Průmět pravěku do současnosti

1960

Vážení přátelé,

účelem následujícího představení je podat vám nekompromisní důkaz toho, že člověk jakožto takový nebyl stvořen žádnou božskou mocí, že nebylo Adama ani Evy, stvořené z jeho žebra pro jeho radost a potěšení, a bylo-li, tedy jistě ne z božského rozmaru, ale zcela zákonitou cestou přirozeným vývojem.

Jak směšné jsou názory propagující božské stvoření Adama a Evy, byť hlásané odborníky světového jména. Však chtěli bychom je všechny na hlavu potřít a pokusíme se o to v následující parodii. I dnešní člověk má tolik znaků, od zvířecích se málo lišících.

První dějství

Ozve se ďábelský skřek.

„I hrome, co to? Zdá se mi, že se nějaký opičí předek hlásí o slovo. Poroučím se Vám, dámy a pánové, děj začíná“.

Poslední slova říká komentátor ve spěchu, blíží se k němu nějaký opičák, proto raději ze scény utíká.

Opičák leze po čtyřech, čenichá, nalézá a požírá kořínky, najde oříšek, tupě si ho prohlíží, vezme kámen a rozbije ho. No vida, již se projevují první vlastnost tak typická pro lidskou podobu – zvědavost. Všechno si prohlíží, ničemu nedá pokoje. Potom spatří mikrofon, Vezme ho do ruky, vzpřímí se, buší se do prsou a vydává mohutné skřeky.

Ach, jak bezmocný byl tento tvor, se svojí mizernou vyjadřovací schopností. Nikdo nechtěl pochopit, že to je člověk, ba ani on sám. Však pochopil to záhy, když spatřil ženu.

.

Druhé dějství

Na pódium přichází opičí žena, koketně vrtí zadečkem, cení zuby a provádí významné vyzývavé posunky.

Jak ji opičák spatřil, vzplanuly v něm ihned ty nejvřelejší city a v jeho srdci vzklíčil plamének žhavé lásky. V té chvíli pochopil, že je člověk. Jeho mohutné plece zatoužily obejmout tuto křehkou bytost a rozmáčknout ji na svých prsou. Opičí člověk začne mávat nemotorně rukama, vydává nelidské skřeky a náhle se mu podaří vyslovit první lidská slova:

„Mé, má, aha, mám Tě rád“

Opičí žena zamrká žertovně jedním okem, potom oběma, mohutně zařve a výskokem se vrhá do opičího obětí.

A potom šli ke stromu a utrhli spolu první jablko. Poznali, že jsou lidé. Přestali vydávat skřeky a začali artikulovat.

Třetí dějství

Využíváme moderní techniky a zapojujeme magnetofon. Pozvolná artikulace prvních lidských bytostí se zrychluje, až přechází v nesrozumitelnou řeku slov. Využíváme možnosti zrychleného pohybu magnetofonové pásky.

„A jejda! Že by to byla první hádka? Že bychom objevili jednu z dalších lidských vlastností? Již tehdy?

Oba opičáci po sobě ječí, boxují se a perou se o jablko poznání. Pochopitelně, vyhrála to Eva. To je tedy důkazem, že Eva měla hlavní podíl na prvním hříchu, za který byli oba vyhnáni z Ráje.

„Ale mohlo to být všechno být docela jinak. Bůh sudˇ

Čtvrté dějství

Eva i Adam si sednou na podlahu v Ráji a přichází další opičák- člověk, aby sváděl Evu. Adam však vytáhne karty a dají přednost pivu a hře v karty.

Z magnetofonu se ozve rajská hudba a hluboký božský hlas.

Nekonečný vesmír v prostoru a čase,

toť dílo Boha, ten vše stvořil,

teď v Ráji je a tvoří zase.

Nejdřív kámen, vodu, led

a své nápady množil,

pak zhotovil i ten náš svět

a na něm život stvořil.

A když se mu to stvořené

tak převelice pletlo,

tu naštval se Bůh velice

a zvolal: „Budiž světlo!“

A při všech jeho nápadech,

mu rajská hudba hraje,

Bůh nadšen je, vším, co stvořil,

pro zvelebení Ráje.

To andělé mu k jeho slávě

sladkou hudbu hrají,

když však spustí dixieland,

tu mnozí rytmus neutají,

do tance se pustí chtivě,

to sám Ďábel přišel s radou,

Bůh se nato kouká divně,

pak raději zmizí Rajskou branou.

