Falešný včelí med může zachránit biodiverzitu nejen české krajiny

Moderní včelaření už dávno není jen idylický koníček, ale komplexní obor na pomezí zemědělství, etiky a ekologie. To s sebou přináší řada témat, která rozdělují včelařskou komunitu i veřejnost. Často slýcháme, že pokud vyhynou včely, lidstvo je bude brzy následovat. Britské vědecké kapacity a ochranářské organizace však v posledních letech varují před paradoxním trendem: nekontrolovaný nárůst počtu chovaných včelstev, známý jako „beewashing“ (převčelení), se stává jednou z hlavních hrozeb pro biodiverzitu, zejména pro čmeláky a samotářské včely. Tento konflikt mezi hospodářským zvířetem (včela medonosná) a divokou přírodou má dvě hlavní roviny – potravní konkurenci a šíření nemocí.

Včely fungují jako „vysavače“ krajiny. Studie University of Stirling prokázala, že čmeláci v blízkosti velkých včelnic jsou prokazatelně menší. Nedostatek kvalitního pylu v larválním stádiu vede k zakrslosti dělnic, které pak mají kratší sosáky, unesou méně nektaru a hůře prosperují, což může vést až k zániku celých hnízd.

Klíčovým příkladem patologického dopadu je virus deformovaných křídel (DWV). Výzkumy potvrdily, že včely zanechávají částice viru na květech, odkud se jimi nakazí čmeláci. Zatímco včelstva jsou pod péčí včelaře, který může zasáhnout, divocí čmeláci nemají proti těmto novým patogenům žádnou obranu. Nákaza pro ně bývá fatální, neboť deformovaná křídla znemožňují let, a tedy i sběr potravy pro královnu a plod.

Ohrožení čmeláků není jen otázkou etiky, ale stability celého ekosystému. Včela medonosná se zaměřuje na masové zdroje (např. řepková pole), ale mnoho divokých rostlin a plodin vyžaduje specifické techniky, jako je „vibrační opylování“ (sonikace), které včela medonosná neovládá. Pokud včely medonosné vytlačí čmeláčí specialisty, hrozí, že z krajiny zmizí i rostliny, které jsou na nich závislé.

Dnes se ocitáme v paradoxní situaci: zatímco veřejnost volá po „záchraně včel“, naše krajina místy trpí pod náporem neudržitelného včelařského managementu. Současný trend velkovčelaření, kde jediný subjekt obhospodařuje stovky včelstev, připomíná spíše pásovou výrobu ve volné krajině. V honbě za výnosem se zapomíná na únosnou kapacitu krajiny. Každý hektar kvetoucí louky či lesa má jen omezené množství nektaru. Pokud na toto území „vysadíme“ nepřiměřené množství včel medonosných, dochází k drastickému vytlačování divokých opylovačů – samotářských včel, čmeláků a motýlů – a vzniká „potravní poušť“.

Britský Bumblebee Conservation Trust proto vyzývá k uplatnění principu předběžné opatrnosti. Řešením není boj proti velkovčelařům, ale regulace hustoty včelstev. Doporučuje neumísťovat úly do blízkosti přírodních rezervací se vzácnými druhy hmyzu a dále investovat do výsadby druhově pestrých květinových pásů.

Skutečný včelař budoucnosti možná nebude ten, kdo vyprodukuje tuny medu, ale ten, kdo dokáže udržet zdravá a vitální včelstva v rovnováze s divokým hmyzem v okolí. Stejně jako existují limity pro počet kusů dobytka na hektar pastviny, měla by existovat i diskuse o stropování počtu včelstev na konkrétní rozlohu. Včelaření bez omezení je v podstatě těžbou přírodního zdroje bez ohledu na vedlejší škody.

Pokud dokážeme v laboratoři pomocí precizní fermentace a enzymové aktivity vytvořit produkt, který je pro potravinářský průmysl (pekárny, cukrárny, výroba müsli) nerozeznatelný od včelího, sejmeme ze včel obrovské břemeno. V potravinářském průmyslu, například při výrobě zapékaného müsli, totiž med ztrácí většinu svých unikátních benefitů. Vysoké teploty při pečení ničí citlivé enzymy a termolabilní vitamíny. To, co zbyde, je v podstatě jen směs fruktózy a glukózy s určitým aromatem. Používat pro tento účel pravý včelí med, na jehož výrobu musely miliony včel nalétat tisíce kilometrů, je z hlediska LCA (Life Cycle Assessment) neefektivní.

Hlavním argumentem pro tento přístup je skutečnost, že masivní chov včely medonosné (Apis mellifera) vytváří obrovský konkurenční tlak na divoké opylovače a včely samotářky. Pokud by potravinářský průmysl přešel na syntetické alternativy, klesla by potřeba včelařských velkochovů, čímž by se uvolnila potravní nika pro divoké druhy, které jsou pro skutečnou biodiverzitu krajiny klíčové.

Legalizace syntetického medu by navíc zničila byznys falšovatelů. Pokud by bylo legální používat certifikovaný pšeničný sirup s přírodním medovým aroma, zmizela by motivace maskovat sirup za med. Poctiví včelaři by konečně přestali čelit cenovému dumpingu „medu“ ze zahraničí, který stojí méně než cukr. Cena pravého medu by přirozeně stoupla, což by odpovídalo jeho náročnosti na výrobu, a včelařství by se vrátilo k řemeslné podstatě namísto honby za kvantitou na úkor přírody. Článek o falšování medu.

Hlavním benefitem této změny je, že pravý včelí med se opět stane vzácným, vysoko ceněným produktem s jasným původem a příběhem, nikoli jen anonymním tekutým cukrem v regálu supermarketu.

Dnes můžete najít včelaře přímo v místě, kde bydlíte díky webovým stránkám:

www.najdisivcelare.cz a nebo www.mapavcelaru.cz

Abychom co nejvíce podpořili další generaci našich včelařů: spustili jsme na portálu DONIO sbírku Včelí úly dětem.

Podporou této iniciativy neinvestujete pouze do úlů, ale především do myšlení budoucí generace, pro kterou se ochrana biodiverzity přírody stane díky těmto prvním krůčkům samozřejmostí, nikoliv lhostejným tématem.

Sir David Attenborough, legendární přírodovědec a hlas naší planety, ve svých dokumentech a poselstvích opakovaně zdůrazňuje jednu zásadní myšlenku: Vztah k přírodě se formuje v dětství, a pokud tuto příležitost promeškáme, následky budou fatální.

„Nikdo nebude chránit to, na čem mu nezáleží; a nikomu nebude záležet na tom, co nikdy nezažil.“

6. EVROPSKÝ PARLAMENT. Směrnice o medu (tzv. Honey Directive) - revize 2024/2025. Brusel: EP, 2024.

7. https://www.bumblebeeconservation.org/what-we-do/our-position-statements/honeybees-position-statement/