Článek
V roce 2002 mi byla nabídnuta účast v připravované vědecké expedici do Peru s názvem Titicaca 2004. Neváhal jsem ani okamžik. Byla to pro mě výzva, tak trochu i symbolická, neboť právě v roce 2004 mělo uplynout třicet roků od zahájení mé spolupráce s Peru a také od mé první návštěvy jezera Titicaca. Po náročné přípravě, zahrnující studium veškerých dostupných informací a zejména naší a zahraniční literatury, do Peru nakonec vycestovalo osm vědeckých a odborných pracovníků nejrůznějších profesí. Jako inženýrský geolog jsem byl pověřen studiem přírodních a ekologických podmínek jezera Titicaca a jeho pevninského zázemí. Naší první cílovou destinací bylo město Puno na peruánské straně jezera Titicaca. Po přenocování v hotelu „El Presidente“ jsme se všichni vypravili brzy ráno na návštěvu plovoucích ostrovů jezera Titicaca. Při této příležitosti jsem se seznámil a sblížil s lodivodem bárky přepravujícím turisty na plovoucí ostrovy, Jacobem. Když jsem ho mimo jiné informoval, že v Punu zůstanu celý měsíc sám, dostal jsem od něj pozvání na přátelské setkání s jeho rodinou a malé pohoštění. Pozvání jsem s radostí přijal, neboť po mé první návštěvě plovoucích ostrovů v roce 1976 zůstalo v mé hlavě mnoho nedořešených otázek, například možnost vyhledávání a získávání vhodných životních partnerů v prostředí prakticky bez možného přímého kontaktu s pevninou. Tehdy tomu bylo následovně.
Urové si vybírali partnery převážně jen mezi sebou podle rozestavení plovoucích ostrůvků. Podle tradice se vždy snažili, aby partneři byli z ostrůvků co nejvzdálenějších. Vypracovali systém výběru partnerů, který mohl být narušen jen pohybem ostrůvků na jezeře v důsledku kolísání hladiny, působením vodních proudů, nebo po velkých bouřích. Pak mohly nastat vážné sociální partnersko-ekologické problémy, patrně jediné mezi Ury. Společenství Urů je proto mimo jiné zajímavým objektem studia z hlediska genetiky. Jak probíhá akt seznámení? Partneři spolu vyjedou na jezero a pak se představí rodičům. Žijí spolu na zkoušku čtrnáct dní. Když se jejich soužití osvědčí, dostanou přidělený ostrov, kde založí rodinu. Pokud zrovna žádný plovoucí ostrov není k disposici, tak ho Urové prostě velmi rychle vyrobí.
Dnešní život Urů se díky intenzivnímu rozvoji turismu hodně změnil. Nejen život, ale i myšlení, zvyky a díky výuce ve školách i kultura projevu, oblékání a především čistota. Před třiceti lety bylo někdy velmi obtížné je vyfotit nebo nafilmovat. Báli se, že fotoaparát jim ukradne duši. Dnes se přímo dožadují focení a někdy požadují za tuto službu i odměnu. Je to pokrok v jejich myšlení. Díky tomu se formuje postupně i jejich sociální struktura. Neexistují zatím podrobné studie, ale již dnes je lze rozdělit do tří skupin. Do první je možno zařadit ty, kteří podnikají a mají ekonomické zdroje. Mezi ně patří kapitán Jacobo, majitel bárky, který spolu s dalšími podílníky provozuje návštěvy ostrovů pro turisty. Do druhé skupiny patří rybáři, lovící s dobrým technickým vybavením a mající většinou odborné vzdělání. Třetí skupinu tvoří ti ostatní, bojující o přežití drobným rybolovem, výměnným obchodem a prodejem svých atraktivních výrobků turistům.
Kapitán, majitel bárky a průvodce turistů Jacobo z ostrova Torani Pata.
