Článek
Zase se nám změnil čas. Ze zimního na letní. A lidé se zase neshodnou.
Neshodnou se v tom, který je lepší. A neshodnou se ani v tom, jestli to má vliv na organismus člověka.
Historie
Počátky střídání času se datují do 18. století, kdy Benjamin Franklin navrhoval v ironickém dopise vydavatelům časopisu Journal of Paris, aby lidé dříve vstávali i usínali. Tím by se efektivněji využilo denní světlo.
První vážný návrh byl v eseji The Waste of Daylight od londýnského stavitele Williame Willetta v roce 1907. Návrh se nepodařilo prosadit.
První zavedení letního času proběhlo během první světové války v roce 1916 v řadě evropských zemí včetně Rakouska-Uherska, jehož jsme byly součástí.
Jedním z důvodů pro jeho zavedení byl volný čas úředníků za světla a pokles spotřeby petroleje na svícení.
Během celého 20. století se letní čas v různých státech zavádí a ruší. Celkově to působí značně chaoticky.
Důvod byl v zásadě vždy stejný – úspora energie.
V roce 1979 byl zaveden letní čas v podobě, v jaké ho známe nyní. A v roce 1996 byla sjednocená jeho pravidla pro EU. Letní čas od té doby začíná v březnu a končí v říjnu.
V roce 2019 byl schválen návrh v Evropském parlamentu o jeho zrušení, ale státy se prozatím nedohodly. Takže střídání času pokračuje.
Který je lepší?
Správný je ten zimní, to víme všichni, ale který je ten lepší? Já v nich nevidím rozdíl. Rozdíl vidím v reakci na jejich střídání. Tedy alespoň u sebe.
Při podzimní změně času jsem dříve vzhůru a chodím dříve spát a postupně se to vyrovná. V minulých letech jsem i tuto změnu využila k tomu, že jsem se naučila vstávat už ve čtyři a ne až v půl páté. Takže mám místo 25 minut na ranní maraton kolem hygieny, krmení koček a oblékání minut 55.
Při jarní změně je to poněkud horší.
Pro lepší představu shrnu svůj denní režim.
Do práce vstávám ve čtyři hodiny ráno, chodím spát kolem osmé večer.
Nepracuji na směny, takže i o víkendu jsem vzhůru překvapivě brzy, většinou kolem páté, z postele vylézám po šesté. Usínám nejpozději v devět.
Jednou, někdy dvakrát do měsíce, vybočím a jdu spát později. Ať už je to kvůli divadlu, knížce nebo koncertu. Ale vždy jsem vzhůru brzy. Ne proto, že bych chtěla, ale protože jsem. Prostě už neusnu. Spánek pak doženu tím, že jdu spát dřív.
I při delší dovolené chodím spát a vstávám jako o běžném víkendu.
Proto špatně snáším změnu na letní čas. Z ničeho nic musím vstávát o hodinu dřív a není to otázka jenom jednoho dne, kdy to vyřeším včasnějším usínáním. Je to problém minimálně na dva týdny. Cítím se přejetá a říkám si „Proboha, už se nějak dohodněte a nechte jeden čas.“
Když jsem byla mladší, nebo v dětství, tak jsem to tak nevnímala. Ale jak stárnu, tak jsem ráda za svou rutinu, kdy usínám a probouzím se ve zhruba stejný čas. A na každém koncertu si říkám, proč nehrají už od tří odpoledne, abych mohla jít spát tak, jak jsem zvyklá. Jsem vděčná divadlům, že mají i odpolední program. A i představení už od pěti hodin mě potěší, protože to znamená, že se do postele dostanu jen o něco málo později, než jsem zvyklá.
A úplně chápu lidi, kteří v tom problém nevidí a vlastně jim tak trochu závidím. A také jim přeji, aby jim to tak zůstalo.
Jsou mezi námi lidé, kteří změnu vůbec nepocítí. A nemusí to být jen ti, kteří si mohou vstávat a usínat, kdy chtějí a čas na hodinách pro ně nic neznamená.
Stejně tak existují i lidé, kteří změnu času snášejí špatně. Někdo se srovná během týdne, někomu to zabere více času.
Stěžuje-li si někdo, že mu to vadí, věřte mu. Každý jsme jiný a každý reagujeme na změny jinak.
To, že já něco neprožívám tak jako někdo jiný, neznamená, že to není pravda.
Zdroj:
