Expedice Titicaca, 2004

V roce 1974 mi bylo nabídnuto, abych v rámci mezinárodní pomoci Peru vybudoval v Limě experimentální technickou kancelář, která by poskytovala bezplatnou poradenskou činnost s cílem získávání prací za úplatu. V té době tam byl u moci prezident Alvarado Velasco. Jeho šestiletá snaha o zavádění sociálních reforem byla u konce s dechem. Provedl sice rozsáhlé vyvlastnění půdy a dal ji Indiánům, ale oni se domnívali, že všechno půjde samo. Začali se chovat jako vlastníci a nic nedělali. Nastaly problémy. Znárodněné podniky a doly neměly finance na další rozvoj. Nebylo proto divu, že jsem zde zažil pokus o převrat a o návrat k původním pořádkům. Situace se sice uklidnila, ale nakonec po několika měsících došlo k odvolání Alvarada Velasca a návrat pravicové vlády. Přesto moje dvouleté působení v Peru přineslo ovoce – realizovali jsme geotechnický průzkum pro rozšíření hydrocentrály Machu Picchu, následně i pro rozšíření hydroenergetického potenciálu největší vodní elektrárny v Peru na řece Mantaro. Naši nejlepší odborníci vypracovali projekt na sanaci skalního sesuvu Tablachaca a připravili jsme projekty pro několik dalších, zejména vodohospodářských staveb. V průběhu pobytu jsem absolvoval řadu poznávacích cest po celé zemi, mimo jiné i dvakrát k jezeru Titicaca. Byl jsem ohromen mimořádnou zajímavostí jeho přírodního okolí, ale bohužel i vysokým stupněm ekologického znečištění.

Technickou kancelář jsem zdárně vybudoval, realizoval spolu s vybranými excelentními českými experty řadu projektů, přednášek a jiných, i obchodních aktivit a koncem roku 1976 jsem se vrátil zpět do Československa pokračovat jako zodpovědný řešitel na dokončení průzkumných a projekčních prací pro projekt přečerpávací vodní elektrárny PVE Dalešice.

Na sklonku roku 2002 jsem našel mezi elektronickou korespondencí pro mě velmi zajímavý dopis od tehdejšího vedoucího katedry historie Filozofické fakulty UP v Olomouci, docenta Ivo Bartečka. Tímto dopisem mi nabízel účast v připravované expedici Titicaca 2004. Byla to pro mě výzva, tak trochu i symbolická, neboť právě v roce 2004 mělo uplynout třicet let od zahájení mé spolupráce s Peru a také od mé první návštěvy jezera Titicaca. Po osobním vzájemném setkání mi bylo jasné, že se stanu jedním z členů vybraného týmu odborníků. Cíle tohoto projektu vyjádřil Ivo Barteček velmi podrobně a dovolím si část z nich citovat:

„Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázal cestovatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce devatenáctého a dvacátého století. Projekt Titicaca 2004-cz, garantovaný českými odborníky z univerzit a specializovaných pracovišť, doplňuje tradici české latino-amerikanistiky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky. Projekt Titicaca bude přednostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca, a to v jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Samotné sladkovodní jezero představuje jeden z přírodních klenotů amerického kontinentu a kolébku jedné z nejpůvodnějších a nejvýznamnějších domácích kultur – Tiahuanaco, předchůdce inckého civilizačního odkazu, a je do dnešních dnů svým mikroklimatem spjato s dědictvím jihoamerické minulosti i přítomnosti“.