Na zemi On vypravil se,

hledat trest pro anděly,

brzy ale zapomíná,

rány se mu zacelí.

A když pak z cesty studijní,

vrátil se v Nebeskou bránu,

své poznámky srovnal, namaloval

a došel k tomu plánu.

V tom plánu se mu splnila,

ta jeho touha odvěká,

uplácat z hlíny panáka

a z něho stvořit člověka.

Nejdřív hlavu, tvaru koule,

nos, pak oči, řasy,

po stranách uši přidělal

a svršek pokryl vlasy.

Nejtěžší byla pro Boha,

konstrukce jeho trupu,

bál sby, aby to vydržel,

při chůzi, při podupu.

A když se potom domníval,

že skončil všechnu práci,

součástky slepil dohromady

a zaved instalaci.

Člověk ale nefungoval,

dále zůstal ticho,

„Jak jsi hloupý, Pane Bože,

Chybí mu přec břicho!“

„K čertu s Vámi všichni kolem!“

Zařval silným hlasem,

vzal tu hlínu, rozmačkal ji

a hodil prudce na zem.

Krutá byla potom doba,

na andělských kolejích,

hromy blesky seslal na ně,

mnoho k čertům poslal jich.

Leč příroda moudrá byla

dílo Boží dokončila!

Páté dějství

Změní se scéna. Tři opičáci hrající karty se zvednou a odejdou. Na scénu se vrací jeden z nich.

Nevěděl ten člověk tupý

k čemu má na těle chlupy

potom uzřel, že má hlavu,

na ní oči, nos a tlamu,

Tlama že je velká díra,

na niž s velkou úctou zírá.

K čemu asi je ta tlama?

ptal se sama sebe,

tu napovědělo mu samo nebe.

Vedle uzřel náhle cosi, co to asi bylo?

Chmátl po tom, čichl k tomu,

že by se to pilo?

Opičí člověk uchopí do rukou lahvové pivo. Z mikrofonu se ozve žbluňkání, zvuk hltavého pití.

I hrome, to je nápoj Dá se to pít,

nebude snad tolik špatné,

na tom světě žít.

Opočlověk vypije obsah sklenice a nyní se na ni zděšeně dívá, že je prázdná. Ukazuje si prstem na krk a praví:

Však kam se poděl nápoj zlatý?

Šel tudy, kam však potom

u všech všudy?

Tu dopálil se velice,

ten člověk hloupý, tupý,

zahodil on sklenici a naježil své chlupy.

Tu spatřil prsa. K čemu bych je asi měl?

Vždyť jsou malá, jako nula,

Nato Pán Bůh zapomněl.

No a ruce! K čemu asi já je mám?

tu spatřil sklenku, pochopil to.

Aha! Již si vzpomínám.

Nu a tohle? To jsou nohy.

Na co asi já je mám?

Zatím nevím, zbytečné jsou,

však to brzy zjistím sám.

Na nich prsty, tu je hlína.

Fuj, však páchnou, sama špína.

Opočlověk se tváří znechuceně, No co? Človíčku. Co je ti? První prohlídka přece nedopadla tak špatně. Trápíš se snad? Chybí ti něco?

Opočlověk leze po čtyřech, přijde ke stromu, zvedne levou nohu. No konečně, již na to přišel. Teď mu bude dobře. Konečně poznal, že je nutno na jedné straně brát – proto zmizel obsah sklenice – a na druhé straně vypouštět.

Tváří se potom velmi spokojeně, požírá kořínky conifer a hmyz.

Poznámka na závěr parodie:

První člověk byl nemožně tupý, naprosto blbý. Neznal nic, než své pudy. Nedivím se proto, že se stával snadnou kořistí dravé zvěře, která jen pozvolna začala uznávat, že to je člověk. Pro své kvalitní maso byl pro ni vítanou pochoutkou.

Tento pitomý tvor zpočátku požíral pouze to, co mu příroda nabízela – kořínky a semínka pravěkých konifer a cypřišů a některé druhy hmyzu – vermes. Teprve daleko později se mu stal vítanou pochoutkou mozek z ulovených brontosaurů.

Geologické rozšíření tohoto tvora bylo neveliké. Bezpečně byl prokázán pouze v Triasu, kde se vyskytuje společně s ramenonožcem Telebratula Vulgaris a nese označení Homo Blbiensis Vulg.Vulgaris. Byl nalezen též v Cenomanu a Turonu. Zde ovšem jeho nález není prokazatelný. Proto dostal název Homo Problematicus Vulgaris.