Odborným poradcem Ramóna Castra Ruz, ředitele velkostatku Valle de Picaruras poblíž Havany

Jednou, v roce 1980, zazvonil na mém stole telefon a na druhé straně linky se ozvala Blanca Nieves, manželka ministra stavebnictví a toho času vedoucí zahraničního odboru. Velmi krásná a sympatická mulatka plná života. Zatímco její pracovní náplní bylo hlavně uzavírání kontraktů se zahraničními subjekty, mým úkolem byla kontrola kvality vybraných poradců, včetně sovětských, a to jak po stránce jejich odbornosti, projevované v osobních jednáních a postojích, tak po stránce kontroly jejich písemných posudků či projektů staveb. Dá se tedy v podstatě říci, že s Blancou se jednalo o každodenní spolupráci. Nejnáročnějším úkolem bylo posuzování nabídek velkých a finančně náročných projektů, plánovaných kubánskou vládou, jako byla například výstavba podzemního metra v Havaně. Nabídku podala sovětská strana a vzhledem ke slíbené nevratné finanční podpoře si byla jistá výhrou. Během jednání jsem na projektu zjistil tolik odborných závad, že jsem musel nabídku zamítnout, čímž jsem si nadělal dopředu na „dobré přátele“. Stejně tak Sověti dopadli s představením projektu a výstavby přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray, označované odborně jako „CHA – PVE Cuba-Centro“, kterou získalo Československo a jejímž jsem byl od roku 1984 koordinátorem a zodpovědným řešitelem (viz Akumulátor elektrické energie v džungli).

Ale pojďme k věci. Nejvíce se mi na Blance Nieves líbila její přímočarost. Jednou si mě zavolala, že budou mít s manželem nějakou důležitou státní návštěvu, že by potřebovali, abych jim pomohl něco zajistit k večernímu posezení. Fidel měl všechny své ministry pod tvrdou kontrolou a neměli přístup do diplomatické prodejny, kde by si mohli nakoupit vhodné občerstvení. Já jsem přístup jako hlavní zahraniční poradce s diplomatickým pasem měl, tak jsem jim samozřejmě vyhověl a koupil 10 lahví nejlepšího kubánského rumu. A nyní jsem uvažoval, co si asi bude přát tentokrát?

Jenže nyní to bylo něco zcela jiného. Fidelův starší bratr Ramón Castro Ruz chtěl, abych ho navštívil na jeho farmě ve Valle de Picaduras, asi 50 km severně od Havany. Potřebovali na velkostatku hodně vody na závlahy zemědělských pozemků, a té se jim nedostávalo. Dostal nápad vybudovat na farmě tři „micropresas“, neboli něco jako malé přehrady, nebo raději řekněme velké rybníky. Když o tom Ramón hovořil s ministrem stavebnictví, ten mu doporučil, abych se na to jako hlavní expert ministerstva podíval a poradil. Blanca Nieves mi sdělila, že již o tom mluvila i s Fidelem, a že k tomu dal také souhlas.

Následující den jsem tedy nastartoval svoji zánovní Simku Aronde Elisée a vydal se do Valle de Picaduras. Po asi padesáti kilometrech jízdy jsem opustil malebnou pobřežní dálnici a po úzké, ale udržované silničce se vydal vzhůru do kopcovité krajiny. Brzy se objevilo nádvoří velkostatku, kde již na mě čekala Dr. Silvia Fernandez Alonso, pracovnice z oddělení zahraničních vztahů. Velmi přátelsky mě pozdravila a pozvala na vyhlídkovou terasu. Pod námi se rozkládala široká údolní rovina plná ohrazených čtverců se stády pasoucího se dobytka. Znal jsem již tento systém z jiných míst na Kubě. Až dobytek vypase trávu, udělají mu další čtverec. Ale když přijde období sucha, tráva nestačí narůstat. Proto potřebují vodu. Hodně vody. A proto jsem tady.

„Kde je „compaňero“ Ramón Castro?“ ptám se zdvořile. Proto jsem přece přijel.