Málokterý cestovatelský projekt byl zpracován tak erudovaně, důsledně a do nejmenších podrobností, jako návrh expedice Titicaca 2004. Již od počátku přípravy na expedici bylo jasné, že za necelé dva měsíce pobytu v oblasti jezera Titicaca nebude možné zjistit nové poznatky, přesahující rámec dosud realizovaných studií, ani učinit nové významné objevy. Bude to pouze počátek dalšího mnohaletého studia v oblastech, které expedice Titicaca 2004 vytýčí. Bude to zpracování výsledků ze získaných materiálů tak, aby se cíle projektu Titicaca 2004 naplnily. Po náročné přípravě zahrnující studium veškerých dostupných informací a zejména naší a zahraniční literatury, do Peru nakonec vycestovalo osm vědeckých a odborných pracovníků nejrůznějších profesí. Jako geolog jsem byl pověřen studiem přírodních a ekologických podmínek jezera Titicaca a jeho pevninského zázemí, Když se expedice po dvou měsících z And vrátila, pustil jsem se s vervou do práce a moje knihy „Peruánské postřehy“, „Bájné jezero Titicaca“, „Incawasi sídlo bohů“, „Záhadné jezero „Titicaca a Altiplano“ a zejména moje dosud poslední kniha „Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí?“ vydaná v roce 2014, patří k nejkomplexnějším cestopisům, které byly o Titicaca a zemi pod Andami napsány. Ale nejen to. Realizoval jsem celou řadu výstav fotografií o Peru, například v Bratislavě, Martině, Ostravě, Brně, Zlíně, v Lázních Lipová, většinou pod záštitou peruánského velvyslanectví. V roce 1917 byla slavnostně otevřena na zámku v Letovicích u Boskovic moje trvalá výstava fotografií a dokumentů pod názvem „30roků spolupráce s Peru“ a trvá dodnes. Za tu dobu ji navštívili tisíce návštěvníků zámku z domova i ze zahraničí. Uspořádal jsem také mnoho přednášek na univerzitách, ve školách, v zájmových sdruženích, klubech a v muzeích u nás a na Slovensku, ale i ve Španělsku v Barceloně.

Dále dám slovo Milanovi Švihálkovi, dramaturgovi ostravské televize a spisovateli: „Málokterý cestovatelský projekt byl zpracován tak erudovaně, důsledně a do nejmenších podrobností, jako návrh Expedice Titicaca 2004. Cílem projektu je historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí včetně obrazové dokumentace, stojí v návrhu. Účastníci výpravy se budou zajímat o komplexní pohled, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. Hodlají zpracovat dokumentaci krajiny a důkazy o přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny na začátku 21. století. Obdobný komplexní popis, zahrnující předkolumbovské, španělské i republikánské období nebyl českými badateli dosud pořízen, nakonec schází i v zahraniční produkci.“

Bylo pořízeno množství fotografií, videozáznamů a audiozáznamů pro potřeby prezentace ve sdělovacích prostředcích, v denním tisku, v rozhlase a v televizi. Výsledky specializovaných bádání byly využity v přednáškách na vysokých školách a v besedách pro širokou veřejnost. Stále ale ještě mnoho materiálů čeká na zpracování a vyhodnocení. Mimo jiné také existuje kvalitní pětidílný videozáznam z průběhu celé expedice v rozsahu 4,5 hodiny filmového záznamu, využitý dosud jen částečně, čekající teprve na komplexní zhodnocení. Od návratu expedice z Peru již uběhla dvě desetiletí a není se co divit, že zážitky a poznatky za tu dobu ztratily pel novosti. Sotva to ale může být důvodem, aby byla expedice k tajemnému jezeru Titicaca považována za zapomenutou.

Dále pokračuje opět Milan Švihálek: „Stárnoucí geolog v žádném případě neztratil své cestovatelské srdce. Jeho život a kariéra jsou ostatně dodnes spojeny s poznáváním světa, a i přes relativně vysoký věk je Otto stále přesvědčen, že mu cestování může přinášet radost. Potěšení má nejen ze samotných cest, ale i z toho, že o nich může vyprávět jiným. Zahraniční poradce, expert, sice není doslovně cestovatelem, tvrdí Otto. Ale zejména pokud je to geolog, může být obojím. Záměrně říkám, že může, protože pokud má lásku k přírodě a k lidem a spojí svoji práci s putováním za tajemstvím světa, není pochyb o tom, že se ´narodí´ nový cestovatel.“

„Dodnes jsou v jeho paměti uloženy živé vzpomínky na expediční měsíce. Na březích Titicaca se tehdy odehrála řada zajímavých příhod, někdy docela dramatických. Vyprávění o nich může zaujmout nejednu nadšenou duši, snící o dálkách. Mladíky, kteří jsou už jednou nohou nakročeni k obzoru, určitě od cestování neodradí, přestože ty příběhy mohou být i varováním před nebezpečími, která jsou s cestami po světě spojena.“

