Článek
Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové se zdála být zlomem v politickém vývoji na Slovensku - po ní přišlo po velkých protestech odstoupení tehdejšího premiéra Roberta Fica a v následných volbách 2020 velká výhra protificovské opozice. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se Fico snažil ovládnout veškeré složky moci ve svůj prospěch a jakým způsobem zemi vedl, to byla pro demokraticky smýšlející Slováky velká úleva a naděje blížících se světlejších zítřků. Bohužel pro ně lídrem vítězné strany OĽaNO byl (a stále je) Igor Matovič - o jeho úmyslech můžeme diskutovat a je možné, že své počínání skutečně myslel dobře. Ovšem jeho totální nekompetence, arogance, absence jakýchkoliv manažerských schopností a egocentrismus, který mu neumožňoval jakoukoliv sebereflexi, byly důvody, proč jeho vláda ani nebudila iluzi stability. Prakticky celé volební období tak panoval ve vládní koalici naprostý chaos, který zcela dle očekávání vyústil nejprve ve výměnu na postu premiéra a následně v pád celé vlády.
Roberto Fico mezitím čekal v ústraní. Čekal na chyby, kterých nesourodá a rozhádaná vláda udělala víc než dost a právě těchto chyb využil k tomu, aby jako pověstný fénix povstal z popela. Zbytek politického spektra působí nesourodým a nejednotným dojmem, Ficovi a jeho straně SMER-SD tak v podstatě stačilo zmobilizovat svou voličskou základnu, přibrat lidi znechucené chaotickým stylem vlády Igora Matoviče a svézt se na několika populistických tématech. Kombinace těchto faktorů s tím, že Fico je velice schopným politikem, který je dobrým rétorem, umí nastavovat veřejná témata a ohýbat je ve svůj prospěch, způsobila že má solidní šanci znovu stanout v čele vlády. V současné polarizované době, kdy zahraniční politika vlády určuje mnohé, tak musí demokraticky smýšlející část Slovenska doslova bít na poplach.
Paralela na Babiše? Velice nepřesné, Fico je daleko nebezpečnější
Při zběžném pohledu se nabízí srovnání s tuzemskou politickou situací, ovšem nutno podotknout, že Slováci v politickém bahně uvízli daleko hlouběji. Ano, i u nás po velké mobilizaci protibabišovského tábora došlo k obratu politické situace a aktuálně to vinou ne zrovna kompetentní vlády vypadá, že právě Babiš se do premiérského křesla vrátí jako bumerang. Ovšem v tom podobnost končí. Zaprvé, ačkoliv má vláda Petra Fialy do dokonalosti skutečně daleko, její devízou je především vnitřní jednota - i díky klidné osobnosti právě premiéra Fialy koalice až na drobnější rozbroje vypadá stabilně a je tak pravděpodobné, že do dalších voleb nepadne. Na Slovensku už po prvních měsících bylo spíše otázkou času, kdy vláda díky vleklým sporům Matoviče a Sulíka imploduje, což se také stalo. Andrej Babiš je na zdejší politické scéně nálepkován označením chaota, ovšem v porovnání s Igorem Matovičem i během pandemie působil jako vzorně organizovaný premiant.
Andrej Babiš platí v Česku za kontroverzního politika, v porovnání s Ficem je ovšem beránek.
Nefunguje ani osobní paralela na rovině Fico-Babiš. I když tito dva samozřejmě mají společné charakteristiky, ve výsledku se dá říci, že Babiš maximálně udělá dočasný (i když velký) nepořádek, Fico ovšem může nenávratně celou zemi uvrhnout do propasti až orbánovského kalibru. Babišovo balancování v mezích zákona se totiž skládá převážně z finančních machinací, zneužívání dotací a snahy kontrolovat média a tím ovlivňovat veřejný narativ - to jsou sice věci, které rozhodně jsou špatné, ale v porovnání s Ficem jsou pouze slabým odvarem. Do Ficova repertoáru totiž spadá i snaha ovládnout slovenskou justici a policii, mafiánské praktiky a podezření z organizovaného zločinu. K tomu všemu si připočtěte jeho proputinovskou orientaci a rázem je tu mix, který by byl nebezpečím pro každou demokracii světa.
