Na nahrazení pokladních samoobslužnými pokladnami nejsou připraveny hlavně obchody

Odpůrci samoobslužných pokladen jsou obvykle vykreslováni jako lidé, kteří neumí jít s dobou. Já to u sebe však vidím právě naopak. Dokonce se ani necítím jako jejich odpůrce — avšak jistému obchodnímu řetězci, kde je možné nenatrefit na žádnou pokladní, se po dvou zkušenostech již vyhýbám.

Na samoobslužné pokladny jsem rozhodně nikdy neměl averzi. Když jsem se ve svých studentských letech pohyboval v krajském městě, kde Tesco jako první nainstalovalo samoobslužné pokladny, využíval jsem právě je. Pro nákup svačiny to byla ideální volba. Žádné fronty, žádné dotazy od pokladní. Během pár vteřin namarkováno, vhozeny peníze, a bylo to.

Samoobslužné pokladny využívám i dnes, při rodinných víkendových nákupech. Ne však tím stejným způsobem, jako před třinácti lety. Ono by to už ani tak dobře nešlo — obsahem víkendového nákupu není pět položek, které by bylo možné naskenovat za pár vteřin, stejně jako jsou dnes u samoobslužných pokladen delší fronty než u těch klasických. Globus však přišel už v roce 2013 s převratnou novinkou - ručními skenery. Následovaly další obchody, a to i se skenery v podobě mobilních aplikací (zdroj). Na našem sídlšiti jsem byl asi jedním z prvních zákazníků, kteří tento způsob skenování využili. Při nějakém třetím nákupu mě totiž chtěla zaměstnankyně prodejny od samoobslužných pokladen vyhodit se slovy: „S takhle velkým nákupem jedete na samoobslužnou? No to si snad děláte srandu!“

Je to nepochybně dobrá věc. Zboží lze naskenovat kódem na cenovce, nebo čárovým kódem přímo na výrobku. Nákup můžeme ukládat rovnou do tašek. Může se stát, že nám nějaká asistentka prodeje v rámci namátkové kontroly vytáhne pět položek pro kontrolní skenování, ale to je tak všechno. Naskenováním zákaznické karty (či kódu z aplikace) se nám celý nákup dostane do samoobslužné pokladny, kde během chvilky nákup zaplatíme. V některých případech rovnou i aplikací, ve které pak máme účtenku. A navíc, pokud nakupujete s autistou, je tohle asi jediný způsob, jak prožít nákup v klidu.

Ovšem ano — není to ještě tak úplně dokonalé. Minimálně na tom našem sídlišti. Pokud váš nákup obsahuje nějakou žiravinu či alkohol, musí váš věk potvrdit asistentka prodeje. Ta vám musí přinést i cigarety, které chcete k nákupu přidat, a následně ještě vystornovat váhu — protože ta krabičku cigaret prostě nezaregistruje. Problém s váhou však může vzniknout i jinak, například když si na ni po naskenování kódu odložíte telefon. Váha samoobslužné pokladny se totiž při zpracovávání nákupu naskenovaného aplikací neodpojí, ale hlídá hmotnost 0,00 kg.

O další krůček dál to posunul COOP, který v březnu 2022 otevřel ve Strakonicích první prodejnu 24/7. V běžné otevírací době s pokladními a platbou i v hotovosti, noční a nedělní provoz bez pokladních a pouze s platební kartou. Z měst se tento koncept přesunul do vesnic, v červenci 2023 se v Koldíně na Orlickoústecku otevřel první obchod s pouze automatickým provozem.

Tyto obchody po zákaznících vyžadují bankovní identitu. Tu může mít každý občan starší osmi let, žáci základních škol ji dnes využívají například pro podání přihlášek na školy střední. A tyto obchody ji používají pro ověření věku. Avšak, způsobem poněkud zavánějícím diskriminací. Nezletilému není umožněno naskenovat alkohol tím způsobem, že není vůbec vpuštěn do prodejny. Přitom jsou to právě webové stránky COOPu, které v devatenáct let starém článku uvádějí, že spotřebitel má v případě odepření vstupu do prodejny upozornit ČOI.

