Kruté drama hledačů nafty v amazonské džungli

Kruté drama hledačů nafty v amazonské džungli.

Během mého služebního pobytu v Peru v letech 1974 až 1976 ještě žil v městě Iquitos na Amazonce muž, který prožil obzvláště zajímavá a nebezpečná dobrodružství. Jako geologa mě zejména zajímalo, že se vydal na začátku minulého století spolu s dalšími čtyřmi dobrodruhy do Amazonie hledat naftu jako zdroj budoucího bohatství. I když se mi nepodařilo osobní setkání s ním, jeho zprostředkovaná vyprávění a mnoho informací v tisku a televizi mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodl podat o jeho vyprávění svědectví.

Peru je země mnoha tváří. Celé pobřeží v délce asi tří tisíc kilomet­rů má pouštní charakter. Poušť pře­chází prudce v mohutné horské ve­likány Kordiller, s výškami až přes šest tisíc metrů. Za nimi je Amazonie, území rozlohou asi desetkrát větší než naše republika, pokryté hustými pralesy, s dosud bílými mís­ty, kam nepronikla lidská civilizace.

Poslechněte si vyprávění Manuela Córdovy - Ríose, loretánce, jemuž bylo v roce 1974 87 roků a žil v Iquitos, nej­větším peruánském městě na řece Amazonce. V Iquitos se v roce 1887 také narodil. Když mu bylo 14 roků, stal se „gaučem“, pasákem dobytka, jako všichni ostatní loretánci. Na začátku století opustil domov se skupinou čtyř hledačů černého zlata – nafty, jako zdroj budoucího bohatství. Opustili ces­ty, vydali se po řece Rio Blanco, až přišli do zóny Yaraví blízko Yuruguá, na hranici s Brazílií. Když přišli do soutěsky Rio Negro, byli přepadeni divokými Indiány kmene Amahuacas. Čtyři jeho kolegy ihned za­bili, uudili a snědli. Toho pátého, Manuela, si ponechali jako dar pro náčelníka kmene Amahuacas, Chuma. Pro Manuela to byl ten nejstrašnější okamžik v jeho životě, a to ještě nevěděl, že mezi nimi bude žít 16 let, 16 dlouhých let, pozna­menaných terorem a ponižováním.

Indiáni ho svá­zali a devět dní vlekli horami, až přišli k řece Las Piedras, což je pří­tok řeky Tarahuacá, blízko Madre de Dios. Přijal ho Chumo, velký „casi­que“- náčelník kmene Amahuacas. Byl to krutý Indián, bezzubý a podobal se spíše gorile, než člověku. Indiáni byli skoro nazí, kolem beder měli jen listy tropic­kých rostlin. Chumo mluvil, spíše řečeno křičel chraplavým hlasem na Indiány nějaké fráze. Manuel teprve později po­chopil, co říkal:

„Dejte pozor na to­hoto člověka. On bude naše jediná záchrana, bude to můj osobní poradce. Kdo mu něco udělá, rozsekám ho na kusy“.

Amahuacové byli ve válce proti Yuminaguas, což byli statní Indiáni, kteří nosili dlouhé vlasy spletené v copy. Byli také nazýváni Huacamayas Ancas, protože neznali bohy. Idea Chuma byla naučit tohoto bílého člo­věka jejich jazyku a vyzvědět od něj válečnou takti­ku bílých lidí, aby mohl porazit Yuminaguas. Tak se také stalo. Starali se o něj výborně, dostával královskou dietu. Jedl samé koroptve, opičky, veverky a jiná pralesní a horská zvířátka, kte­rá byla mnohdy lovena daleko až v podhůří And. Aby mu prodloužili ži­vot, nechali jej za svitu luny při úplňku uštknout různými hady, klovnout různými ptáky a píchnout jedovatými travami. Tvrdi­li, že kdo tuto proceduru vydrží, bu­de žít do 140 let. Ještě ve věku 100 let prý mohou plodit a rodit dě­ti. Ženy rodí děti ve vodě, dají je muži do opatrování a jdou ihned pracovat na pole nebo za jinou důležitou činností.

