Článek
No, v takovém případě dostaneme něco opravdu zajímavého – například knihu Moriarty od Anthonyho Horowitze, která je tak dobrá, že by si ji měl přečíst i sám Sherlock (kdyby nebyl smyšlený, samozřejmě).
Horowitz je spisovatelský chameleon, který dokáže napodobit styl Arthura Conana Doyla tak precizně, že by si i duch starého pána mohl říct: „Jo, tohle je můj styl, kámo!“ Už v Domě hedvábí dokázal, že umí napsat pořádně atmosférickou detektivku, a Moriartyv tomhle směru vůbec nezaostává. Pokud jste čekali klidnou britskou detektivku, kde se pije čaj a zločiny se řeší s noblesou, tak se připravte – tohle je spíš jako viktoriánský thriller na steroidech.
Příběh začíná tam, kde slavný souboj mezi Holmesem a Moriartym skončil – u Reichenbašských vodopádů. A protože Holmes je považován za mrtvého a Moriarty taky, zločinecký svět Londýna se otřásá v základech. Zmatek a chaos využívá tajemná postava, která chce převzít otěže podsvětí. A právě proto na scénu přichází dva noví hrdinové: americký detektiv Frederick Chase a inspektor Scotland Yardu Athelney Jones. (Jones, mimochodem, je ten detektiv, kterého si Holmes v Doylových příbězích neustále dobíral, takže si konečně může něco dokázat – a to mu fandíme!)
Dynamika mezi těmito dvěma hlavními postavami je fantastická. Chase je racionální, chytrý a občas trochu tajemný, zatímco Jones je posedlý metodami Sherlocka Holmese a snaží se mu vyrovnat. Výsledkem je parádní detektivní duo, které nám dává všechno – napětí, humor a sem tam i nějaké to britské brblání. Zároveň se musí poprat s děsivým zločincem, jehož identita je zahalena tajemstvím a který je možná ještě nebezpečnější než samotný Moriarty. A to už je co říct.
Celý příběh je jako horská dráha – chvíli jste nahoře, užíváte si brilantní dedukce a chytré dialogy, a pak vás to mrští dolů nečekaným zvratem, který vás donutí knihu na chvíli odložit a nevěřícně koukat do prázdna. (A pak si ji samozřejmě okamžitě vzít zpátky do ruky, protože potřebujete vědět, co bude dál.) Horowitz si s čtenářem hraje, nasazuje falešné stopy, překvapuje a neustále testuje, jak dobře dokážete předvídat děj. A pokud si myslíte, že jste chytřejší než autor a že víte, jak to celé dopadne, dovolte mi vás upozornit – jste na velkém omylu.
Atmosféra viktoriánského Londýna je zde tak dokonalá, že byste skoro čekali, že vám při čtení bude pod nos unikat pach kouře, deště a podezřele levné whisky. Horowitz má neuvěřitelný talent na popisy a dokáže vykreslit scény tak živě, že se ocitnete přímo uprostřed rušných ulic plných stínů, tajemných uliček a postav, které možná skrývají více, než dávají najevo. Není to jen příběh, je to skoro jako časový stroj do 19. století.
A finále? Ach, finále! Pokud máte rádi šokující odhalení, budete naprosto spokojení. Nejenže se ukáže, že některé věci vůbec nejsou tak, jak jste si mysleli, ale zároveň to celé dává dokonalý smysl. Horowitz si dal obrovskou práci s tím, aby všechno sedělo, a výsledek je něco, co vás donutí přemýšlet o knize ještě dlouho po jejím dočtení.
Takže pokud hledáte detektivku, která je chytře napsaná, napínavá, s výbornými postavami, a především nesmírně zábavná, Moriartyje přesně pro vás. A pokud už ji máte přečtenou, gratuluji – právě jste si dali jednu z nejlepších knih, které moderní detektivní literatura nabízí. A teď si můžete sednout a přemýšlet, jak to ten Horowitz sakra udělal, že vás tak geniálně dostal.
