Článek
Většinou jsou ekologické, tiché, hravé. Ale v určitém okamžiku, kdy je odložíme bez přemýšlení, se mohou proměnit v nečekané nebezpečí.
Na tento problém mě přivedla Šarlota – žena se zrakovým postižením, která se každodenně pohybuje po městě s bílou holí a zároveň pečuje o malé dítě. Její slova mě zasáhla svou jednoduchostí a pravdivostí:
To si takhle jdu s bílou holí a dítětem v nosítku kolem českobudějovického vlakového nádraží, sluníčko mi šajní do obličeje, takže vidím ještě větší prd než normálně a najednou doslova koloběžím. Prosím, zkuste víc domýšlet lokality, kde vám vaše koloběžka, kolo a jiná vznášedla upadnou z ruky. Potkání s nima, když to nečekáte, občas fakt bolí.
Představte si, že jdete po chodníku. Snažíte se držet směr, vnímat okolí sluchem a hmatem. A pak z ničeho nic – rána. Překážka, o které jste nevěděli. Překážka, která tam být nemusela, kdyby někdo věnoval jen pár vteřin navíc tomu, aby ji odložil ohleduplněji.
Koloběžky bývají často ponechány ledabyle uprostřed chodníku, šikmo přes vchod do podchodu nebo třeba u zastávek. Pro vidícího člověka to může být nepohodlné. Pro nevidomého či slabozrakého to může znamenat bolest, pád, šok nebo ztrátu orientace. A když s sebou nese i dítě? O to větší riziko to je.
Není to jen o pravidlech, je to hlavně o slušnosti
Ano, existují vyhlášky a nařízení, která upravují, kam se smí (nebo nesmí) koloběžky odkládat. Ale často to není o zákonech, spíš o obyčejné lidské (ne) ohleduplnosti. Každý z nás má možnost se zastavit a říct si: „Kdyby tudy šel někdo nevidomý, byl by tady v bezpečí?“ To je otázka, kterou bychom si měli pokládat častěji.
Tahle každodenní empatie dělá z města přívětivější místo pro všechny – pro seniory, pro rodiče s kočárky, pro vozíčkáře, i pro lidi se zrakovým postižením. Není třeba revoluce. Stačí jen být vnímavější k tomu, co a kde zanecháváme.
Co můžeme udělat?
- Přemýšlejme, kam koloběžku pokládáme. Ideálně ke zdi, ke stojanu, do odstavné zóny. Nikdy doprostřed chodníku nebo do cesty.
- Všímejme si okolí. Pokud vidíte povalenou koloběžku, zvedněte ji. Malý čin, ale může někomu ulehčit cestu.
- Sdílejme osvětu. Řekněte o tom přátelům, napište příspěvek na sítě. Šarlotin příběh může inspirovat víc lidí, než si myslíte.
- Podporujme města ve vytváření jasných pravidel a bezpečných zón. Veřejný prostor má sloužit všem.
Na závěr
Tenhle článek není proti koloběžkám, a ne proto, že je nemohu používat, z důvodu mého zrakového postižení ale naopak, já je vnímám, jak moc skvělým doplňkem městské dopravy mohou být. Ale je důležité si uvědomit, že sdílíte prostor s lidmi, kteří mají jiné potřeby než vy. Někdy nejsou třeba vidět – ale to neznamená, že tam nejsou.
Děkuju Šarlotě za její zkušenost a otevřenost. A vám všem za to, že se příště možná na chvíli zastavíte, zamyslíte… a položíte koloběžku jinam.