„Jen tak tak jsem pod andskými oblaky nepřišel o život,“ svěřuje se Otto. „Tehdy jsem v důsledku cesty na náhorní planinu ve výši skoro 4 000 metrů onemocněl horskou nemocí. Prožil jsem tam snad nejhorší noci svého života. Jak jsme se předem dohodli, v Punu, největším městě na pobřeží peruánské strany jezera, jsem zůstal zcela sám, zatímco ostatní členové expedice odjeli na jeho bolivijskou stranu, aby se zde věnovali zejména studiu historicko-topografického popisu této oblasti a dalším souvislostem života Indiánů na prahu třetího tisíciletí. Já jsem však chtěl, přes již značné zdravotní potíže splnit mnou samým stanovené cíle. Bylo mi tak špatně, že jsem se rozhodl napsat rodině dopis na rozloučenou a také jsem své poslední sbohem nafilmoval. Udělal jsem to tak, že jsem postavil kolem páté ráno, po již třetí probdělé noci, zcela vysílen, k posteli stativ s videokamerou a pronesl řeč na rozloučenou. Byl jsem přesvědčen, že se nedožiju rána. Díky bohu, rána jsem se dožil, ale skončil jsem ve velmi těžkém stavu v nemocnici SALCEDO. Jsem peruánským zdravotníkům nesmírně vděčný, že se mě ujali s neobyčejnou obětavostí a věnovali mi zcela výjimečnou péčí. Vůbec je nezajímalo, kdo jsem a odkud přicházím. Na to, co v Punu dělám, se zeptali, až když si byli jistí, že přežiji. Neměl jsem u sebe ani cestovní pas. Když druhý den po celonoční péči došlo k placení, mohl jsem jim nabídnout jenom dolary, ale ty odmítli přijmout, měli to zakázané. Peruánské peníze jsem neměl. Tak mě požádali o nějakou garanci, stačily jim jenom moje sluneční brýle. Pustili mě do města, abych jim peníze přivezl.“

Dobří lidé jsou všude, pokračuje Milan. Mnoho cestovatelů ale tvrdí, že laskavé srdce mají většinou lidé nejobyčejnější a nejprostší. Peruánští Indiáni, potomkové bájných Inků, k nim bezesporu patří. Mají mimořádně milou, vstřícnou povahu. Jsou zvyklí žít v úzkém kontaktu s přírodou, a to platí v celé Latinské Americe. Dovedou moudře využívat všeho, co jim nabízí životní prostředí, v němž žijí. Platí to i o Indiánech Uru, svázaných svým životem po staletí s plovoucími ostrovy na jezeru Titicaca. Otto si během výzkumu této zajímavé lokality do deníku zapsal mimo jiné: „Jejich klíčovou rostlinou je rákos, totora, který slouží nejen ke stavbě domů a člunů, ale i k výrobě uměleckých a upomínkových předmětů, jako vynikající krmivo pro dobytek a také jako poživatina (po odstranění vnější slupky se konzumuje vnitřní, velmi chutná část rákosu). Tito Indiáni používají při jídle džbány z pálené hlíny vyrobené v oblasti Pucará, a potravu zapíjejí vodou z jezera. Oheň si rozdělávají v hliněných nádobách přímo na rákosovém podloží. Domky na plovoucích ostrovech mají jednoduchou konstrukci. I kostelík a škola jsou jednoduchou vyčleněnou chýší z rákosu s křížem a obrazem Panny Marie.“

Je velmi záslužné, že vznikla a vzniká celá řada bilaterálních a mezinárodních projektů na záchranu jezera Titicaca tak, aby bylo zachováno ve stejném či lepším stavu pro budoucí generace. Štafetu dnes převzala mladší generace badatelů. Od neutuchajícího zájmu o ústrojné propojení odbornosti s touhou po dálkách nemohou mladé nadšence odradit ani moje poněkud trpká slova: „Někdy bývá cestovatelský úspěch v českých dějinách cestování zapsán zlatým písmem a vzpomínán celá desetiletí, zatím co cestovatelské aktivity spojené s praktickou činností zůstávají tak trochu stranou. A přece bývají mnohdy tou nejlepší vizitkou vyspělosti a kulturnosti našeho národa.

Literatura:

Kapitola Milana Švihálka z knihy nakladatelství JOTA v Brně v roce 2016, Zapomenuté výpravy, str.130 až 145.V uvedené knize je tato kapitola doplněna mnoha autentickými fotografiemi a dokumenty.

Moje webové stránky Expedice Titicaca nabízejí velký počet barevných doprovodných fotografií: www.horsky.estranky.cz

Moje DVD kniha „CHA - PVE Cuba Centro“ vydaná vlastním nákladem v roce 2019, ISBN 978-80-88296-07-2 obsahuje Powerpointové přednášky, fotografické soubory, celé Video Expedice Titicaca a stopáže záznamů, s možností využití pro přednášky aj. účely.