Článek
Večer po práci sedím v kuchyni, syn si v pokojíčku něco staví z kostek a já mu automaticky vytahuju z tašky sešity a zbytky svačiny. Dělám to skoro každý den, ani nad tím nepřemýšlím. V postranní kapse ale tentokrát místo obalu od sušenky nahmatám pomačkanou obálku. Je na ní napsané jméno jeho třídní a moje příjmení. V tu chvíli mi v hlavě naskočí jediné: průšvih. Srdce se mi rozbuší, v krku cítím knedlík. Chvilku jen sedím u stolu, obálku v ruce, a zvažuji, jestli ji otevřu hned, nebo až večer, až bude spát. Doufám, že když to odložím, tak to třeba bude méně vážné. Zvědavost a nervozita ale nakonec vyhrají.
Co se skrývalo v pomačkané obálce
Obálku otevřu a hned mě zarazí, že uvnitř není klasická stručná poznámka, ale delší, ručně psaný text na čistém papíře. Učitelka píše, že si poslední týdny všímá, jak se syn mění. Že je unavený, nesoustředěný, že občas během hodiny jen kouká z okna a několikrát prohodil, že je mu „všechno jedno“. Na konci je prosba, jestli bych se jí mohla ozvat, že má o něj upřímnou starost a ráda by to se mnou probrala osobně. Jak to čtu, dělá se mi úzko. V hlavě mi začnou naskakovat všechny věci, kterými jsme za poslední rok prošli, a všechno, co jsem nad tím mávnutím ruky odbyla jako „to se spraví“ nebo „to jen zkouší pubertu“. A najednou si nejsem jistá, jestli jsem toho náhodou nepřehlížela víc, než bych chtěla.
Vezmu ten dopis s sebou a jdu za ním do pokoje. Přemýšlím, jak začít, abych ho nevyděsila, ale sama cítím, jak jsem napjatá. Sednu si k němu na postel a snažím se mluvit klidně. Ptám se ho, jak se mu poslední dobou chodí do školy, jestli je všechno v pohodě. On nejdřív dělá, že nechápe, proč se ptám, krčí rameny a dál si pohrává s kostkami. Když mu ukážu dopis, ztuhne a pak na mě vyjede, proč v jeho tašce „šmejdím“. Jindy mu to nevadí, teď se úplně zatne a zavře se do sebe. V tu chvíli mi dojde, že na něj tlačím moc rychle a ze špatného konce. Tak trochu couvnu a řeknu mu, že to nemusíme řešit hned teď, že si o tom můžeme v klidu popovídat zítra po škole, třeba u zmrzliny. Jen přikývne a je vidět, že už o tom mluvit nechce.
Noc bez spánku a první krok k řešení
Tu noc skoro nespím. Ležím v posteli a pořád mi v hlavě běží ta věta „je mi všechno jedno“. Najednou se mi začnou vybavovat chvíle, kdy byl v poslední době protivný, odsekával, nechtěl s námi nic dělat nebo byl najednou úplně tichý. A já jsem to pokaždé smetla ze stolu s tím, že je unavený, že je to po týdnu u táty, že to přejde. Teď se mi ty malé signály skládají dohromady a není mi z toho dobře. Ráno, hned po cestě do práce, vytáhnu mobil a zavolám paní učitelce, abych to neodkládala a neztratila odvahu. Domluvíme si schůzku hned na odpoledne po vyučování. Z jejího hlasu v telefonu cítím klid a opravdový zájem, ne výčitky. Trochu se mi uleví. V práci pak sedím jak na trní, neustále kontroluji hodiny a nakonec se domluvím se šéfem, že odejdu dřív. Vidím, že z toho nadšený není, ale tentokrát to neřeším.
Odpoledne sedím s třídní v jejím kabinetu. Na stole hrnek s čajem a mezi námi ten dopis. Učitelka v klidu popisuje konkrétní situace ze školy – jak syn poslední týdny několikrát usnul v lavici, jak zapomíná věci, které dřív zvládal bez problémů. Zmíní, že ve výtvarce opakovaně kreslil dva domy oddělené čarou a mezi nimi malého kluka. Zdůrazňuje, že to není o tom, že by zlobil, spíš z něj má pocit velkého smutku a vyčerpání. Řekne, že mě nechce strašit, ale že by byla ráda, kdybychom spolu hledaly způsob, jak mu ulevit, a případně zvážily školní psycholožku. Poslouchám ji a mám pocit, že mi někdo ukazuje něco, co jsem dlouho nechtěla vidět.
Otevřené přiznání a hledání společné cesty
V jednu chvíli to na mě prostě dolehne. Začnou se mi koulet slzy a já se trochu stydím, že brečím před někým, koho vlastně pořádně neznám. Přiznám jí, že poslední rok byl u nás hodně náročný. Rozvod, střídání domácností, moje časté přesčasy. Říkám nahlas to, co jsem si zatím jen myslela – že jsem doufala, že to syn zvládne líp, než asi zvládá. Učitelka mě uklidňuje. Ne stylem „to nic není“, ale tak normálně, lidsky. Že to neznamená, že jsem špatná máma, ale že je dobře, že se to řeší teď a ne až za rok, kdy by to mohlo být horší. Společně vymyslíme, že zkusíme víc pevného režimu, pravidelné „naše“ večery a že bychom měli zkusit domluvit schůzku i s jeho tátou, pokud na to bude ochotný přistoupit.
Když vyzvednu syna z družiny, nejdeme rovnou domů. Navrhnu, že půjdeme pěšky a po cestě se zastavíme na něco sladkého. V cukrárně sedíme u stolku, on si pomalu líže zmrzlinu a já cítím, že tohle je ta chvíle, kdy musím být upřímná a zároveň opatrná. Řeknu mu narovinu, že jsem ten dopis četla a že jsem s paní učitelkou mluvila. Vysvětlím mu, že to není žádná žaloba, ale spíš prosba o pomoc pro něj i pro mě. Chvíli mlčí, kouká do stolu a pak z něj začne pomalu lézt, že je strašně unavující pořád se stěhovat mezi dvěma domovy. Že má pocit, že si na to nesmí moc stěžovat, aby nám to nekomplikoval. Sedíme tam a já mám chuť se mu omluvit za všechno, co jsem neviděla. Domluvíme se, že spolu zajdeme za psycholožkou, že se pokusíme s tátou domluvit klidnější režim a že si doma uděláme večery, kdy bude jenom „náš čas“, bez práce a bez mobilu. Cestou domů jsme oba nějak tišší, ale cítím, že ten pomačkaný dopis, kterého jsem se tak lekla, nám ve skutečnosti otevřel dveře k tomu, abych mu byla zase o něco blíž.