„Cožpak jste si nevšiml dole v údolí u silnice toho traktoru, jak provádí orbu? Vždyť v něm sedí Ramón. Je to jeho koníček, pracovat s traktorem. Prosí vás o chvilku strpení, bude brzy hotov. Zatím vám mám podat výklad o našem zemědělském družstvu. Ostatně, nejsme zde zvyklí na žádné formality. Od této chvíle jste naším hostem a chovejte se zde „como en su casa“, tedy jako doma.“

Tmavovlasá, velmi sympatická mladá mulatka s živýma očima a s ještě živější gestikulací se pustila do výkladu:

„Když jsme v roce 1964 z iniciativy Fidela Castra započali pracovat na rozvoji dobytkářství v této k Havaně přilehlé oblasti, nebylo zde nic, než vyprahlé kamení a sem tam nějaký ten bodlák nebo keř. Po Američanech jsme zdědili jen několik malých rančů, jejichž majitelé dříve pěstovali dobytek jako své „hobby“. Mléko se na Kubu dováželo ze Spojených států. Fidel také rozhodl, že je třeba vypěstovat křížením odolnou rasu hovězího dobytka s maximální dojivostí. Také z jeho popudu jsme v Kanadě koupili býky rasy Holstein a v genetické chovné stanici jsme je zkřížili s domácím typem Zebu. Další důležitý moment nastal v roce 1969, kdy Fidel rozhodl pěstovat v této oblasti i ovoce a zeleninu. Podle rozboru půdy však celých 50 % neposkytovalo vhodné podmínky ani pro rozvoj dobytkářství, 25 % poskytovalo podmínky střední kvality a jen zbývajících 25 % jakž takž bylo vyhovující. Pro pěstování ovoce a zeleniny byly podmínky naprosto nevhodné. Navíc, zděděná zaostalost oblasti, nedostatek kvalifikovaného personálu, energie a vody, špatné životní podmínky lidí žijících většinou v chatrčích zvaných „bohios“. Důležitým momentem se stalo, že Fidel pověřil svého staršího bratra Ramóna, aby osobně převzal vedení statku a udělal z něj fungující podnik. A tak jsme vytrhali keře a bodláky, vysbírali kamení, navezli úrodnou půdu z jiných oblastí a postupně vypěstovali nové druhy trav, které jsou odolné, kvalitní a výživné, snášející dobře místní klimatické podmínky. Zúrodnili jsme dokonce i krasové vápencové oblasti zvané „psí zuby“, které se podobají opuštěné měsíční krajině. Zavezli jsme je prostě rašelinou ze „Zátoky sviní“, ze Cienaga de Zapata. Dnes má náš podnik „Empresa Pecuaria del Este de la Habana“ 20 tisíc zaměstnanců, z nichž 500 má vysokoškolské vzdělání, 700 středoškolské vzdělání a asi 1000 jsou dělníci kvalifikovaní v různých profesích. Naše stádo čítá 70 tisíc kusů hovězího dobytka, dosahujeme průměrnou dojivost deset litrů mléka denně na jednu krávu. Naše nově vypěstovaná rasa Holstein Tropical se tak stala velmi cenným experimentem. Odolává tropickému klimatu a i při docela slušné dojivosti má kvalitní maso.“

Doktorka Silvia Fernandez pokračovala s výkladem s takovým zaujetím, že si ani nevšimla příchodu Ramóna Castra. Vysoce urostlý a statný asi padesátiletý muž, oblečený do kalhot a vojenské košile, jaké používali partyzáni v horách při boji proti Batistovi. Na hlavě typická fidelovská čapka a obutý do vojenských bagančat. Jeho tvář zdobil hustý černý plnovous kubánských „barbudos“. Ihned mně velmi přátelsky podal ruku a prohlásil:

„A trabajar!“ Dáme se do práce.

Ostatně jsme se již znali z návštěvy statku v minulém roce. Tenkrát to ovšem nebyla návštěva pracovní, ale zdvořilostní.

„Pracoval jsem s traktorem poblíž dálnice Via Blanca. Zúrodňoval jsem neplodnou půdu. Velice mě mrzí, že jste si nevšiml, jak jste projížděl autem kolem.“

„Hacer suelo – hacer la Patria!“ – Obdělávat půdu, budovat vlast. To je naše přísloví od nepaměti.

