Článek
Ráno vstanu a první, co mi proběhne hlavou, je, že dneska chodí důchody. Máme to s manželkou skoro jako malý svátek. Vím, že aspoň na pár dní nebude potřeba přemýšlet, co kde zaplatíme později a co hned. Uvařím si kafe, sednu si k počítači a přihlásím se do internetového bankovnictví, jak to dělám každý měsíc. V hlavě mám částku z minula, říkám si, že to bude podobné, možná o pár korun víc kvůli valorizaci. Kouknu na monitor, naskočí výpis účtu a já na chvíli úplně ztuhnu. Čísla tam jsou, ale je jich míň. O dost míň. Žaludek se stáhne, chvíli jen zírám a pak cítím, jak se mi začne dělat hrozně špatně.
Zvednu se tak rychle, že málem porazím židli, a doslova utíkám do koupelny. A tam se fakt normálně pozvracím. Nečekal bych, že mě tohle tak sejme. Není to jen nervozita, je to směs studu a bezmoci, která mě zalila během pár vteřin. Z kuchyně slyším manželku: „Co se děje? Není ti něco?“ Jen zamumlám, že je mi blbě, opláchnu si pusu studenou vodou a chvíli se opírám o umyvadlo. Vím, že tam dlouho stát nemůžu, že za chvíli za mnou přijde. Musím jí to nějak vysvětlit, ale v tu chvíli bych nejradši zmizel, aby to nemusela vidět.
Když se radost z důchodu změní v ponížení
Vrátím se do kuchyně, sednu si zpátky a jen otočím monitor k ní. Chvíli kouká, než jí dojde, co vidí. „Takhle má vypadat odměna za čtyřicet let práce?“ vyletí ze mě. Ne jako výčitka na ni, spíš jako otázka do prázdna. Ona beze slova vytáhne sešit, kam si už roky zapisujeme výdaje. Otevře ho na poslední stránce a začneme psát proti té částce jednotlivé položky – nájem, zálohy na energie, léky, jídlo. Po každé položce udělá čárku, odpočítá, chvíli počítá a jde dál. Když skončíme, je jasné, že zbude jen pár stovek. A to v tom není žádná jízdenka za vnuky, žádné oblečení, nic navíc, co by nebylo úplně nutné. Vidím, jak se jí lesknou oči, ale nebrečí, jen se dívá do sešitu. V tu chvíli si uvědomím, že se necítím jen jako člověk s malým důchodem. Cítím se hlavně úplně ponížený.
Rozhodnu se, že aspoň zajdu na poštu vybrat nějaké peníze v hotovosti. Potřebuju mít ty bankovky v ruce, abych si dokázal, že ty peníze opravdu existují, že to není jen pár čísel na obrazovce. Cestou koukám po výlohách. Všude cedule se slevami a akcemi, velká barevná čísla. Když ale vidím ty částky, vím, že pro nás je to pořád drahé, i kdyby tam napsali slevu padesát procent. Před obchodem postávají další důchodci, povídají si mezi sebou, ale potichu, skoro šeptem. Slyším útržky, jak se bojí jít ke kase, jak počítají, jestli jim to na ten nákup vyjde. Jdu kolem nich a mám pocit, že jsme všichni v jedné frontě, jen nevíme, kam přesně vede. Jako skupina lidí, která má hlavně nikde nepřekážet a moc si nestěžovat.
Tichá fronta, pošta a pocit plivnutí do tváře
Na poště stojím frontu a přede mnou zase samí starší lidé. Každý má v ruce složenky, průkazky, obálky. Je ticho, občas někdo zakašle, někdo si povzdychne. Když přijdu na řadu, podám paní za přepážkou občanku a kartu. Ona ani nezvedne oči, jen opakuje naučené věty, ptá se, co potřebuju. Řeknu si o výběr. Mačká něco do počítače, v ruce šustí papíry. Vidím, jak se jí na displeji objeví ta částka, na vteřinu se zarazí, ale hned zase pokračuje stejným neutrálním tónem. Přepočítá bankovky, podá mi je skrz okénko a řekne tu svoji naučenou větu o potvrzení. Strčím peníze do peněženky a najednou mám pocit, že mi někdo plivnul do tváře a čeká, že se ještě usměju a poděkuju. Poděkuju, protože to tak dělám celý život, ale uvnitř je mi z toho hrozně.
Odpoledne volá dcera. „Tak co, jak se máte? Už přišel důchod?“ ptá se naprosto samozřejmě, jak to dělá každý měsíc. Automaticky mám na jazyku odpověď, že dobrý, že nějak je, že to zvládáme. Jenže tentokrát to ze mě vyletí jinak. Řeknu jí, že to není žádná odměna, ale spíš plivnutí do obličeje. Na druhém konci je pár vteřin ticho. Pak jen tiše řekne, že kdyby bylo nejhůř, tak nám s mužem pomůžou. Slyším ale v jejím hlase únavu a napětí a je mi jasné, že sami sotva lepí hypotéku a děti. Řeknu jí, ať se nebojí, že to nějak zvládneme, že si poradíme. Vím, že to říkám hlavně kvůli ní. Nechci, aby měla pocit, že se musí starat i o nás, když má sama dost starostí.
Večerní sešit, škrtání a poslední zbytek důstojnosti
Večer zase sedíme s manželkou nad tím sešitem. Otevřeme ho od začátku a začneme škrtat, co se dá. Ovoce si dopíšeme jen občas, žádná návštěva divadla, méně topit, léky jen ty opravdu nejnutnější. Je to taková tichá domluva. Ona škrtá, já přikyvuju, občas něco navrhnu. Cítím, jak se ve mně pere vztek s rezignací. Nejradši bych začal nadávat na všechno, na stát, na systém, na všechny ty řeči o tom, jak jsou důchodci zajištění. Ale vidím ji, jak se snaží držet, a nechci před ní jen sedět a stěžovat si. Vezmu do ruky papíry od nájmu, chvíli na ně koukám a pak řeknu, že druhý den zajdu na obec a zeptám se na příspěvek na bydlení nebo cokoliv, co by mohlo pomoct. Vůbec se mi do toho nechce, vím, že to bude další kolečko vysvětlování a dokazování, další kousek důstojnosti pryč. Ale zároveň si řeknu, že když už mám pocit, že mi stát sebral důstojnost přes ten důchod, tak aspoň nenechám manželku, aby kvůli tomu měla ještě větší strach. A to je to jediné, čeho se ten večer dokážu chytit.
