Článek
V práci jsem seděl nad monitorem a už jsem nedokázal držet myšlenky u tabulek. Venku šero, v hlavě únava a taková ta protivná přetaženost. Najednou mi prostě došlo, že musím vypadnout z města, aspoň na den. Napadly mě hory. Otevřel jsem jízdní řády, kouknul na ceny a v hlavě si nastavil rozpočet: tisícovka na celý den. Připadalo mi to jako rozumný kompromis – ne úplně lowcost, ale zároveň nic přehnaného. Říkal jsem si, že když nebudu utrácet za blbosti, tak to musí vyjít. Představil jsem si, jak si dám ráno kafe, pak si celý den zalyžuju a večer se spokojeně vrátím domů. V tu chvíli mi to celé dávalo perfektní smysl.
Ráno jsem vyrazil na nádraží s pocitem, že mám plán pod kontrolou. Hned první studená sprcha přišla u pokladny: jízdenka stála o něco víc, než jsem si podle starých vzpomínek představoval. Přihodil jsem si k tomu kafe do kelímku, protože „bez kafe to nejde“, a najednou jsem měl z tisícovky pryč první větší kus. V duchu jsem to okomentoval tím, že odteď už budu šetřit. Ve vlaku jsem se uklidňoval, že hlavní výdaj bude stejně skipas a zbytek nějak uhlídám. Jenže v podhůří jsem zjistil, že skibus, o kterém jsem byl přesvědčený, že je zdarma, zdarma není. Zase jsem lovil peněženku a pomalu mi začínalo docházet, že tenhle den bude finančně úplně jinde, než jsem si maloval. Přesto jsem si nechtěl kazit náladu hned na začátku, tak jsem to v sobě nějak potlačil.
Když se „rozumný rozpočet“ začne rozpadat
Před pokladnou na sjezdovce jsem stál frontu a nenápadně koukal na ceník nad okénkem. Ceny skipasů mě lehce zaskočily, i když jsem se tvářil, že mě nic nepřekvapuje. Na chvíli jsem zvažoval, že si vezmu jen půlden a pak se odpoledne projdu po okolí. Ale to rozhodnutí jet na hory kvůli „půlce dne“ mi najednou přišlo jako nesmysl. Tak jsem si v hlavě udělal rychlý přepočet a řekl si, že to zkrátka kousnu. Když mi prodavačka řekla částku, cítil jsem, jak se mi u toho trochu stáhlo břicho, ale navenek jsem jen vytáhl peníze, jako by o nic nešlo. V duchu jsem si slíbil, že si dneska prostě odpustím oběd a tím to nějak vyrovnám. Byl jsem pořád přesvědčený, že to zvládnu ukočírovat.
Dopoledne bylo vlastně fajn. Sjel jsem první jízdu, cítil ten známý pocit, kdy se člověk trochu rozjede, a na chvíli jsem na peníze úplně zapomněl. Jenže kolem poledne se ozval žaludek. V batohu jsem měl jen pár sušenek, které jsem si tam hodil večer předtím spíš z automatického reflexu. Snědl jsem je během dvou jízd a hlad se stejně vracel, jen o něco urputnější. Po chvíli jsem se rozhodl, že se aspoň „půjdu podívat“, co mají v občerstvení. Před tabulí s cenami jsem ale ztuhl. Každá položka mi najednou přišla dost drahá ve srovnání s tím, kolik mi zbylo v peněžence. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si nedám jen polévku a nebudu si to v hlavě moc rozebírat. Nakonec jsem si řekl, že to ještě vydržím, a otočil se zpátky ke svahu.
Hlad, stud a kelímek studených hranolek
Jenže po pár dalších jízdách už to nešlo úplně ignorovat. Začala se mi motat hlava, cítil jsem, jak mi dochází síly, a každá cesta nahoru na vleku byla delší a delší. Nakonec jsem si sedl dole u nástupu a jen tak koukal na lidi kolem. Nosili si na tácech porce jídla, nikdo u toho neřešil, kolik to stojí, a já si v tu chvíli připadal dost hloupě se svou představou tisícikoruny na den. V peněžence leželo pár drobných, které by sotva stačily na pití. Odpoledne se blížilo ke konci, obsluha v občerstvení začala uklízet a zavírat. Viděl jsem, jak za okýnkem shrabují zbytky hranolek z plechu a chystají se je vyhodit. V hlavě se mi rozjel vnitřní boj, jestli k tomu okénku jít, nebo dělat, že to nevidím. Hlad byl ale v tu chvíli silnější než stud.
Nakonec jsem se zvedl a došel k tomu okénku. Srdce mi bušilo úplně nesmyslně na to, že jde „jen“ o jídlo. Trochu nejistě jsem se zeptal, jestli by mi ty zbytky hranolek nemohli dát, že by je jinak stejně vyhodili. Připadal jsem si u toho dost trapně, jako bych přiznával, že jsem si ten den naplánoval úplně mimo realitu. Holka za pultem na mě překvapeně koukla, pak na plech a beze slova mi ty hranolky nasypala do kelímku. Podala mi ho, já poděkoval a v tu chvíli jsem cítil směs studu a obrovské úlevy. Sedl jsem si stranou a jedl ty studené hranolky s takovou vděčností, která by mi doma ani nepřišla normální.
Co mi jeden den na horách skutečně ukázal
Cestou zpátky ve vlaku jsem si v hlavě přehrával celý ten den. Ne tak, že bych se litoval, spíš jsem se snažil pochopit, kde se ve mně vzala ta jistota, že tisíc korun na hory „bohatě stačí“. Začal jsem si to poctivě přepočítávat: doprava, skibus, skipas, kafe, jídlo. Došlo mi, že jsem si ten rozpočet postavil spíš na přání než na skutečných cenách. Uvědomil jsem si, jak snadno se dá sklouznout do představy, že když něco moc chci, nějak se to „samo“ finančně poskládá. Ten den na horách pro mě znamenal něco dost konkrétního – že plánování peněz není jen o optimistickém odhadu, ale o tom sednout si a opravdu si to spočítat. A že nejhorší pocit není ani tak hlad jako moment, kdy zjistím, jak moc jsem se mýlil sám o sobě.
