pod palcem těchto dvou stran a dnes už je opravdu těžké říct, čím se od sebe vlastně liší, protože v rámci zjednodušování politických témat se jejich agenda částečně prolíná. Historicky platilo, že demokraté byli více liberální, především pak v kulturních a společenských tématech a také se snažili o větší ekonomické intervence ze strany státu. Republikáni naproti tomu byli považováni za konzervativnější obránce tradičních hodnot, zastánce volného trhu a také za větší intervecionisty v kontextu zahraniční politiky. Časy se ale mění. Je to právě republikán Donald Trump, který chce regulovat trh uvalením zvýšeného cla na importované produkty, především pak ty čínské. A je to také Donald Trump, který chce za každou cenu omezit americkou účast v globálních konfliktech. Jediné, co zůstává, je pomyslná hranice mezi konzervatismem a liberalismem, která získala ještě jasnější kontury s nástupem Harrisové.
Americký bipartismus je něčím, co je nutno vidět komplexně, protože by bylo až moc jednoduché napsat, že podobný systém dvou stran nedává smysl. Historicky tomu tak totiž není a z hlediska vládní stability je tento systém určitě lepší než ten, který máme v České republice. Je jedno, jestli jde o prezidentskou nebo parlamentní demokracii, systém dvou stran poskytuje vyšší stabilitu. Zkrátka a dobře, kdo vyhraje volby, ten vládne. Odpadá nutnost skládat nejrůznější koalice, dělat kompromisy a řešit časté pády vlády kvůli roztržkám mezi jednotlivými stranami. Jelikož v systému jsou pouze dvě dominantní strany, ta, která vyhraje volby, získá většinu schopnou vládnout a tím pádem je daleko jednodušší prosazovat vlastní program. Politický systém tak není tolik rigidní, je možné dělat větší reformy bez efektivních obstrukcí a v dobách krize může vláda daleko flexibilněji a rychleji reagovat. Tak to platí i právě v USA, kde se většina moci soustředí v rukou prezidenta - tedy republikána nebo demokrata - který má relativně volné pole působnosti v prosazování vlastní agendy.
Takto popsaný zní tento systém vlastně docela dobře, že? Ovšem logicky má i své stinné stránky. První je jakási absence brzd a protiváh - pokud je tu republikánský prezident a republikánská většina v Senátu i Sněmovně, může tato strana prosadit vlastně cokoliv a nikdo s tím nic neudělá. A jelikož může vládnoucí garnitura jmenovat i své soudce, poměrně jednoduše hrozí jakási forma „demokratické diktatury“, kdy určitá skupina lidí zcela demokratickým způsobem převezme naprosto všechny složky státní moci. Druhým negativem, které se začíná dostávat do popředí, je jakási absence politické inovace. Obě strany se dostaly do jakéhosi ospalého stavu, kdy se snaží držet své dominantní pozice a generují kandidáty, kteří nejsou ničím noví a ani odlišní od těch předchozích. Avizovaný opakovaný souboj Bidena s Trumpem byl dokonalým příkladem takového stavu - na jedné straně přestárlý demokrat, který se ve strukturách strany pohybuje již desítky let a na druhé straně uřvaný republikán, který sice v politice tak dlouho není, ale jeho postoje a názory dokonale reflektují přerod jeho strany.
Vnitrostranická konkurence? Neexistuje. Tedy existuje, ale pouze na oko. Nějací protikandidáti se v primárkách vždycky vyrojí, ale na konci dne je pouze otázkou, za koho se postaví nejvlivnější postavy dané strany. U republikánů, kteří před příchodem Trumpa byli v hluboké krizi, tuto vedoucí pozici převzalo právě „MAGA“ křídlo okolo Donalda Trumpa a podobně smýšlejících extremně konzervativních jedinců. U demokratů, kteří díky dvěma Obamovým vládám zažívali poměrně plodné období, jsou tyto struktury poněkud složitější, obecně je ale jasné, že většina zákulisní moci leží v rukou právě Obamy, rodiny Clintonových a bývalé předsedkyně dolní komory Kongresu Nancy Pelosiové. Právě ti na začátku podporovali Joe Bidena a ti samí se od něj v posledních týdnech odklonili a vyjádřili podporu Kamale Harrisové - ta tak sice ještě není oficiální kandidátkou strany, ale je velice složité si představit, že se delegáti postaví proti špičkám strany a zvolí někoho jiného.