„Velice mě těší tvoje návštěva.“

Jakoby bezděky, aniž si to uvědomil, začal mi tykat. Ostatně, pozval mě na pracovní návštěvu. Již to nebyla návštěva zdvořilostní, jako v minulém roce. Nyní nás spojoval společný úkol a záměr. Potřeboval závlahy na zúrodněnou půdu. Bez vody by stejně nic nerostlo a došlo by opět k její degradaci.

„Velice jsem potěšen tvojí pracovní návštěvou. Ale považuji ji nejen za pracovní. Vrací-li se někdo znovu, je to důkaz, že se mu u nás líbí. Ostatně, i ta zdvořilostní návštěva v minulém roce přinesla pozitivní výsledky. Jak jsem ti ukazoval pramen „El manantial del camarero“, již jsme ho dle tvých rad zprovoznili. Ale voda z pramene nám nestačí. Potřebujeme velmi nutně vybudovat malé přehrady. Tak se tedy dáme do práce.“

Ramón se pustil dopředu jako silný býk. Prorážel si cestu vysokou trávou, přebrodil se, tak jak byl v botách a kalhotách, po pás ve vodě, přes regulovaný odtok z první již vybudované nádrže. Co mi zbývalo, musel jsem stejným způsobem za ním. Tropické slunce nás však oba brzy usušilo a bylo to, konec konců, příjemné osvěžení. Ramón mě mile překvapil. Choval se tak přirozeně, jako běžný venkovan, zemědělec, a ne jako bratr Fidela Castra. Tím se naše vztahy dostaly do roviny vzájemné důvěry a dovolil jsem si proto několik normálních, ale i choulostivých otázek.

„Companěro Castro, minulý rok jste se zmiňoval, že jste experimentovali při vytváření nových resistentních ras dobytka a v souvislosti s tím jste se snažili vypěstovat i nové, odolné druhy trávy. Jak jste říkal, dovezli jste semena trávy skoro z celého světa, z Kanady, z Afriky, z Panamy, z Jamajky i ze Spojených států. Moje otázka je: „Dovezli jste semena trávy i z Československa?“

„Bueno, los peritos checoslovacos, buena yerba!“ Nuže, nejlepší tráva na Kubě jsou českoslovenští experti.

Jeho pohotová odpověď na mě velmi zapůsobila. Dodal jsem si proto odvahy k celé řadě dalších otázek. Probudila se ve mně stálá ctižádostivost soukromého spisovatele, který píše jen tak, pro sebe a radost nejbližších. Také mě začalo zajímat, proč dnes budují bratři Fidelové socialismus, když jejich rodina patřila před revolucí k nejbohatším na Kubě. Ale otázky jsem musel klást opatrně, abych ho nepobouřil.

„Compaňero Castro, jak se tak na vás dívám, podobáte se jako vejce vejci svému bratrovi Fidelovi. Jste naprosto stejní.“

„Ale to přece není pravda, protože já jsem o dva roky starší. Fidel se podobá mně, ne já jemu.“

Opět velmi pohotová a vtipná odpověď. Možná tuto otázku dostal tisíckrát, ale stejně reagoval přirozeně, ne jako naučeně.

„A je pravda, že Fidel se neangažuje v mezinárodní politice? Po smrti Josipa Broze Tita se stal přece hlavním mluvčím a představitelem neangažovaných zemí.“

Tuto otázku jsem mu položil záměrně. Samozřejmě, kdo se více angažuje ve světě při šíření revolučních idejí než Kuba a její hlavní představitel Fidel Castro? Ale Ramón se opět nedal zaskočit. Usmál se, mile na mě pohlédl a odpověděl, že přece Fidel nedělá nic jiného než všichni ostatní. Každý to dělá jinak, ale se stejným záměrem. Ostatně, je ředitelem zemědělského družstva ve „Valle de Picaduras“ a bratrovi se do politiky neplete.

