Článek
Arno Breker (1900 - 1991) si během své kariéry vytvořil pověst dvorního sochaře nacistického režimu. Během práce pro Třetí říši plodil monumentální díla oslavující ideály nacistické estetiky a těšil se obrovské podpoře Adolfa Hitlera. Po válce se mu podařilo vyhnout tvrdému trestu a pokračoval i přes kontroverzní minulost v umělecké kariéře. Jeho odkaz je dokonce dodnes patrný ve veřejném prostoru mnoha německých měst.
Kameníkův syn
Budoucí umělec se narodil 19. července 1900 v německém Elberfeldu jako syn kameníka. Detailní ruční práce mu rychle přirostla k srdci, ale vysoký intelekt jej vedl k dráze umělce a studiu. Zaměřil se na architekturu, sochařství, ale i na anatomii, díky níž později dokázal precizně modelovat lidská těla. Ve dvaceti letech nastoupil na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu, kde se pod vedením Huberta Netzera a Wilhelma Kreise začal věnovat výhradně sochařině.
V roce 1924 navštívil Paříž. Ta jej tak uchvátila, že se ve francouzském hlavním městě o tři roky později usadil. Tam navázal kontakty s místními věhlasnými umělci a poprvé se tak dostal do širšího povědomí.
Arno Breker (vpravo) po boku Adolfa Hitlera (uprostřed)
Rok po jmenování Adolfa Hitlera kancléřem, tedy roku 1934, se na radu prezidenta Pruské umělecké akademie malíře Maxe Liebermanna vrátil do Německa. To už ale žil rok v Římě. Přesto se vrátil, protože mnoho nacistických vůdců jeho umění obdivovalo a v té době už jej znal i Adolf Hitler. Brekerovi však návrat do vlasti zhořkl, protože jeho práce označil redaktor nacistických novin Alfred Rosenberg za zvrhlé umění. Přesto Brekerův věhlas mezi nacisty neklesl a kritiku si vyslechl spíše Rosenberg.
Božsky nadaný umělec
Výrazný zlom v kariéře přišel v roce 1936 před Olympijskými hrami v Berlíně. Tehdy vyhrál konkurz na vytvoření dvou soch reprezentujících atletickou zdatnost. První z nich představovala desetibojaře (Zehnkämpfer), druhá vítězku (Die Siegerin). Úspěch mu otevřel cestu k tomu, že se stal nejvýznamnějším umělcem Třetí říše. Aby mohl být oficiálním státním sochařem, vstoupil v roce 1937 do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Dostal obrovský ateliér a k tomu 43 asistentů.
Těsně před vypuknutím válečné vřavy stvořil dílo jménem Die Partei. Socha, která symbolizovala ducha nacistické strany, nejvyšší pohlaváry doslova uhranula a vytvořila jakýsi symbol nacistické estetiky. Stejného opojení se nacistům dostalo při pohledu na sochu Die Wehrmacht. Breker se proto i nadále držel neoklasicismu a v žádném případě neexperimentoval.
Detail sochy Die Partei
Během Třetí říše vytvořil desítky soch, které nacisté obdivovali a v roce 1942 byla v okupované Paříži uspořádána přehlídka jeho děl. Tam se také setkal se starými francouzskými přáteli, mimo jiné s Jeanem Cocteauem, který se vyjádřil nepoliticky a Brekerovu práci ocenil. Tu opakovaně oceňoval i Hilter, jenž na přehlídce nesměl chybět. Breker se během války s diktátorem stýkal a podle všeho mezi oběma muži panoval vřelý vztah. To mimo jiné dokazuje skutečnost, že byl Breker zproštěn vojenské služby i v době, kdy Třetí říše potřebovala jakoukoliv sílu schopnou boje. Patřil totiž mezi takzvané Gottbegnadeten, tedy božsky nadané umělce, kterým Hitler a hlavní nacistický propagandista Joseph Goebbels odpustili vojenské povinnosti.
Do roku 1945 tak Brekerovy neoklasicistní sochy stály snad v každém německém městě. Jenže během bombardování německého území byla většina jeho veřejných soch zničena. Breker konec války přežil a ačkoliv by se mohlo zdát, že se zničením díla skončí i jeho kariéra, stal se pravý opak.
Replika sochy Wermacht
Po válce měl zaděláno na malér, nakonec však úspěšně pokračoval v kariéře
Dvorní nacistický sochař byl sice po válce vyšetřován, nicméně v roce 1948 jej shledali nevinným s tím, že jeho práce neměla žádný vliv na nacistické válečné zločiny. Do roku 1948 se živil jako profesor umění v Berlíně, odkud jej ale vyhodili, protože si s sebou nesl nacistický cejch. Nabídku na spolupráci se Stalinem odmítl s tím, že jedna diktatura už mu stačila a plně se vrhl na vzkříšení své pověsti.
Vzhledem k četným kontaktům se Brekerovi povedlo získat místo v Düsseldorfu, kde začal tvořit sochy pro tamní radnici. Dělal také busty politických vůdců včetně Konrada Adenauera, prvního kancléře Spolkové republiky. Opět se mu dařilo a získával nové klienty.
Například v roce 1957 obdržel zakázku pro gymnázium ve Wuppertalu. Výsledkem byla nadživotní bronzová socha Pallas Athene. Řeckou bohyni války a moudrosti vymodeloval v nadživotní velikosti v pozici, kdy vrhá šíp. Dílo stejné ikonografie jako v době nacismu sice vyvolalo několik protestů, ale na svém místě stojí dodnes.
Socha Pallas Athene ve Wuppertalu
Breker pracoval i pro marockého krále. V roce 1970 byl přímo jím pověřen vyrobit dílo pro budovu Organizace spojených národů v Casablance. A podobně významných klientů by se našla celá řada.
Breker byl Německem plně rehabilitován počátkem 80. let minulého století. Na jeho počest vzniklo mezi Cáchami a Kolínem nad Rýnem muzeum, které funguje dodnes. Do dnešní doby má také řadu odpůrců, kteří tvrdí, že díky jeho práci je nacismus v Německu stále přítomný. Zastánci naopak tvrdí, že jde pouze o umění s tím, že Breker nikdy nepodporoval nacistickou ideologii, ale pouze přijal jejich záštitu.
Kontroverzní avšak zdatný umělec Arno Breker zemřel 13. února 1991 v Düsseldorfu ve věku 91 let. Jeho dílo však stále vyvolává diskuze o vztahu mezi uměním a politikou či morálkou a odpovědností umělce ve společnosti.