Častokrát byl nucen pozorovat krva­vé hody. Když zajali a zabili nějaké­ho bílého „gauča“, měli svátek. Lidské maso jedli skoro sýrové, zabalili si je do listů „mazamory“ a posypali strouha­nými banány. Jídlo si velice pochva­lovali, neboť v této oblasti je málo soli a lidské maso prý je slané a velmi chutné. Když se Manuel naučil jejich řeči, častokrát indiánům tento krvavý banket vyčítal, ale nebrali ho vážně. Běloši toto území přestali dobývat, protože měli z indiánů opravdový strach. Manuel pochopil, že má malou naději na záchranu. Pustil se proto pod přísným dohledem Indiánů do hledání nafty, kterou záhy skutečně nalezl. Prodával ji potom překupníkovi Rod­ríquezovi da Costa do Brazílie. Indi­áni jej však nespustili z očí. Za vy­dělané peníze nakoupili zbraně, nože, břitvy, šavle, zrcadla a hřebeny. Také si něco při těchto obchodech tajně nechával, protože stále po­čítal s možným útěkem. Svým podnikáním si brzy získal obdiv a vážnost všech indiánů a stal se velkým náčelní­kem. Říkali mu „Gran Panter Negro de los Amahuacas“.

Později, jako již velkému náčelníkovi, k němuž získali nejen úctu, ale i důvěru, mu pro­zradili mnohá tajemství. „Dali mi ochutnat „E1 Camaranti“, což je halu­cinogenní květina červené barvy. Va­ří se čtyři dny, potom se vyluhuje. Pijí­ce tuto drogu, vypráví Manuel, učil jsem se poznávat tajemství všech rostlin a kořenů pralesa. Dnes umím léčit rakovinu, játra, plí­ce, ledviny a mnoho blíže těžko definovatelných chorob lidského těla.“ Amahuacové také pěstovali tabák, potom do listů zabalili šváby, ješ­těrky a různý hmyz, to vařili a vzniklým nápojem se opíjeli. Nazý­vali to „Cásara Mano“, což znamená „různé věci“. Znají, kdy a kolik bu­de pršet. Mají orientační smysl a perfektně vyvinutý čich. Čichali k lis­tům rostlin a řekli mi: „Tudy prošel bílý muž. Bylo to před dvěma dny.“ Jindy zase přiložili ucho k zemi a prohlásili: “ Blízko odtud se pohybuje bílý muž“. Ihned se vypravili na jeho lov a roz­dělali oheň. Bílého muže dostihli, za­bili a snědli. „Dříve než jsem unikl ze zajetí, naši nepřátelé Yuminaguas mne za­sáhli šípem. Bylo to pouze varování, chtěli moji hlavu.

„Jeden den jsem řekl Indiánům, že jedu prodávat do Brazílie kaučuk, a že se vrátím za osm dní. Připravil jsem si podle předem stanoveného plánu člun, vesla, zásoby a nějaké tajně schované peníze. Podařilo se mi uniknout. Po mnohaletém dobrodružném a tvr­dém pobytu mezi amazonskými indiány jsem se vrátil do rodného Iquitos. Moji rodi­če však již byli dávno mrtvi.“

„Nedávno jsem byl pozván do botanic­ké zahrady v New Yorku jako odbor­ník. Seznámil jsem je s mnoha ta­jemstvími selvy - pralesa. Vyléčil jsem již přes 600 osob, mezi nimi také blázna. Proto jsem také zván přednášet i na univerzitě San Marcos v Limě.“

Historie tohoto člověka je neuvěřitelná. Ve svých 87 letech požíval dobrého zdraví, fyzicky vypadal na šedesátníka. Byl ženatý, měl 10 dětí, 68 vnuků a 28 pravnuků. Jeho život sloužil jako námět bestselleru Franca Bruceho Lamba, „El Mago de la Amazonía“, kouzelník z Amazonie. Zemřel v Iquitos v roce 1978 ve věku 91 let.

Rozloha Amazonie je obrovská a přes agresívní pronikání naší moderní civilizace a zejména kácení amazonských pralesů, stále v této oblasti existují bílá, neprobádaná místa. Proto nelze vyloučit, že příběh Ma­nuela Córdovy - Ríose by se mohl při­hodit i dnes.