Velký a Malý Blaník - místa s tajemnou historií a zajímavou současností

Malý Blaník (580 m.n.m.) a Velký Blaník (638 m.n.m.) jsou součástí ortorulového hřebene, tvořícího centrální část CHKO Blaník. Chráněná krajinná oblast Blaník je nejmenší CHKO České republiky. Její rozloha činí pouze 40 km čtverečních, vyhlášena byla 1. ledna 1982, patří do Vlašimské pahorkatiny ve Středočeském kraji.

„Hle, Blaník, hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temena po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou. Široko daleko je patrno jeho témě, okolní často k němu vzhlížejí.“

Ano, s panem profesorem Aloisem Jiráskem nelze nesouhlasit, Blaníky opravdu dominují širokému okolí (i po kůrovcové kalamitě). Malý Blaník byl od začátku 16. století poutním místem, stála zde kaple sv. Máří Magdaleny, kde se sloužily 22. července mše. Sídlil zde poustevník Petr Havlovic (zemřel v roce 1678). V roce 1753 byla postavena kaple nová, barokní, s osmiúhelníkovým půdorysem. Během stavby se dělníkům zjevovaly postavy zbrojnošů ve středověké zbroji, ale k tomu se ještě vrátíme… Již roku 1783 však Josef II. rozhodl o zrušení kaple. V 19.století obýval zříceninu Antonín Zeman. Tento poustevník zemřel roku 1897, jeho duch prý dodnes hlídá poklad pod kaplí. Uprostřed zříceniny stojí mohutný smrk ztepilý, zvaný Velký Mnich. Jeho výška je asi 37 metrů, stáří cca 250 let, smrk požívá ochranu jako památný strom.

Zatímco osídlení Malého Blaníku v keltské době není archeologicky doloženo, na jeho větším bratrovi Velkém Blaníku je prokázáno již v 5. století př. n. l. významné halštatsko-laténské hradiště. Vrchol hory obepínají dva pásy kamenných valů v půdorysu oválu, dodnes dobře patrné. Hradiště sloužilo patrně jako útočiště kmene Bójů v době ohrožení a také jako kultovní místo. Na jeho kamenných základech vznikl někdy ve 14.-tém století dřevěný hrádek, patrně zničen husity.

Hlavním vstupem do nitra hory, kde dřímá vojsko blanických rytířů a možná portálem do jiného časoprostoru je Veřejová skála, skalní útvar severozápadně od rozhledny na Velkém Blaníku. U skály byl roku 1888 nalezen meč ze 14. století.

Oba Blaníky mají opravdu silný genius loci. Na poutníka působí skutečnost, že se na kopcích skutečně odehrávaly předkřesťanské rituály, legenda o vojsku spícím v hoře má kořeny již v keltské kultuře. Později církev lidové poutě na Blaník zakazovala pod přísnými tresty. Roku 1404, dle zápisu arcibiskupské synody v Praze, byl pověřen jakýsi Jan Hus, aby počínání lidu, který vídal na hoře zázraky, vyšetřil… Rektor piaristické koleje v Benešově, Šebestián z Častolovic, sepsal v roce 1734 s farářem J. A. Kráslem z Pravonína protokol o halucinacích farářových. Ten slýchal v noci vojenské bubnování, jako když vojáci pochodují z Blaníka… Mezi místními obyvateli koluje mnoho příběhů o tom, jak někdo vstoupil do hory, po chvíli z ní vyšel, ale zatím uběhlo několik let…Asi nejznámější historka souvisí s vylamováním kamene pro základy Národního divadla v roce 1868.

 Zpráva z Národní politiky. Po 18-ti letech, tedy 18.dubna 1886 podal u c.k. okresního soudu ve Vlašimi Václav Podbrdský, kameník, žalobu proti Fr. Šolínovi, kamenickému mistru v Louňovicích, pro nezaplacení 11 zl. 25 kr., jež zůstal žalujícímu dlužen za kamenickou práci konanou r. 1868 na Blaníku při tesání kamene pro Národní divadlo. Mistr Šolín se odvolal, že očití svědkové potvrdili, že Podbrdský při práci spadl ze skály a jeho tělo se nenašlo, pouze krvavé stopy. C.k.soudní komise ho prohlásila za mrtvého. Soud vyzval Podbrdského, aby prokázal svou totožnost. Rodina, sousedé, i starosta ho ihned poznali, spor tedy vyhrál a peníze dostal. Ale! Pro nedostavení se k vojsku byl Podbrdský postaven před vojenský soud v Jindřichově Hradci. Tam se bránil řečí, že se po pádu ocitl v hoře Blaník, viděl tam česká knížata, krále, Husa, Cyrila a Metoděje… Sám nezestárl, měl dojem, že v hoře byl pouze 18 hodin, jeho rodina však zestárla o 18 let… Byl c.k. vojenským soudem osvobozen, neboť - trpí fixní ideou, že byl 18 let v Blaníku. Kde však pobýval doopravdy, proč nezestárl, to zůstalo nezodpovězeno…

Za druhé světové války u Veřejové skály prý vrtali vstup do podzemní říše Agarthy zástupci organizace SS Ahnenerbe (výzkumný ústav SS „Dědictví předků“). Ti si na Blaník odskočili z Dolních Věstonic, kde prováděli vykopávky pod dohledem Himmlera až do roku 1943. Teorie Dutozemě totiž zaujala i Hitlera. Nebo se bál vojska sv. Václava?

Z nedávné minulosti je zajímavý verš, který se objevil po srpnu 1968 v podpisové knize blanické rozhledny, která však roku 1983 zmizela. „Kéž by noha Jana Husa, do prdele kopla Rusa.“ Bohužel, rytíři zatím nevyjeli…

Já osobně jsem na Blanících strávil několik dní i nocí. Nejsem objektivní, místo má pro mne velice silnou atmosféru. V okolí se vypráví spousta historek o bloudění na známých místech, o chybějícím času, o stínech, hlasech… Nepřiznám, že jsem ve tři hodiny v noci zřetelně slyšel cinkání koňských postrojů a ržání koní, že tzv. Rytířská louka byla přes noc zcela podupána množstvím podkovaných kopyt, to vám nepotvrdím, avšak… Pokud se vydáte na výlet směr Blaník, možná rytíře nepotkáte, ale i tak je Podblanicko zajímavá krajina, která určitě stojí za návštěvu.

Závěrem úryvek ze hry Blaník českého génia Járy Cimrmana. „Tak pověst nelhala! Jsou tam a čekají. Děti mé, neplačte, nezoufej můj kraji! Ruce pryč, cizáku, zde domov tvůj není! Z hory se ozývá zlověstné dunění…“

Prameny: Divadlo Járy Cimrmana, Blaník, Paseka 1992

Pavel Toufar, Česká Sibiř, Start 2002

Jaroslav Pouzar, Podblanickou minulostí, VIDA 1996

Václav Zemek, Opomíjená místa na Podblanicku, ČSOP Vlašim 2007