Článek
Některé osudy působí tak neuvěřitelně, že by je ani ten nejlepší scénárista nevymyslel. A tak to bylo i s životem Henrietty Lacks. Byla to obyčejná žena, matka pěti dětí, která v 50. letech žila poměrně nenápadný život. Když ve svých jednatřiceti letech umírala na agresivní rakovinu, zřejmě by ji vůbec nenapadlo, že vejde do dějin a pomůže změnit moderní medicínu. Část jejího těla totiž „žije“ ještě dnes a pomáhá lidem po celém světě.
Její osud má ale i stinnou stránku. Vedle mimořádného vědeckého objevu otevírá otázku, která je stále aktuální: komu vlastně patří naše tělo?
Těžký život
Henrietta Lacks se narodila roku 1920 ve Virginii do chudých poměrů. Vyrůstala v době rasové segregace ve Spojených státech, kdy měli Afroameričané omezený přístup ke zdravotní péči, vzdělání i lepším pracovním příležitostem.
Po smrti matky vyrůstala u příbuzných a už velmi mladá pracovala na tabákových polích. Později se provdala za svého příbuzného Davida Lackse, se kterým měla pět dětí. Rodina žila skromně, jako mnoho jiných tehdejších amerických rodin.
Henrietta byla podle vzpomínek blízkých energická, společenská a měla ráda hezké oblečení a tanec. Zkrátka byla úplně obyčejným člověkem.
Henrietta Lacks na fotografii z roku 1945
Krutá nemoc přišla příliš brzy
Na začátku roku 1951 začala Henrietta trpět silnými bolestmi a krvácením. Vyhledala pomoc v nemocnici v Baltimoru, která byla jednou z mála institucí ochotných léčit afroamerické pacienty.
Lékaři jí diagnostikovali agresivní rakovinu děložního čípku. Během vyšetření jí odebrali vzorek nádorové tkáně. Šlo o běžný postup, k němuž pacienti běžně dávali informovaný souhlas v podobě, jakou známe dnes. Nikdo v té chvíli netušil, že právě tento vzorek změní dějiny medicíny.
Buňky, které odmítly zemřít
Ve většině případů lidské buňky odebrané mimo tělo rychle odumírají. Jenže u Henrietty se stalo něco neobvyklého. Její rakovinné buňky se v laboratoři nejen udržely při životě, ale začaly se rychle dělit.
Vědci jim dali označení „HeLa“ – podle prvních písmen jména Henrietta Lacks.
Zatímco jiné buněčné kultury zanikaly, její se množily téměř neomezeně. Poprvé v historii měli výzkumníci k dispozici stabilní lidské buňky, na nichž mohli provádět experimenty ve velkém rozsahu.
Buněčné kultury HeLa pod mikroskopem
Neviditelná pomoc milionům lidí
Buňky HeLa sehrály zásadní roli při vývoji vakcíny proti dětské obrně. Pomáhaly při výzkumu rakoviny, virů, genetiky i účinků radiace. Používaly se při testování léčiv, studiu AIDS nebo při výzkumu, který přispěl k metodám umělého oplodnění.
Dokonce se dostaly i do vesmíru – vědci zkoumali, jak lidské buňky reagují v prostředí mimo Zemi.
Je těžké přesně spočítat, kolik lidských životů tento výzkum nepřímo ovlivnil, ale odborníci mluví o milionech lidí po celém světě.
A přitom žena, u níž všechno začalo, o ničem z toho nikdy nevěděla.
Nepříjemná otázka: bylo to správně?
Henrietta zemřela v říjnu 1951. Bylo jí pouhých 31 let. Její rodina dlouhá léta netušila, že její buňky žijí vlastním „životem“ v laboratořích. Když se to příbuzní dozvěděli, byli překvapeni. Farmaceutické firmy a laboratoře totiž na těchto buněčných kulturách vydělávaly peníze, rodina ale sama neměla přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Právě tento paradox rozpoutal velkou debatu o lékařské etice. Může nemocnice používat lidské tkáně bez souhlasu? Má pacient nárok rozhodovat o tom, co se s jeho biologickým materiálem stane?
Dnes jsou pravidla výrazně přísnější a informovaný souhlas je běžnou součástí medicíny. Debata ohledně materiálu „HeLa“ úplně neutichla.
Příběh, který nezmizel
Henrietta Lacks dlouho zůstávala téměř neznámou osobou. Její jméno se do širšího povědomí dostalo až o desítky let později díky knihám, dokumentům i veřejné debatě o etice moderní medicíny.
Její buňky stále „žijí“ a patří k nejpoužívanějším lidským buněčným liniím ve vědě. Uplatnění nachází například při vývoji léků a testování toxicity, ve výzkumu rakoviny či při mapování lidských genů.
