Bonzák odvedle. Jak socialismus naučil lidi mlčet

Za socialismu jste mimo nejbližší rodinu či přátele museli moc dobře vážit slova. Výraz „bonzák“ znal totiž každý a ačkoliv se nejednalo o nadávku nebo vulgaritu, dokázal takový člověk rozložit rodiny, pracovní kolektivy i přátelství. Nešlo přitom jen o tajné agenty StB v baloňácích. Často to byl někdo úplně obyčejný, třeba kolega z kanceláře, sousedka z patra nebo kamarád z hospody.

Státní bezpečnost si budovala svou informační síť postupně a systematicky. Nezajímali ji jen disidenti a signatáři Charty 77. Zájem se týkal učitelů, lékařů, techniků, studentů, umělců i dělníků. Každý, kdo vyčníval účesem či oblečením, četl „špatné“ knihy nebo jen mluvil příliš otevřeně, mohl být zaznamenán. A právě tady vstupoval do hry bonzák.

V archivech StB se dochovaly případy učitelů, kteří byli udáváni vlastními kolegy. Opakovaně se objevují svazky kantorů sledovaných kvůli „nevhodnému výkladu dějin“, a to zejména v 70. letech během normalizace. Mechanismus, jak byli učitelé sledováni a hodnoceni na základě hlášení takzvaných „důvěrníků“ z pracovního kolektivu, působí až bizarně. Šlo například o hlášení, že učitel během dějepisu moc diskutuje se studenty, případně že „relativizuje úlohu Sovětského svazu“.

S materiálem StB pracuje i publikace Petra Blažka Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968–1989, která uvádí několik případů regionálních pedagogů, jimž byly omezovány pracovní možnosti kvůli udáním kolegů. Jména jsou často záměrně vypuštěna nebo nahrazena iniciálami.

Výsledkem „hlášení“ sice nebylo přímé zatčení, ale postupná likvidace a narušování života, například nemožnost profesního růstu či neustálé pohovory.

Spolupráce s StB ale měla různé podoby. Někteří podepsali spolupráci vědomě, dobrovolně a dlouhodobě s vidinou osobního prospěchu či snad důvěry v režim. Někdy svou roli hrála marnivost a pocit důležitosti, že vás někdo poslouchá a bere vážně.

Jiní se však stali zdrojem informací nenápadně, třeba při „nezávazném rozhovoru“, který se postupně opakoval. V tomto ohledu motivem spolupráce nebyla ideologie, ale strach. Hrozba ztráty zaměstnání, znemožnění studia dětem nebo zákaz cestování – to vše byly faktory, které stačily k tomu, aby byl člověk přesvědčen k činnosti, na kterou by za jiných okolností ani nepomyslel.

Bonzáctví ale nebyl pouze jakýsi přímočarý vztah mezi občanem a státem. Mělo i velmi přízemní podobu. Byla zde udání kvůli bytu, povýšení nebo jen z osobní zášti. Stížnosti na „nevhodné řeči“, poslech západní hudby, návštěvy osob s dlouhými vlasy – to vše estébákům stačilo, aby se o vás zajímali.

Režim tak vytvořil prostředí, kde se osobní spory daly řešit prostřednictvím moci a někdy se i běžný a zcela bezvýznamný konflikt třeba se sousedem rázem stal věcí státu. Lidé se tak s ohledem na toto prostředí učili mluvit v náznacích, mlčet či měnit tón hlasu podle prostředí. Bonzák nemusel skutečně existovat, ale stačilo, že mohl.

Doma mezi nejbližšími se mluvilo jinak než v práci. Dětem se vysvětlovalo, že ve škole se o některých věcech nemluví. U nás doma se vědělo, že Plzeň osvobodili na konci druhé světové války Američané, ale bylo to tak velké tajemství, že jsem se o tom nemohl zmínit spolužákům ani kamarádům. Ani jsem nesměl prozradit, že díky blízkosti západoněmeckých hranic koukáme na západní televizní stanice a posloucháme jejich rozhlas. Dnes jsou pro mne tyto vzpomínky tak absurdní, až mi připadají, jako by byly snad z jiného světa.

Režim díky propracovanému systému udávání legitimizoval nízké lidské pudy. Závist, zášť i osobní frustrace se daly převést do politického jazyka. Stačilo použít správná slova. I proto byla spolupráce s StB tak účinná. Nemusela být totiž masová. Stačilo několik zdrojů, které vytvářely dojem všudypřítomnosti a strach se šířil sám.

A běda tomu, kdo jen trochu vyčníval. Těžké to měli máničky, fanoušci punku i depešáci. Jejich vzhled přitahoval příslušníky VB a nebylo výjimkou, že tito lidé končili u výslechu ve služebnách jen pro to, jak vypadají. Jednoduché to neměli ani věřící.

Po pádu režimu přišlo vystřízlivění. Archivy StB odhalily tisíce jmen, krycích označení a svazků. Mnozí někdy i veřejně známí spolupracovníci tvrdili, že nikomu neublížili. Někteří skutečně psali bezvýznamné zprávy tak nějak, aby se neřeklo, jiní ale vědomě škodili. A česká společnost se s tímto dědictvím bohužel zatím úplně nevyrovnala.

Bonzáctví za socialismu nebylo jen obyčejným donášením. Byla to zkušenost, která zanechala stopu v chování celé generace v podobě nedůvěry ke všemu.

Zdroje: