Článek
Seděl jsem doma u notebooku, v pozadí hučela pračka a v mailu mi naskakovaly další úkoly. Byl to typický home office den, kdy mám pocit, že nestíhám, přestože se skoro nehnu z gauče. Mezi tabulkami jsem si uvědomil, že mám prázdnou lednici, tak jsem zavřel počítač a vyrazil do Lidlu za rohem. V hlavě jsem pořád měl práci, co ještě musím dodělat. U pokladen se vytvořily dlouhé fronty a na dvou kasách seděly starší paní, klidně ve věku mojí mámy. Všímal jsem si, jak se jejich pohyby trochu míjí s tempem, na které jsme v obchodech zvyklí, ale jen jsem si stoupl do fronty a přemýšlel nad tím, kolik mi asi uteče času.
Moment u pokladny, který nešel jen tak přejít
Postavil jsem se k jedné z těch paní a všiml si, že každou věc bere do ruky opatrně, kontroluje čárový kód, pak teprve přejede čtečkou. Po pár minutách jsem cítil, jak ve mně roste podráždění, i když jsem vlastně nikam nespěchal. Za mnou stál kluk v mikině, který si nahlas povzdechl, že „zase důchodci za kasou, to je fakt na palici“ a demonstrativně protočil oči. V tu chvíli jsem ztuhl. Dělal jsem, že to neslyším, jen jsem koukal před sebe, ale uvnitř mě to zasáhlo. Když jsem přišel na řadu, paní se na mě krátce podívala a omluvila se, že „jí to už tak rychle nemyslí“. V tom jejím tónu byl slyšet stud, ne výmluva. Došlo mi, že tam nesedí proto, že by ji to bavilo, ale protože prostě potřebuje být nějak užitečná a mít peníze.
Domů jsem se vrátil s nákupem, hodil věci do lednice a hned naskočil na call s kolegy. Dva z nich se smáli, že si dělají „home office dovolenou“, že dneska sotva něco udělali a stejně je to fuk. Debata se rychle stočila k platům, někdo prohodil, že by dneska pod padesát hrubého ani nenastupoval, když člověk trochu umí s počítačem. V tu chvíli se mi vybavil pohled na tu paní v Lidlu a ten její omluvný úsměv. Zkusil jsem jim napůl v legraci říct, co se stalo ve frontě, ale skončilo to u vtípku o „boomu důchodců u pokladen“ a o tom, jak je to pro obchody výhodné. Nikdo to moc neřešil, všichni se zase vrátili k tématu bonusů. Call skončil, já zavřel notebook a měl jsem zvláštní pocit, že žiju v nějaké bublině, kam se tyhle příběhy skoro nedostanou.
Když se bubliny střetnou u rodinného stolu
O víkendu jsem jel za rodiči na vesnici. U oběda se to klasicky stočilo na peníze a na to, jak se mají mladí. Táta utrousil něco jako: „Vy z kanclů ani nevíte, jaký je to makat rukama za dvacku.“ Máma přidala historku o svojí kamarádce, která musí v důchodu chodit uklízet, aby vůbec vyšla. Cítil jsem, jak se ve mně zvedá obranná reakce. Říkal jsem, že taky pracuju, i když z gauče, a že to není jen „klikaní do počítače“, že nám na hlavě taky visí cíle a termíny. Oni kývali, ale bylo vidět, že si to vlastně nedokážou představit. Končilo to takovým tím tichým dusnem, kdy má každý pocit, že ten druhý nechápe jeho svět. Já jsem si říkal, že mě shazují, oni si asi mysleli, že nic nechápu já.
O pár dní později jsem šel znovu do stejného Lidlu. Bylo odpoledne, v obchodě méně lidí a u stejné kasy seděla zase ta samá paní. Fronta byla krátká, tak jsem si stoupl k ní. Když mi markovala nákup, napadlo mě říct, že to musí být docela náročné tam celý den sedět. Neříkal jsem to jako lichotku, spíš mi to tak prostě vyklouzlo. Usmála se a řekla, že si přivydělává k důchodu a že by se doma stejně zbláznila sama. Nic víc. Jen ty dvě věty. Mně ale v hlavě naskočila vzpomínka na to mlčení minule, když ji za zády shazoval ten kluk. Vzal jsem si tašku s nákupem a cestou domů jsem měl v hlavě spíš ji než to, co jsem koupil.
Co se stane, když z lidí uděláme jen nálepky
Večer jsem zase seděl u notebooku a otevřel si internetové bankovnictví, abych si spočítal, kolik mi vlastně zbývá z výplaty po nájmu a všech běžných platbách. Do toho mi v hlavě jely dvě věty, které se mi za poslední dny zasekly v paměti: „důchodci u pokladen“ a „pod padesát nemá cenu brát“. Uvědomil jsem si, že mě neděsí jen ten rozdíl v částkách, ale hlavně to, jak snadno si z těch druhých uděláme jen nálepku. Napsal jsem do skupinového chatu s kamarády, že bych se s nimi chtěl o tom všem pobavit, jen tak, bez moralizování, jak to vnímají oni. A rodičům jsem ten měsíc poslal o něco víc peněz, než jsem původně plánoval. Vím, že tím neřeším žádný velký problém světa, ale aspoň mám pocit, že nepomáhám stavět bariéru, která se mezi námi začíná zvedat.
