Článek
V červnu letošního roku jsem měl možnost zúčastnit se oslav vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Poprvé jsem invazní pláže navštívil v roce 1994, takže mohu trochu srovnávat. Samozřejmě ubývá veteránů, vytrácí se autentičnost, přibývá bariér, zátarasů a roste pocit, že politici využívají výročí ke svému zviditelnění. Přesto, celá severní Francie se začátkem léta stává dějištěm ohromných manévrů historické techniky.
Letos navštívilo okolí pláží a místní bojiště asi 8 milionů lidí. Síť ubytování, hotelů a restaurací však tuto kalamitu překvapivě zvládá. Také silnice bývají většinou, s trochou trpělivosti, průjezdné. Francouzská policie je hodně vidět, ale nechává často dopravní situace žít svým životem. Například kolona tanků respekt na křižovatce určitě vždy bude mít. V Normandii si dávají sraz sběratelé vojenských artefaktů, military kluby, i muzea uvolňují ze svých sbírek zajímavé (často pojízdné) exponáty. Každý fanoušek vojenské historie si tady určitě přijde na své.
Nejzajímavější jsou ale památníky, které vyprávějí příběh. Na pláži Juno stojí anglický tank Churchill, ženijní verze AVRE. 6. června 1944 brzy ráno vyjel z vyloďovacího člunu a téměř ihned zapadl do 4 metry hlubokého kráteru po výbuchu. Jáma byla zaplavená vodou, nebyla šance tank vyprostit. Posádka tank opustila, avšak 4 její členové byli při útěku zabiti (patrně minometným granátem). Tank byl tenkrát ponechán na místě, využit jako pilíř pro provizorní most. Až v roce 1976 byl vytažen, uveden do původního stavu a vystaven jako pomník. Ale konečně pointa - přeživší z rána 6. 6. 1944 - řidič tanku Bill Dunn, který zemřel v roce 2014, nechal svůj popel vysypat vedle tanku, chtěl být se svou posádkou i po smrti…
Pro nás, kteří válku (naštěstí) nezažili, jen těžko pochopitelné, ale o mnohém vypovídající. Tehdejší vojáci, jak sami říkají, nebojovali za národ a vlast, oni jenom nechtěli zklamat své kamarády.
Hřbitov u pláže Omaha