Harrisová těží ze stereotypů, jako kandidátka je ale vesměs slabá
Dříve platilo, že být kandidátkou ženského pohlaví nebo zástupcem etnické menšiny, je spíše nevýhodou a diskriminačním faktorem. V poslední době se to ale změnilo. Společenská poptávka se posunula a začlenění žen do vedoucích pozic je aktuálním a správným trendem, který kandidátkám naopak nahrává - především pokud mají šanci získat punc té „první“. Osm let zpět neuspěla Hillary Clintonová - nebylo tak ale kvůli tomu, že je žena, jak někteří říkali, ale spíše navzdory tomu. Harrisová drží v rukou podobný trumf, kromě toho jde o stále relativně mladou političku s progresivními názory a také je zástupkyní etnické minority. To všechno jí dává možnost oslovit především mladší a progesivněji smýšlející generaci, zaujmout ženy a také minority, které se cítí nějakým způsobem diskriminovány. Jde o poměrně zásadní výhody, ty ale nic neříkají o tom, jaká je Harrisová vlastně kandidátka, protože jde pouze o její povrchní znaky. Při řešení geopolitických konfliktů nebo ekonomických krizí koneckonců nebude vůbec záležet na tom, jestli v Bílém domě sedí muž nebo žena, či černoch nebo běloch.
Bidena pravděpodobně nahradí Kamal Harrisová, i kolem ní je ale hodně otazníků.
Bude záležet na kompetencích a právě ohledně těch mám u Harrisové pochybnosti. Trump už dokázal během svého prvního volebního období, že je naprosto nekompetentní, tam o tom tedy ani nemusíme diskutovat. Bylo by ale fajn, kdyby alespoň druhá strana nabídla kandidáta, který by se dal označit za kvalitního. Opětovná kandidatura Joe Bidena byla vesměs logická, protože pokud se strana rozhodne vyměnit vlastního prezidenta, de facto tím říká, že zvolila špatně a vrhá to na ni špatné světlo. Biden je člověkem, kterého bych před 20 lety považoval za velice solidního kandidáta, který měl dostatečnou politickou zkušenost, ale zároveň i určitou vizi, kterou mohl do Bílého domu přinést - bohužel ale vinou zpomalených procesů ve vlastní straně dostal možnost kandidovat až ve chvíli, kdy už na to mentálně neměl. To mu těžko lze vyčítat. Současnému americkému prezidentovi je 81 let, což je věk, ve kterém lidé často nezvládnou obstarávat nákupy, natož řídit nejmocnější zemi světa.
Biden kývl ve chvíli, kdy ho strana potřebovala a kdy proti Trumpovi nebyla schopna po fiasku Clintonové vygenerovat kompetentního kandidáta. Za čtyři roky ve funkci ovšem úřadující prezident ještě zestárl, zeslábl a jeho slabiny vyvstaly na povrch daleko výrazněji. Za takové konstelace neměl šanci proti Trumpovi, který působil daleko vitálněji, uspět. Z tohoto pohledu je samozřejmě dobře, že demokratické špičky ho soustavným tlakem donutily odstoupit a do popředí se dostala Kamala Harrisová, dostáváme se ale k otázce, proč zrovna ona? A je skutečně tou správnou volbou? Harrisová je totiž neoddiskutovatelně spjata s Bidenovou administrativou a dokonce měla na starosti agendu, která lze současné vládnoucí garnituře vyčítat asi nejvíce, tedy migrančí krizi na mexické hranici. Viceprezidentka po většinu funkčního období platila za zcela nevýraznou spolupasažérku, která nezvládla udělat žádné zásadní kroky a nezanechala za sebou žádný hmatatelný odkaz. Této nálepky se bude velice těžko zbavovat.
Bylo by nefér napsat, že proti sobě stojí dva neschopní kandidáti. Harrisová ovšem postrádá kompetence v oblastech, které mohou pro USA být zcela zásadní - ekonomické otázky jdou zcela mimo ni, nemá žádné zkušenosti s těžkým vyjednáváním na mezinárodním poli, které budoucí hlavu státu čeká a navíc nemá vůbec žádný vztah k Evropě, což by mohlo děsit především nás. Trump má sice mnoho vad, zároveň ale disponuje silným marketingovým týmem a ovládá dvě zcela zásadní mediální dovednosti, které mu mohou pomoci volby vyhrát. Tou první je „agenda setting“, tedy schopnost diktovat témata, která budou ovládat mediální diskurz. Trump je výraznou osobností a zvládá pravidelně poutat mediální pozornost, díky čemuž může většinu času diktovat témata, která budou dominovat titulkům - z logiky věci pak bude akcentovat především ta, na kterých může Harrisovou porazit. Druhou dovedností je „fact spinning“, což je Trumpova dovednost prezentovat zcela zavádějící informace jako neochvějnou pravdu. Vzdělaní voliči, kteří si informace ověřují, totiž nejsou jeho elektorátem a ti nevzdělaní se dají daleko snáze získat hezky znějící lží, než ošklivou pravdou.
