Dva týdny na chorvatském pobřeží: U moře jsme zažili pozitiva i drobné turistické pasti

Čas od času se s rodinou vracíme do jednoho chorvatského kempu. Oblíbili jsme si jej hlavně díky několika místům, která leží přímo u moře, takže si člověk v podstatě pronajímá s místem pro zaparkování karavanu, obytného vozu nebo třeba jen k postavení stanu i kousek pláže. Tentokrát jsme se na „naše“ místo vrátili po dvou letech s karavanem.

Děti se před odjezdem už několik týdnů těšily, jak ráno vstanou a hned vyběhnout k mělkému moři. To se jim také splnilo. I přes nepříznivé předpovědi počasí, které nás před odjezdem strašily, bylo po celých deset dnů krásně a z dovolené máme pěkné vzpomínky. Něco nás ale přece jen překvapilo.

Mediální strašení chorvatskou drahotou samozřejmě ovlivnilo i naše očekávání. Na místě se však ukázalo, že tahle brambora až tak horká není. A nebo ano? Místní ceny bych totiž přirovnal k těm českým.

Chorvatský Lidl nabízející srovnatelné zboží s českými pobočkami nebyl výrazně dražší ani levnější. Co mě příjemně překvapilo, bylo minimální množství potravin s akčními cenovkami. V Česku nakupuji nerad, nechci studovat, zda je sleva s aplikací nebo pro všechny a ani nechci přemýšlet, kolik by mělo to a to zboží stát bez akce. V Chorvatsku se nic takového neděje a v případě slevy nejde o výrazný rozdíl oproti běžné ceně. Dráž bylo v menším supermarketu přímo v kempu. Tam to ale chápu. Na druhou stranu ani tam nebyly cenovky nijak přemrštěné.

Oblíbeným tématem je také sledování cen zmrzliny. My na promenádě u moře nebo v přístavu kupovali kopeček za 2 eura. Opět cena srovnatelná s českými turisticky vytíženými místy. Pizzerie zde byly ve většině případů i levnější.

Podobné ceny jsou také u čerpacích stanic. Diesel i benzín vychází na Jadranu podobně jako u nás. Dráž je v tranzitních zemích, zejména pak v Rakousku. Nicméně k tankování v Chorvatsku se ještě dostanu.

Pokud bych měl zhodnotit chorvatskou drahotu, tak tam draho je i není. Myslím si, že cenovky některých potravin v Česku jsou vysoké, a pokud stejně zaplatíte i na Jadranu, pak lze v klidu napsat, že v Chorvatsku draho je. Ale rozhodně ne dráž než u nás. A pokud Chorvati mají ještě nižší příjmy než Češi, chápu jejich stěžování. Ostatně podle slov jednoho ze zaměstnanců kempu si místní většinou nemohou dovolenou u vlastního moře dovolit. A bylo to vidět i na poznávacích značkách aut na místě a kolem apartmánů – převažovali Němci, kteří si hlavně v kempu vytvořili jakousi vlastní enklávu.

Před dvěma lety zde bylo více krámků. Kemp, namísto toho aby se rozvíjel, své služby spíše zhoršuje. Před covidem tu byl tobogán a bazén či půjčovna kol. Teď nic.

Úskalí turisticky vytíženého místa jsme ale poznali hned druhý den po příjezdu. V Česku jsme zapomněli kolíky k fixaci předstanu. Vzal jsem tedy peněženku a vyrazil do obchodu za restaurací, který nabízí vše od matrací přes sluneční brýle, klobouky až po led svítilny před stan. Prodavačka ale po mojí otázce, zda kolíčky mají, zakroutila hlavou a poslala mne do supermarketu v kempu, kde je prý oddělení s potřebami pro kempery. To jsem tam našel, ale kolíky ne. Vydal jsem se tedy do našeho městečka, ale bez úspěchu. Prodavači se mi snažili sice prodat cokoliv jiného, dokonce i lopatku, ale kolíky nikdo neměl. To jsem snad v kempu se stovkami lidí jediný, komu se tohle stalo? No nic, vzal jsem auto a vyrazil do 20 kilometrů vzdáleného města, kde jsem kolíky koupil ve sportovních potřebách.

Druhý den zabrouzdala do již zmíněného obchodu za restaurací má žena. Tam nejmladšího syna zaujala pistolka na vodu 3 eura. Manželka mu ji chtěla koupit, ale prodavačka neměla drobné na vrácení na 5 euro. Když následně řekla, že se pro pistolku zastaví později, najednou drobné byly. Já tam později kupoval nafukovací míč a situace se v podstatě opakovala.

Podobně zvláštně se zachoval i řidič vyhlídkového vláčku. Byli jsme autem ve městečku a napadlo nás potěšit děcka jízdou okolo pláží. Podle jízdního řádu nám to vycházelo krásně – šlo zakoupit okružní jízdu za 20 euro nebo cestu do červeně označené stanice, která se nacházela kousek od našeho kempu. Žena to vzala na sebe, sedla s dětmi do vagónku a já jel s autem do kempu. Když se vrátila, nevěřícně mi vyprávěla, jak řidiči dala dvacetieurovou bankovku, s tím, že ale chce jen cestu do označené stanice. Muž jí deset euro vrátil a jelo se. Poloprázdný vláček ale asi po třech stanicích zastavil, řidič přišel k manželce s tím, že má zaplaceno jen sem. Ta mu ale odpověděla, že má vystupovat až před kempem. Řidič, který navíc špatně mluvil anglicky, si ale stál za svým – „vystupte, nebo si zaplaťte dalších 10 euro, které máte,“ řekl doslova. Žena ale neměla chuť se dohadovat a zbytek cesty s dětmi došla pěšky.

Třetím zážitkem, který bych nazval „šmelinou“, bylo tankování u místní čerpací stanice. Na poutači před pumpou svítily příznivé ceny – diesel, který tankuji, stál dokonce jen za 1,29 euro za litr, pak tam byl ještě nějaký vylepšený diesel za 1,62 euro za litr. Co se ale nestane. Přijedu s autem ke stojanu a na výběr mám jen benzin a diesel. Sahám po černé pistoli a čekám, jaká se rozsvítí cena. Nerozsvítila se žádná, jen počet litrů. No nic, tankovat musím. Samozřejmě, že jsem natankoval dražší vylepšenou naftu. Ale couvat někde u pumpy s karavanem za autem zkrátka nešlo. Když jsem se prodavače při placení anglicky ptal, kde mají obyčejnou naftu, nerozuměl. Po zaplacení jsem zjistil, kde je zakopaný pes. Obyčejnou naftu pumpa nabízela jen u nejzadnějšího stojanu číslo 12. U zbytku šlo tankovat pouze dražší variantu, což bylo napsané nad stojany tak „šikovně“, aby to bylo vidět jen při příjezdu ke stojanu, u něj už ale ne. Zkrátka a jednoduše, turistická past chytila i mne.

Tak si na to při tankování na Jadranu dávejte pozor. U vláčku se raději předem ptejte, zda vás doveze tam, kam předpokládáte a za kolik a také se nenechte nachytat, že prodavač v turistických oblastech nemá drobné na vrácení - má je.

I přes tyto turistické pasti, které bych nazval takzvanou šedou zónou, jsme si dovolenou užili a věřím, že se na místo znovu vrátíme.