Článek
Není tomu tak dávno, co jsem si otevřel pivo z jednoho severočeského pivovaru. Jeho areál zabírá přibližně třetinu celé obce, kde sídlí. Na plechovce se dočtu, že jde o rodinný pivovar. Podle Českého statistického úřadu má více než 200 zaměstnanců, a dalších téměř 50 pracuje pro firmu s názvem obsahujícím slovo „distribuce“. Musím přiznat, že tolik lidí bych v našem rodokmenu opravdu nenašel.
Dobře, bez nadsázky. Zrovna pojem rodinný podnik definuje usnesení vlády. A pro rodinný podnik úplně stačí, když členové jedné rodiny v něm vykonávají většinu hlasovacích práv, přičemž se může jednat o osoby sešvagřené až do třetího stupně. Dokonce existuje i registr rodinných podniků, do kterého se zapisují firmy po posouzení statutu Výborem pro rodinné podniky. Můžeme tak jen polemizovat nad tím, jestli je taková definice podle nás správná.
Podobně zvláštní je i přídavné jméno lokální. Například proč v krkonošském supermarketu není za regionální maso považováno to z masokombinátu v 30 kilometrů vzdálené Jelení Góře, ale to, které přijelo až z 200 kilometrů vzdálených Vodňan? Dozajista je tuzemské, těžko jej však nazývat lokálním.
Pokračovat bych mohl i výrazy jako domácí nebo řemeslný. Znal jsem podnik, který nabízel „domácí řemeslné bagety“. Co to znamenalo? Povolila jim hygiena výrobu baget doma, kde je pekl mistr pekař? Kdepak. Všechno pocházelo z místního marketu a na místě se to pouze kompletovalo. Byl to podvod na zákazníky? Podle provozovatelů nikoliv – podnik prý byl jejich „druhým domovem“ a protože hostinská činnost je řemeslnou živností (a odbornou způsobilost pro provoz takového podniku samozřejmě měli), šlo prý o řemeslnou výrobu. Takže bagety byly domácí i řemeslné. Dobře tedy.
A když už mluvím o pečivu, nesmím zapomenout ani na pekárny. V dětství to byly velké budovy, kde se pekly rohlíky, chleby, koláče a koblihy. Dnes je „pekárna“ každá prodejna s pečivem – často jen pult v supermarketu, kde vám zaměstnanci rozmrazí předpečené pečivo.
A co zboží v akci? Dnes se slovo akce v letácích objevuje i u zboží, které není ani zlevněné, ani nijak výjimečné. Jde prostě o obyčejné naskladnění běžného zboží, které možná chybělo – a možná taky ne. ČOI sice může pokutovat za falešné slevy, ale žádná definice pro používání slova akce neexistuje. Prostě opět jen marketingový tahák.
Opomenout nelze ani slovo večerka. Dnes už je to téměř synonymum pro vietnamský obchod s potravinami. A setkal jsem se už i s takovou večerkou, která zavírala ve čtyři odpoledne. Přitom v Česku ještě pořád existují i skutečné večerky – provozované večer po běžné práci, třeba až od šesti hodin. Sortiment tvoří trvanlivé potraviny, a prakticky vždy se tam najde i stůl s lavicí nebo gauč, kde sedí a popovídají si místní.
Zmínit musím také frázi nově otevřeno. Občas bývá na obchodech i několik let – někdy dokonce na těch, které už jsou dávno zavřené. Vzpomínám si na příhodu z jedné hospody: hospodský si stěžoval, že mu tam moc lidí nechodí. Říkal jsem mu, že si místní určitě zvyknou. On se ptal proč, a já že možná ještě ani nevědí, že tam ta hospoda je – protože u silnice visí cedule nově otevřeno. A on na to: „Ta tam je už dvanáct let.“
A když už jsme u hospody, co to vlastně dnes znamená? Hospoda bývá podnik, který nenabízí mnoho – jednu dvě značky piva, k jídlu brambůrky nebo dopečenou pizzu. Otevírá obvykle až navečer, někdy jen o víkendech. Naproti tomu restaurace by měla být otevřená přes den a nabízet obědy. Ale často je tomu právě naopak – restaurace otevírá až v pět a nabízí jen pizzu, zatímco hospoda v sousední vesnici má pravidelné denní menu.
Jasně, v pohostinství se názvy často nemění. Když někde před sto lety vznikla Restaurace U Jandů, zůstane jí ten název navěky, i když už nikdo neví, kdo Jandovi byli. Ale přece by nebyl problém, kdyby se název upravil, aby odpovídal realitě – třeba na Hospodu U Jandů. Turisté by tak nebyli falešně lákáni na jídlo, které se tam už dávno nevaří. Nebo raději počkáme do momentu, kdy veřejnosti přijdou slova hospoda a restaurace naprosto totožná, stejně jako dnes minimarket a večerka?
Je to samozřejmě přirozený vývoj jazyka i společnosti. Není to jen fenomén posledních let. Už před dvaceti lety některé děti nechápaly, proč má babička toaletu v ložnici. Ale stejně mě nepřestává udivovat, že žádné dozorové instituci nevadí, když večerka není večerkou – zatímco za to, že někdo nazve český sýr „parmazánem“, hrozí tučné pokuty. Nebýt toho, asi bych áčko lákající na řemeslnou zmrzlinu minul bez povšimnutí.