Trefnější by tak bylo přirovnat Roberta Fica k Viktoru Orbánovi - Babišova adorace Orbána je spíše póza, kterou se snaží nalákat konzervativní euroskeptické voliče, ovšem Ficova inspirace Orbánem má poněkud reálnější základ. Respektive pokud k tomu bude mít dostatečný prostor, vše ukazuje na to, že právě jakási orbanizace Slovenska je Ficovým dlouhodobým cílem. Konkrétněji tedy jde o ovládnutí všech složek státní moci, kompletní ovládnutí médií a veřejného narativu, politiku izolacionismu, která Slovensko postupně odloučí od vyspělého zbytku Evropské Unie a především postupnou likvidaci politické konkurence. Kromě toho má Fico k Orbánovi blízko i svým světonázorem, kdy ideologicky směřuje spíše na Východ než kamkoliv jinam - otevřená podpora Ruska se, stejně jako v Orbánově případě, očekávat nedá, ovšem v případě Ficova úspěchu můžeme počítat s ochlazením slovenské podpory vůči Ukrajině. A právě v tomto bodě se Andrej Babiš od dua Fico-Orbán odklání možná nejzásadněji. Jeho politika byla všechno, ale rozhodně nebyla provýchodní - naopak, i Babiš aktivně zapojoval Českou republiku do unijních záležitostí a prohluboval spolupráci s USA, vůči Rusku byl opakovaně kritický.
Matovič chtěl Fica zničit, paradoxně mu ale prokázal medvědí službu
O Igoru Matovičovi v tomto textu již několik nelichotivých zmínek padlo, ovšem tato postavička slovenského expremiéra si zaslouží daleko větší prostor. Po letech útisku měl totiž právě Matovič být tím, kdo povede obrodu Slovenska a konečně celou zemi vymaní z područí mafiánských struktur svého předchůdce. Koneckonců se mi i chce věřit tomu, že přesně to měl Matovič skutečně v úmyslu - do cesty mu ale přišlo něco, co de facto zmařilo veškeré pokusy zanechat za sebou cokoliv pozitivního. Byla to jeho naprostá a totální neschopnost. Lídr hnutí OĽaNO celou dobu působil jako někdo, kdo lhal ve svém životopisu, lhal na pohovoru a nakonec tak dostal práci, se kterou absolutně netušil, co má dělat. Svou cestu politikou si vyložil jako nějakou zvrácenou reality show, kde jedno absurdní prohlášení střídalo další a nejvíce mediální pozornosti dostávaly jeho neustále zcela veřejné hádky s vlastními koaličními partnery. Ficovi tak stačilo pohodlně se usadit, otevřít si láhev vína a celou tu komedii zpovzdálí sledovat.
Matovič se pasoval do role největšího bojovníka proti Ficovi, nakonec mu ovšem nechtěně pomohl.
Matovič touto svojí šaškovskou etudou způsobil hned několik věcí. Dokázal rozdrobit už tak nejednotnou slovenskou demokratickou scénu, protože i díky němu její členové strávili poslední roky vzájemnými hádkami, které nutně vyvolaly zvýšenou neochotu spolupráce. A bez této spolupráce nebude Fica možno porazit, protože fragmentovaná politická mapa hraje do karet právě poměrně jednotným stranám, jako je jeho SMER. Zároveň díky počínání Matovičovy vlády už mnoho Slováků zkrátka ztratilo jakoukoliv důvěru ve změnu - Ficova porážka ve volbách přinesla vlnu naděje, která ale byla vzápětí pohřbena ve víru chaosu, špatných rozhodnutí a nulové sebereflexe. Leckterý Slovák si tak musí klást otázku, jestli je lepší mít naprosto neschopnou demokratickou vládu, která je k smíchu i v zahraničí, nebo mafiánskou vládu Roberta Fica, která ovšem alespoň navenek budí dojem profesionality a organizovanosti.
Právě tato fakta jsou vodou na Ficův mlýn. Opozice dostala šanci ukázat, jak by politiku na Slovensku šlo dělat, ovšem selhala na plné čáře. Zanechala za sebou trpkou pachuť a otázku, jestli vlastně nebylo lepší, když byl u moci Fico. Právě narativ, že „budeme lepší než Fico“ byl tím hlavním důvodem, proč volby v roce 2020 skončily porážkou SMERu - lze tento argument použít i tentokrát? Když za sebou právě máme panování jedné z historicky vůbec nejhorších vlád, které kdy Slovensko mělo? Opozice měla nabito, měla všechno ve svých rukou, ale místo aby namířila na Fica a zmáčkla spoušť, Matovič se střelil zcela suverénně do vlastní nohy.
Pellegrini, Šimečka nebo snad Uhrík? Kdo může Fica ohrozit?