Brzy ráno mě již na nábřeží v malém přístavu výletních lodí očekával Jacobo (čte se chacobo). Nepříliš vysoký, ale svým robustním zjevem vypadal docela exoticky. Velmi mě překvapil úrovní svých znalostí, nejen o životě, tradicích a legendách lidu žijícího na plovoucích ostrovech, ale i o jezeru Titicaca, o historii Peru a měl i základní vědomosti o světě. Uměl dokonce i anglicky a měl diplom průvodce turistů. Vysvětlil mi, že na některých ostrovech se mluví kečujsky, na jiných ajmarsky. Zatímco kečujští Urové jsou prý přátelští a vždy vám otevřou své srdce a dveře domova, ajmarští Urové jsou podezřívaví. Ptají se vás nejprve, proč jste přišli a co po nich chcete. Sám jsem se o tom mohl nejlépe přesvědčit, když mi kečujská rodina kapitána Jacoba, u níž jsem byl při příležitosti návštěvy ostrova Torani Pata hostem, poskytla přátelské pohostinství jejich domova.
V přístavišti v Punu mě již čekala Jacobova bárka plná turistů, neboť se jednalo o pravidelnou plavbu na plovoucí i pevné ostrovy, s první půlhodinovou zastávkou na ostrově Torani Pata, místem Jacobova bydliště. Celá Jacobova rodina mě již očekávala. Jacobo mě zavedl k ohništi, z něhož se kouřilo a linula se vůně z uvařené polévky z hlav a krků garzas (garza je vodní pták volavka živící se rybami). Předal mě své matce a sestře, jako průvodce vysvětlil turistům zajímavosti o plovoucích ostrovech, umožnil jim, aby si koupili suvenýry, rozloučil se se mnou a s rodinou a podle stanoveného plánu odplul s turisty na další ostrovy.
Polévka z krku a hlavy vodního ptáka volavky mi nechutnala.
Nemohu říci, že by mě uvařená polévka z volavčích krků a hlavy chutnala, ale nedal jsem to najevo. Nicméně, obrat hlavu a krk jsem zdvořile odmítl. Zůstal jsem tedy sám s matkou Jacoba a její dcerou Esmeraldou (esmeralda je smaragd). Měli jsme dostatek času, protože bárka jiného majitele, kterou jsem se měl vrátit do Puna, byla očekávána až asi za hodinu. Měl jsem řadu otázek k jejich životu v tvrdých klimatických a životních podmínkách na jezeře s velmi obtížným přístupem na pevninu. Matka i dvacetiletá dcera si na nic nestěžovaly. Tady se obě narodily a nikdy nic jiného nepoznaly. Když jsem tento ostrov v roce 1976 poprvé navštívil, mohl jsem zde matku vidět jako dítě. Třeba je to zrovna ona, dítě, které předkládám na fotografii.
Podmínky k životu na ostrově z rákosu jsou velmi drsné, ale děti se na něm pohybují samy bez dozoru a péče rodičů.
Rozhovor se ubíral v poklidné atmosféře plný vzájemného porozumění, až do doby, kdy matka řekla: Otto, rozhodla jsem se, že ti Esmeraldu dám, můžeš si ji hned vzít do Puna, ona ti pomůže, když jsi tak sám. Je mladá, zdravá, pěkná, umí vařit, malovat goblény, vyrábět suvenýry a předměty z rákosu, měli byste se spolu dobře. Dám ti ji na jeden rok, pokud se vám bude spolu dobře dařit, uzavřeme svazek oficielně. Pokud ne, můžeš mi ji vrátit“. Dcera zřejmě o tom byla informována, z její tváře vyzařovalo štěstí a radostně přikyvovala. Zřejmě se obě domnívaly, že budu souhlasit. Když jsem jim vysvětlil, že to není možné, že mám v Evropě, v České republice vlastní rodinu a jsem ženatý, bylo na jejich tvářích vidět zřetelné těžké zklamání. Také jsem jim vysvětlil odlišnosti našeho života od jejich, rozloučil se a šel očekávat příjezd bárky s turisty, která mě měla dopravit do Puna. Když jsem tam na břehu plovoucího ostrova tak chvíli postával a bárka pro mě se již blížila, přiběhla najednou za mnou Esmeralda. Již nebylo patrné z její tváře vyčíst zklamání, ale spíše pochopení a radost. V ruce držela typickou lodičku z rákosu, totory, kterou sama vyrobila jako dárek pro mě. Chytila mě za ruce a řekla: „Otto, moc lituji, že se musím s Tebou rozloučit, moc se mi líbíš a jsi dobrý člověk. Ale pochopila jsem, že nemůžeš jednat jinak. Prosím, vyřiď Tvé manželce a rodině hodně pozdravů ode mě. A pro Tebe mám tento vlastnoručně vyrobený dárek“. Moc jsem jí poděkoval, bylo to dojemné rozloučení. Poprosil jsem ji, jestli by to mohla říci znovu ve své mateřštině, v jazyku puquina. Udělala to s radostí a mám to s jejím svolením zachyceno video kamerou jako velkou vzpomínku na Esmeraldu z plovoucího ostrova Torani Pata.
