Článek
V průběhu šesti let nacistické okupace se v Petschkově paláci, sídle pražského gestapa, vystřídalo víc temných postav, z nichž každá přispěla svou porcí hrůzy. Možná si to nepřejeme vědět, ale je dobré znát je všechny jménem. Zlo totiž nebývá beztvaré – má vizitku, funkci a rádo přesně ví, v kolik se podává káva.
Prvním, kdo do Prahy dorazil s úsměvem důvěrného znalce špehování, byl Karl Bömelburg. Přišel hned po okupaci v březnu 1939 jako zkušený „staatschutzpolizist“, tedy ochránce státu v nejironičtějším možném významu slova. Elegantní, chladný, vyleštěné boty – muž, který dobře věděl, že v zemi s demokratickými zbytky stačí pár exemplárních případů a lidé si dají pozor. Jeho styl? Ne tolik brutální jako organizovaný. Výslechy, sítě agentů, seznamy k zatčení. První českoslovenští politici, důstojníci a novináři si díky němu rychle osvojili výrazy jako „nucené vyšetřování“ nebo „Schutzhaft“. Mimochodem, Bömelburg se dožil poválečných let – Američané ho zadrželi, ale nakonec si to s ním Francouzi vyřídili v roce 1946.
Po Bömelburgovi nastoupil Horst Böhme, patrně nejznámější z této pochmurné galerie. Od srpna 1941 vedl pražské gestapo železnou rukou a osobní horlivostí. Žádný unavený byrokrat – tenhle muž měl energii jako buldok. Byl zodpovědný za řadu razií, zatýkání odbojářů a likvidaci celých ilegálních skupin. Když přišel atentát na Heydricha, Böhme se zapojil do pátrání s nadšením až příliš velkým – právě on měl hlavní roli v krvavé odvetě. Jeho lidé vymlátili Ležáky, dozorovali vyvraždění Lidic a naplnili Pankrác a Terezín stovkami nových jmen. Böhme byl typická postava „Gestapomanns“: klidný v kanceláři, smrtící v akci. V dubnu 1945 zmizel – podle dostupných záznamů padl u Vídně, ale jeho tělo nikdy nebylo spolehlivě identifikováno. Spíš než hrdinskou smrt měl jeho konec pachuť úniku.
Mezi těmito dvěma se krátce objevila postava, na kterou se dnes skoro zapomnělo – Dr. Ernst Gerke. Nezní to zrovna jako jméno z hororu, že? Ale tenhle uhlazený pán s doktorátem z práva zastával od konce roku 1941 do poloviny 1942 klíčovou roli jako Böhmeho zástupce a v určitých chvílích faktický velitel. Gerke nebyl teatrální ani krvavý – byl o to nebezpečnější. Jeho doménou byla precizní analytika, mapování komunistických buněk, šachová hra s informacemi. Byl posedlý strukturami a působil, jako by chtěl český odboj rozebrat jako starý karburátor. Po válce se úspěšně skryl za fasádu „právního poradce“ a chvíli dokonce vypomáhal Američanům v západním Německu. Zlo si občas oblékne oblek a přeloží nohu přes nohu.
A pak tu máme závěrečného hráče – Hans-Ulrich Geschke. Přesně ten typ člověka, kterého nechcete potkat, když už vám hoří dům a město se bouří. Geschke přichází do rozvrácené Prahy v dubnu 1945, když je jasné, že říše se rozpadá jako plesnivý chléb. Měl za úkol udržet pořádek a dusit odpor, ale zbylo mu už jen pár unavených důstojníků a několik aut, která sotva nastartovala. Když 5. května začalo pražské povstání, jeho telefon vyzváněl naprázdno a rozkazy padaly do éteru, který už ovládaly barikády a letáky. Geschke se pokusil vyjednávat, pak utéct, nakonec se vzdal – a přežil. Záznamy o jeho dalším osudu jsou kusé, ale ví se, že strávil nějaký čas v československém vězení a pak ho převzali Sověti.
Každý z těchto mužů reprezentoval jiný typ zla. Bömelburg byl manažer, Böhme horlivý fanatik, Gerke právní mozkožrout a Geschke zoufalý hasič v pekle na konci války. Společně ovládali centrum nacistické represivní mašinérie v českých zemích. Jejich podpisy pod rozkazy vedly k mučení, deportacím a smrti tisíců lidí.
Co je na tom děsivé? Ne to, že byli bestie. Děsivé je, že většina z nich byli inteligentní, organizovaní a přesní. Zlo nepřichází vždy se sekáčkem na maso – někdy má diář, psací stroj a dobře padnoucí kabát. O to víc je potřeba si je připomínat. Ne kvůli nim – kvůli nám. Abychom je dokázali poznat, když se znovu objeví. Protože jedno víme jistě: obludnosti se opakují, jen mění jazyk a razítko.
