Článek
Ale málokdo si vybaví jméno hlavního inženýra celé téhle atomové frašky – Anatolij Djatlov. Jo, to byl ten pán, který měl na starosti, aby se jaderný reaktor č. 4 nechoval jako puberťák na Red Bullu. A jak to dopadlo? No… ehm… výbuch, že jo.
Anatolij nebyl žádný prcek. Měl za sebou zkušenosti z námořnictva, kde se mazlil s jadernými reaktory už dávno předtím, než se stalo cool bát se mikroskopických částic. Ve skutečnosti byl považován za odborníka. Což dává celé situaci ještě veselejší nádech, protože když expert způsobí katastrofu, je to vlastně tak trochu ironie osudu. Nebo karma. Anebo prostě špatný pondělí.
Djatlov měl jeden malý problém – nebyl moc na to „ne“. Když řekl: „Teď uděláme test bezpečnostního systému,“ tak se to prostě dělalo. I kdyby reaktor plakal, prosil a házel kontrolky jak vánoční stromeček v epileptickém záchvatu. Technici mu říkali, že test není bezpečný, že je reaktor v nestabilním stavu. A co on na to? „Nesmysl. Všechno pod kontrolou. Jedeme dál.“ A pak už to šlo rychle – pára, výbuch, a bum – nový způsob, jak osvětlit okolí bez elektřiny.
A teď přijde ten nejvtipnější (a zároveň nejtragičtější) moment. Po explozi Djatlov, celý popálený a ozářený, pořád tvrdil, že se nic nestalo. Byl tak tvrdohlavý, že i když ho nemocnice už skoro prohlásila za svítící dekoraci, on stále trval na tom, že reaktor je v pořádku. Pravda, nebyl to úplně nejlepší PR tah. Na druhou stranu, kdyby tehdy existoval Instagram, mohl mít profil plný selfies s popiskem „Radiation? Never heard of her.“
A co trest? No, soud ho sice poslal na 10 let do vězení, ale kvůli zdraví (představ si, že máš v krvi víc radiace než červených krvinek) si tam odseděl jen pět. Představte si vězeňský deníček: „Dnes mě zase nechtěli posadit ke stolu. Říkají, že zářím.“ Po propuštění už nikdo moc nečekal, že se z něj stane televizní hvězda nebo moderátor show „Jak přežít jaderný kolaps a neztratit přátele“, ale Anatolij byl tvrďák. Sice neudělal kariéru jako influencer, ale psal paměti. A světe div se – v nich tvrdil, že vina nebyla jeho. To je jako kdyby kapitán Titaniku tvrdil, že ta loď se potopila sama, protože měla špatnou náladu.
A viny? Tu necítil. Ani trochu. A to je možná to nejvíc ruské na celé té story. Místo toho, aby se ponořil do hluboké sebereflexe, došel k závěru, že chyba byla v systému. A vlastně měl částečně pravdu. Sovětský přístup „když něco nefunguje, zakryj to betonem a mlč“ totiž nebyl úplně učebnicovým příkladem krizového řízení. Jenže když jste hlavní inženýr a zrovna vám bouchl reaktor, říct: „Tohle nebylo v manuálu,“ asi nestačí.
Djatlov zemřel v roce 1995. Do té doby žil tak nějak v ústraní. Trochu jako superpadouch ve výslužbě. Ne že by plánoval další výbuchy, ale nikdo si s ním už moc nechtěl hrát. Měl prostě tu zvláštní auru: „Můžu zapnout mikrovlnku a způsobit blackout ve třech státech.“
Osud hlavního inženýra Černobylu tak skončil trochu hořkosladce. Ne úplně jako hrdina, ne úplně jako padouch. Spíš jako ten člověk, co to všechno spustil, ale pořád tvrdí, že měl pravdu. A co my z toho máme? Seriál, fascinaci radiací a turistické výlety do Zóny. A hlavně ponaučení: když ti reaktor říká „ne“, vážně bys měl poslouchat.