„Mohl byste mi říci, jak to děláte, že ve vašem družstvu dosahujete takových dobrých výsledků? Obdělali jste již 35 tisíc hektarů dříve neúrodné půdy, vypěstovali nové druhy hovězího dobytka, zlepšili kvalitu jeho masa a dojivost, vybudovali školy pro „campesinos“ (zemědělce). Jak to děláte, abyste motivovali lidi k práci a udržovali jejich pracovní nadšení?“

„Compaňero Otto, viděl jsi mě dole obdělávat traktorem půdu? Vlastně neviděl, nevšiml sis toho. Ale to nevadí. Takže pokud chci udržovat pracovní nadšení zemědělců, musím jim jít příkladem. Můj pracovní elán a nadšení se na ně přenáší. Dříve, za kapitalismu, to bylo samozřejmě z tohoto pohledu jednodušší. To přiznávám. Kdo pracoval, dostal zaplaceno, kdo měl ruce levé, toho jsem propustil. Ale většina zemědělců žila v bídě. To chceme napravit!“

V duchu jsem si pomyslil, že je to nevhodný „přepych“, aby si mohl dovolit jako hlavní představitel velkostatku obdělávat půdu traktorem. A jak dlouho asi vydrží povzbuzovat pracovní nadšení vlastním příkladem? A kdyby takovým příkladem šel normální, řadový člen družstva, a ne Ramón Castro, také by to fungovalo?

Po asi dvouhodinové prohlídce terénu jsme vybrali tři místa vhodná pro vybudování malé přehrady. Domluvili jsme se na další návštěvě, abych byl přítomen při zahájení stavby jedné z nich, pro kterou se rozhodnou. Na závěr mi daroval celý svazek tlustých doutníků, které vyrábí jedna speciální balírna doutníků pro Fidela a pro zvláštní účely. Nemohl mi darovat nic lepšího, neboť to byly bezesporu nejlepší doutníky na světě. Takové se nedají nikde koupit, ani kdyby byly placeny zlatem.

Na závěr své návštěvy Ramóna Castra jsem si přece jen neodpustil ještě jednu otázku:

„Compaňero Castro, vaše zemědělské družstvo ve Valle de Picaduras na mně zanechalo hluboký dojem. Také u nás, v Československu, máme podobná dobře fungující družstva, ale ta do jisté míry zavádějí prvky podobné tržnímu hospodářství. Nestaví tedy svoje perspektivy na nadšení lidí pro myšlenku socialismu, ale vytvořili velmi zajímavý pobídkový systém, který nutí lidi k vysokému pracovnímu výkonu. Myslíte si, že se vám podaří přeměnit celou Kubu na jedno velké, prosperující Valle de Picaduras a vybudujete beztřídní komunistickou společnost?“

Na to mi odpověděl: „Celý svět je jedno velké jeviště a každý se snaží hře, kterou hraje, dát nějaký název. Není tak jednoznačné, jestli usilujeme o socialismus či komunismus, máme svoji vlastní kubánskou cestu a ta spočívá hlavně v tom, uhájit si nezávislost. My jsme žili po celá staletí pod nadvládou Španělů, potom zase přišli Američané. Nechceme, aby nám někdo diktoval, co máme dělat. O tom si chceme rozhodovat sami. Jsem si jistý, že po tom touží většina Kubánců.“

Závěrečná poznámka:

O dva roky starší bratr Fidela Castra Ramón se narodil 14. října 1924, Fidel 25. listopadu 1926. V bojích proti Batistově diktatuře pomáhal zajišťovat hlavně zbraně a pohonné hmoty. V porevoluční době pracoval jako vládní zmocněnec pro rozvoj dobytkářství a naposledy jako ředitel velkostatku ve Valle de Picaduras (Údolí bodláků). Byl vždy otevřeným zastáncem obnovení diplomatických vztahů s USA. Zemřel v Havaně dne 23. 2. 2016. Mnoho lidí si ho plete s Raúlem Castrem, mladším bratrem Fidela, který se narodil 3. června 1931 a stal se Fidelovým nástupcem.

Literatura: Horský, O. (2007): Osm roků na Kubě. Vydavatel: Repronis, Ostrava, 2007, ISBN: 978-80-7329-166-2