Vyhraje ten, kdo zmobilizuje více odpůrců
Jak už bylo řečeno na začátku, Spojené státy se dostaly do fáze, kdy většina obyvatel volí mezi dvěma druhy zla a pravděpodobně je k volbě zmobilizuje jejich averze vůči jednomu z kandidátu, nikoliv láska k tomu druhému. Podle průzkumů je Trump značně polarizující osobností, kterou převážně pozitivně hodnotí 41,8 % amerických voličů, ovšem hned 53,7 % ho hodnotí jako nepřijatelného kandidáta - zaprvé to znamená, že neutrální postoj k němu má jen velice málo lidí, zadruhé ho většina národa zkrátka za žádnou cenu ve vedoucí funkci vidět nechce a raději by dali hlas cvičené opici. Harrisová má pozitivní hodnocení dosahující pouze 38,3 %, jako neakceptovatelnou ji hodnotí 51,4 %. Oba dva kandidáty tedy doslova nemůže vystát více než polovina národa, u Trumpa především kvůli jeho extrémní rétorice, u Harrisové kvůli jejímu těsnému spojení s neoblíbenou Bidenovou administrativou. Zároveň je jasné, že v USA existuje nezanedbatelný počet lidí, pro které jsou nepřijatelní oba kandidáti - a právě jejich případná mobilizace může rozhodnout volby.
Pokud to shrneme, je poměrně jasné, že v předvolební kampani půjde především o co největší očernění protikandidáta.Trump i Harrisová mají mnoho voličů a států, u kterých mají vítězství jisté a o tyto skalní příznivce nemusí bojovat. Bojovat musí především o ty, kteří je nemají rádi nebo na ně nemají vyhraněný názor - a toho docílí nejsnáze tím, že rozdmýchají co největší vlnu odporu a nenávisti proti svému protikandidátovi. Pokud totiž nerozhodnutý volič vyhodnotí, že jeden z kandidátů představuje zásadní ohrožení pro další směřování jeho země, je pravděpodobné, že ze strachu bude nakonec volit kandidáta druhého, ačkoliv ho třeba také vyloženě nemusí a nesouhlasí s ním. To je stinná stránka systému dvou stran. V českých prezidentských volbách jsme, alespoň v prvním kole, mohli v rámci možností volit svého favorita a až v kole druhém vybírat menší zlo, pokud se tam tedy nedostal náš oblíbenec. Američané takovou možnost nemají. Už od začátku musí kalkulovat a volit spíše pragmaticky než srdcem.
Vzhledem k rozložení sil a schopnostem kandidátů se dá očekávat, že Trump bude tím, kdo bude diktovat tempo kampaně a primárně tak tedy bude záležet na tom, jak k celé situaci přistoupí. První zásadní proměnou bude jeho finální reakce na pokus o atentát na jeho osobu - zatím reagoval velice zdrženlivě, lze ale očekávat, že v určité fázi kampaně této události využije k rozdmýchání nenávisti proti své soupeřce. Druhým otazníkem je jeho samotný přístup k boji proti Harrisové, protože doposud byl hlavní narativ jeho kampaně postaven na nekompetenci Joe Bidena vinou jeho vysokého věku a špatného zdraví. Zatím Trump málokdy poukazoval na faktické nedostatky Bidenova vládnutí, ale do popředí dával spíše formu - tedy Bidenovy leckdy zmatené reakce, trapná přeřeknutí a celkový dojem zpomaleného a dezorientovaného staříka. Teď musí Trumpův tým celou kampaň překopat a ačkoliv i Harrisová má své nepochybné slabé stránky, bude těžké postavit celou kampaň pouze na odhalování jedné z nich. Dá se ovšem očekávat, že Trump bude akcenovat blízké spojení Harrisové s Bidenem, její fiasko při řešení migrační otázky a její nedostatek kompetencí v ekonomické oblasti.
Joe Biden sice ze souboje odstoupil, jeho mediální obraz ale Harrisové i tak může uškodit.
Největší ekonomiku světa čekají zásadní měsíce, které mohou pootočit kormidlem dějin jedním směrem. Naše životy se ze dne na den nezmění výhrou ani jednoho z kandidátů, ale do budoucna tyto volby mohou ovlivnit zásadním způsobem vývoj NATO, výsledky rusko-ukrajinského a izraelsko-palestinského konfliktu a také celkové geopolitické rozložení sil ve světě. Na výsledky amerických voleb nedočkavě čekají nejenom zástupci EU, ale také vládoucí garnitury v Rusku, Číně nebo Mexiku. Hraje se o hodně a hlavním problémem je, že dobrá volba vlastně neexistuje - ani pro nás, ani pro samotné americké občany. Vyhraje zlo, které všichni znají, v podobě Donalda Trumpa? Nebo vyhraje velká neznámá v podobě Kamaly Harrisové, která je sice v mnoha tématech progresivnější, ale její postoj k zásadním geopolitickým otázkám je obestřen otazníky?