Je na aktuální slovenské politické scéně vůbec někdo, kdo by dokázal Fica ohrozit? Dlouho to vypadalo, že o vítězství ve volbách může usilovat bývalý Ficův spolupracovník Peter Pellegrini a jeho HLAS, ovšem poslední měsíce ukazují, že Fico je zkrátka politickým matadorem, který si vlastní voliče krást nenechá. Právě Pellegriniho větší umírněnost, menší euroskepticismus a absence tvrdé kritiky vůči Ukrajině jsou důvody, proč konzervativní voliči vracejí svou důvěru právě SMERu. Navíc HLASu částečně škodí, že má větší koaliční potenciál, tedy že díky své umírněnosti existuje šance, že se po volbách spojí se stranami demokratického spektra, což samozřejmě tomuto typu voličů moc nevoní. Vyloučit nelze právě ani spolupráci Hlasu s Ficem, ovšem nutno podotknout, že mezi Pellegrinimi a jeho bývalým šéfem se po odloučení vyvinula jistá míra antagonie a i vinou ega tak bude další spolupráce složitá.
Expremiér Pellegrini ještě nedávno v průzkumech vedl, ovšem Fico ho dohnal na přílišné umírněnosti.
Na druhém místě průzkumů, tedy ještě před HLASem, je s přibližně 16 % a čtyřprocentní strátou na SMER strana Progresívne Slovensko (PS), u jejíhož zrodu stála současná prezidentka Zuzana Čaputová. Právě ona je teď jediným spolehlivým majákem slovenské demokratické scény, ovšem dlouho tomu již tak nebude, neboť předčasně avizovala svůj odchod z politiky po konci aktuálního mandátu. Současný lídr strany Michal Šimečka dokázal stranu konsolidovat a udělat z ní aktuálního lídra protificovské scény, jeho výhodou je, že jde o poměrně neotřelou tvář, která za sebou nemá žádné skandály a aféry. Na druhou stranu jde o poměrně liberální stranu, což na Slovensku, které je konzervativnější než Česká republika, může být problém z hlediska koaličního potenciálu - dost bude ovšem záležet na právě již zmíněném Pellegrinim a na tom, jestli se rozhodne obnovit svou spolupráci s Ficem, nebo jestli zvolí progresivnější cestu a tím naopak Fica odtlačí do opozice.
Kartami může zamíchat i Republika - pro velké zjednodušení si můžeme představit takovou modernější verzi české SPD, tedy stranu, která akcentuje nacionalistická a ultrakonzervativní témata, vyhrazuje se vůči NATO, EU a odmítá podporu Ukrajiny. Republika v průzkumech osciluje kolem 8-9 % a právě ona může být tím jazýčkem na vahách nutným pro vytvoření koalice. Většina stran spolupráci s Republikou vedenou Milanem Uhríkem vyloučila, jedna ovšem ne… Pokud hádáte, že tou jednou stranu byl SMER, trefili jste se a je tedy možné, že k moci Ficovi pomůžou právě lidé s xenofobními a chvílemi až nacistickými názory.
Zbytek politického spektra je až moc rozhádaný a nejednotný na to, aby dokázal cokoliv změnit. Igor Matovič a jeho OĽaNO budou mít co dělat, aby se vůbec dostali do parlamentu (coby koalice potřebují alespoň 7 %, což zatím nemají), Boris Kollár a jeho Sme rodina pak třetí místo z minulých voleb rozhodně neobhájí. Do slovenské Národní rady se pravděpodobně dostane i SaS Richarda Sulíka, i on ale dost ztratil na kredibilitě věčnými hádkami s Igorem Matovičem a moc křesel tak nezíská. Ultrakonzervativní Kresťanskodemokratické hnutie (KDH) se pohybuje na volební hranici, šanci pak má i Slovenská národná strana, kterou si můžeme pamatovat především díky jejími lídrovi Andreji Dankovi, jenž svou směšností dokázal držet krok i se samotným Matovičem…
Ostatní uskupení, například Modrí bývalého premiéra Mikuláše Dzurindy nebo Demokrati dalšího expremiéra Eduarda Hegera, moc velkou šanci na překonání 5% hranice nemají. Dzurinda je totiž Slováky považován za politika minulosti, jehož čas už odešel a do politiky by tak nedokázal přinést nic nového. Heger je pak ke svojí smůle až moc spojen s chaotickým kabinetem svého bývalého šéfa Matoviče, navíc právě pod jeho vedením padla vláda a vymanit se z této asociace bude v očích veřejnosti možná až nesplnitelným úkolem.
Slovensko stojí před volbami na hraně propasti. Když do ní spadne, cesta zpátky bude hodně složitá a bolestivá. I v našem zájmu tak musíme doufat, že tuto ostrou zatáčkou naši východní sousedé vyberou, ovšem ďábel jménem Robert Fico má silný stisk a je připraven demokracii na Slovensku jednou provždy udusit. Vyhraje a stáhne celou zemi zpátky do politického pekla s sebou?
