Článek
Nebudu vás zatěžovat těmi, kterých je plný internet.
Ano, mám krabici plnou záložek.
A stejně používám kapesník (čistý), účtenku nebo jakýkoliv náhodný papírek, který je zrovna po ruce.
Zaměřím se na ty méně časté. A hlavně na ty moje.
1) Anotace neexistují
Nechci se ochudit o to zjištění, jestli postava z první stránky je svědek, vrah nebo oběť.
Proto anotace nečtu.
U autorů, které znám, sahám po jistotě.
U autorů, které neznám, dám na doporučení.
A doporučovateli předem zakážu mluvit o ději. Stačí, když mi řekne, že mě bude knížka bavit.
Jakmile slyším větu „to není spoiler, ale…“, končím konverzaci.
2) Čtecí víkend
Na napínavé knížky, jako jsou detektivky nebo thrillery, si vyhrazuji celý víkend. Nebo část dovolené.
Musím je přečíst najednou.
Na mezidobí si nechávám povídky, romantické příběhy a knihy, které už znám.
Takové ty „bezpečné vztahy“, kde vím, jak to dopadne, a nikdo mi nerozbije psychiku ve dvě ráno.
Už nikdy totiž nechci zažít odchod do práce před poslední kapitolou detektivky.
To bylo strašné.
3) Sériový čtenář
Vyjde-li další díl série, kde příběhy navazují, přečtu si znovu i všechny předchozí.
A pak může dovolená vypadat třeba takhle:
První den: „Ségra, víš co? Dočetla jsem knížku.“
Druhý den: „Ségra, víš co? Dočetla jsem knížku.“
Třetí den: „Ségra, víš co? Dočetla jsem knížku.“
…
Osmý den:
„Ségra, víš co?“
„Já vím. Dočetla jsi knížku.“
„Kdyby jenom knížku. Celou sérii.“
4) Spánek až po konci
Moje sestra nedávno začala v neděli kolem šesté večer číst knížku.
Začetla se natolik, že šla spát až v půl jedné.
V půl čtvrté vstávala.
Na tom by nebylo nic divného.
Ale ona tu knížku nedočetla!
Když mi to vyprávěla, vůbec jsem to nechápala.
Když už mám být celý den nevyspalá a protivná, tak tu knížku dočtu.
I kdybych neměla spát vůbec.
Nejhorší totiž není, že jdu spát pozdě.
Nejhorší je, když jdu spát pozdě… a stejně nevím, jak to dopadlo.
5) Poslední kapitola
Když říkám: „Jenom poslední kapitola a jdu spát,“ myslím tím poslední kapitolu celé knížky.
Tak jednoduché to je.
Není to lež.
To jen ostatní špatně chápou.
6) Rozečtené knihy neexistují
Buď čtu, nebo jsem dočetla.
„Mám rozečtené čtyři knížky“ je věta, které nerozumím.
Mám rozečtenou většinou jednu, maximálně dvě. První opustím kvůli té druhé. Druhou přečtu během víkendu. Vrátím se k té první.
Každý knihomol má svá pravidla. A jestli vám nedávají smysl, je to v pořádku. Nejsou pro vás. Ale inspirovat se můžete.