Je ale velmi pravděpodobné, že se to do budoucna změní. Přeci jen, technologie jdou neustále dopředu — a navíc, pokud má zákaz prodeje tabákových výrobků nezletilým dopomoci k tomu, aby v dospělosti nezačali kouřit, pak by stejnou logikou zákaz vstupu nezletilým měl dopomoci k tomu, aby se mladí naučili nakupovat jinde.

Byl čtvrteční večer a já se vracel z pracovní cesty přes Rakovník. Navštívil jsem místní Billu, abych si koupil nějakou bagetu a cigarety. Čekal jsem, že mě nákup těchto dvou položek nijak moc nezdrží, protože u pokladen nikdo nebude. V obchodě jsem si vybral bagetu se slevovou nálepkou a mířím k pokladnám. Ty klasické jsou ovšem zavřené. To mě nijak nerozhodilo — rád si vyzkouším nákup na samoobslužných pokladnách nové generace. Začínám naskenováním čárového kódu z bagety. Bez problému. Následuje kód slevový, a tady už problém nastává. Slevu totiž musí odkliknout asistent prodeje. Jedinou živou osobou v okolí je však děda v roláku, který nepochybně nebude nic víc než security.

Nevadí, tu dvacetiprocentní slevu jsem schopen oželet. Teď jsou na řadě cigarety. Nečekám v tom nic složitého — na monitoru si vyberu, z nějakého automatu schovaného za stěnou zvolená položka vypadne, a následně se (stejným principem jako jsou odsávány mince) dostane do mé pokladny. Prostě kombinace dvou dlouhé roky známých funkcí, kterou bych ani nepovažoval za nějakou převratnou novinku.

Klikám na Zadat zboží a nacvakávám v-i-c. Už v tu chvíli mi však pokladna hlásí, že žádné takové zboží nebylo nalezeno. Nevadí, asi mají tuto značku zrovna vyprodanou, tak zkusím r-o-t-h. Stejná hláška, stejně jako při zadávání dalších značek. Napadá mě, že asi nejdřív musím prokázat svou plnoletost, aby mi pokladna mohla tento druh zboží nabídnout. To se mi však nedaří ani vložením čipu občanského průkazu do terminálu, ani pokusem naskenovat kód z jeho zadní strany (používaný například v lékárnách, kde jeho naskenováním dostanou do počítače doktorem vystavený eRecept).

Dochází mi, že nestojím u žádné převratné novinky, která by měla potenciál nahradit zaměstnance obchodu. Stojím u stejného typu pokladny, jako před třinácti lety v Tescu. To jen market se snaží ušetřit na zaměstnancích. Platím plnou cenu za bagetu, účtenku vyhazuji do koše a odcházím. Ale přichází zvrat — z útrob marketu vychází důchodkyně s nákupním vozíkem a vede si s sebou skutečnou živou pokladní. Stoupám si ke klasické pokladně, prodavačka ochotně vyndává požadované zboží, a dodává: „A ještě tu bagetu mi podejte, ať vám ji můžu namarkovat.“

Přišlo léto a na zážitek ze zimního Rakovníka jsem už téměř zapomněl. Je sobota, krátce po poledni, a já odvážím manželku s dětmi na devítidenní pobyt na chatě. Jako každý rok, čeká nás velké nakupování v českolipské Bille. Parkoviště je poloprázdné, což přičítám tomu, že si místní prostě jen více oblíbili vloni postavený konkurenční market přes ulici. Pravý důvod zjišťuji až v momentě, kdy přijíždíme k pokladnám. Téměř všechny klasické pokladny byly nahrazeny samoobslužnými. A ta jediná, která zůstala, je zavřená. Chvíli čekáme — třeba si pokladní jen odběhla. Ale kdepak. Je tu jen jedna zaměstnankyně, která běhá mezi samoobslužnými pokladnami.

Poněkud rozrušen přecházím k nejbližší samoobslužné pokladně a začínám skenovat kódy. Nemuselo by to být na dlouho — v minulém zaměstnání se mé rychlosti při podobných činnostech málokdo vyrovnal. To by však musela čtečka přečíst čárový kód okamžitě a odkládací pult by nesměl být o půl metru níže. Zhruba po pěti minutách přivolávám asistentku, aby nám potvrdila tři zlevněné položky. Má představa byla, že přijde, přiloží čip, na pokladně klikne na potvrzovací tlačítko, a bude to. Omyl. Zlevněné položky potřebuje najít — jak fyzicky na odkládacím pultu, tak i virtuálně v pokladně. To u nákupu, jehož částka přesahuje 5 000 Kč, skutečně není raz dva.

Po potvrzení slev si myslím, že to nejhorší už mám za sebou. Omyl. Jak zjišťuji ve chvíli, kdy chci nákup zaplatit, tato pokladna přijímá pouze platební karty. Nepochybuji o tom, že to někde na ní bylo uvedeno ještě dříve, než jsem začal nákup skenovat. Jenže v tu chvíli jsem byl zavřenou klasickou pokladnou vyveden z míry natolik, že bych takové upozornění ignoroval i v momentě, kdy bych jej musel na displeji nejprve desetkrát odkliknout.

U jiných nákupů by to nebyl problém. Jenže tento nákup přesáhl 5 000 Kč, což je můj limit, který mám na platebních kartách nastaven. Otevírám internetové bankovnictví a měním limit. Potvrdit mám autorizačním kódem — ten však přichází na můj druhý telefon, který je v tu chvíli nějakých 70 kilometrů daleko. Nevadí, vytahuji druhou kartu od druhé banky, otevírám druhé internetové bankovnictví, a to už pokladna hlásí abychom zahájili nákup naskenováním první položky. Prostě je to pryč.

Nákup přesypáváme z tašek zpátky do vozíku a přesouváme se k protější pokladně, která hotovost přijmout umí. Poučen z předchozího skenování, asistentku volám tlačítkem na pokladně už v momentě, kdy mám v ruce první zlevněnou položku. Po čtvrtém zmáčknutí tlačítka slyším: „Vždyť už jsem vám ten věk potvrdila, tak proč to furt mačkáte?“ Křičím nazpět, že potřebuji potvrdit slevu. Asistentka přichází, a nepochybně si nás vybavuje: „Ale vždyť vy jste byli naproti!“

Vysvětluji problém s platbou kartou, načež po mně asistentka vyžaduje účtenku z protější kasy. Říkám, že žádná účtenka nevyjela. Asistentka však oponuje: „Nemohlo to zmizet jen tak, musela vyjet účtenka, kterou já potřebuju vidět.“ A protože z tiskárny protější pokladny žádná účtenka nevyčnívá, bere od této kasy odpadkový koš, který před nás vysypává: „Tak mi ji najděte!“

V tu chvíli už vidím opravdu rudě. Asistentce odmítám hledat neexistující účtenku a pokračuji ve skenování nákupu. Tak rychle, jak jen mi to kasa dovoluje. Ztrácím přitom dva jogurty, kterým se nepodařilo přežít let na odkládací pult. V hlavě mám jen to, abych odsud už byl pryč. Rozprsklé jogurty utírám rukávem a se slovy „Sem už nikdy nepřijdu!“ odcházím.

Nic z toho by se samozřejmě nestalo, pokud by byla otevřená klasická pokladna. Je však jasné, že obchody chtějí šetřit. Doba, kdy byli v Globusu u ovoce vahaři, je také dávno pryč. Po nich nám však zůstaly plnohodnotné váhy. To, co nám některé markety v rámci úspor nabízí jako „samoobslužné pokladny“, má do plnohodnotných pokladen hodně daleko.