Sedící matka, která mi navrhla manželství na zkoušku s dcerou Esmeraldou.
Poznámka na závěr:
Tento můj životní zážitek u mě vzbudil zájem dozvědět se více o „manželství na zkoušku“, aplikované úředně zejména v Latinské Americe. I když jsem napsal o jezeru Titicaca a jeho pevninském zázemí několik knih, nikdy jsem dosud tento hluboký zážitek nepublikoval, ani při mnohých přednáškách doma či v zahraničí.
Tedy: V čem spočívá „manželství na zkoušku“? Pár, který se k tomu rozhodne, žije spolu úředně potvrzenou dobu, která je v různých zemích různá a pokud jim to vyhovuje, pokračují potom dál ve společném životě. Například v Německu byla navržena reforma civilního sňatku, která by měla stanovenu zkušební dobu, než sňatek vstoupí v platnost. Návrh sestával ze sedmi let manželství a po této době se manželé mohli rozhodnout, zda v něm budou pokračovat, nebo jej ukončí.
Další legislativní úprava tohoto vztahu vznikla v Mexiku, kde se ovšem navrhuje kratší zkušební doba, jen dva roky. Po uplynutí této doby by bylo toto civilní manželství automaticky ukončeno vzájemnou dohodou bez soudních tahanic, právních problémů a prakticky bez velkých finančních nákladů.
K uzavření manželství na zkoušku a k jeho normám je všeobecný hluboký respekt, podporovaný kontrolou starších lidí, jejichž slovo je stále zákonem v komunitách andského pohoří. Nejde jen o to, aby žena podala důkaz svých fyzických a duševních schopností založit rodinu. Oba dva, muž i žena, musí podstoupit analýzu a kritiku svého chování a postojů a prokázat schopnost vytvářet, řídit a udržet rodinu.
Manželství na zkoušku je v Andách v Latinské Americe zcela běžné. Uzavírají ho mezi sebou zejména potomci Inků, dnes již ne válečníci, ale většinou zemědělci. Jedná se o zkoušku úspěšného soužití snoubenců po dobu šesti měsíců nebo jednoho roku. Po uplynutí této doby ženich musí požádat rodiče snoubenky o povolení vzít si ji oficielně za manželku. Pokud rodiče souhlasí, koná se svatba, čímž se manželství posvětí a je uzavřeno.
Takto se uzavírala manželství již v době španělské konkisty, při čemž katolická církev se snažila tento zvyk odstranit, ale bezúspěšně. Tento zvyk je dále praktikován až do dnešních dnů stejně jako předtím, zejména v Peru, Bolívii a místy v severní Argentině. Velikost a způsob oslavy závisí na mnoho faktorech, mimo jiné na statusu nevěsty a ženicha. V Bolívii, kde populace původních obyvatel je velmi vysoká, má civilní sňatek stejný status jako manželství katolické, se zachováním stejných práv a povinností manželského svazku.
Pojem „soužití na hromádce“ míval pejorativní význam a nejstarší generace to tak má ještě zafixováno. Jenže mnoho lidí naopak model soužití, kdy spolu dva žijí ve stejné domácnosti a ověřují si, zda by jim manželství fungovalo, považují za perfektní, zodpovědný, užitečný. U nás se však zatím, pokud je mi známo, s reformou civilního sňatku, který by měl stanovenu zkušební dobu, než sňatek vstoupí v platnost, neuvažuje.
Literatura: Horský, O. (2014): Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? Nová Forma, 2014, ISBN 978-80-7453-455-3
Doplňkové fotografie:
Obyvatelé plovoucího ostrova se pohybují na malých rákosových člunech.
Obyvatelé ostrova mají jako zdroj obživy prodej vlastnoručně vyrobených suvenýrů turistům.
