Článek
Emanuel Vajtauer patřil k nejvýraznějším, ale také nejkontroverznějším postavám českého tisku během nacistické okupace. Jeho kariéra novináře a publicisty prošla bouřlivými zvraty od anarchismu a komunismu přes národně socialistickou orientaci až k otevřené kolaboraci s nacistickými úřady.
Vajtauer měl za Protektorátu Čechy a Morava obrovský vliv jako šéfredaktor renomovaných titulů, avšak nacistickým aparátem ostře kontrolovaných. Šlo například o Večerní České slovo. A právě během působení v tomto magazínu udělal chybu, která znamenala jednak jeho odvolání z vrcholného redakčního postu a navíc měla další tragické následky pro čtyři další pracovníky Melantrichu.
Protektorátní tisk: Cenzura a propaganda
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který se odehrál 27. května 1942, protektorátní tisková cenzura ještě přitvrdila.
Zastupující protektor Reinhard Heydrich
V rámci úřadu říšského protektora byla zavedena přísná pravidla, šéfredaktoři prakticky neměli na média žádný vliv, veškerý obsah ladili s německými cenzory, kteří určovali, jak má být úmrtí zastupujícího protektora prezentováno veřejnosti. Přesto za obsah nesli šéfredaktoři listů plnou odpovědnost.
V této atmosféře bylo publikování jakéhokoli textu, který by mohl být vnímán jako kritický vůči nacistickému režimu, extrémně riskantní. Samotní novináři byli mezi cenzory a protektorátní správou pod neustálým tlakem. A to platilo jak pro běžné novináře, tak pro ty, kteří se uchýlili ke kolaboraci s nacisty.
Mezi ně kromě Vajtauera patřili třeba Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Karel Werner nebo Karel Lažnovský, jenž jako jediný z kolaborujících novinářů nepřežil takzvanou chlebíčkovou aféru, tedy atentát připravený předsedou vlády Aloisem Eliášem. Vajtauer pozření otrávených chlebíčků ustál obstojně, vaz mu ale zlomila jiná událost.
Vajtauerův život
Život tohoto kolaboranta je však daleko pestřejší, než by se mohlo zdát. Narodil se 23. prosince 1892 v Táboře. V mládí se angažoval v anarchistických a komunistických kruzích. Když se stal členem KSČ, začal působit jako redaktor levicových periodik. Na počátku 20. let se setkal s Leninem, pak emigroval do USA. Tam ale rychle úřady prokoukly jeho revoluční komunistické choutky a tak se pakoval zpět do Československa.
Později se jeho politický kurs změnil směrem k národně socialistickým názorům, přičemž ve 30. letech psal pro různé listy Melantrichu. Později během okupace hodil komunismus za hlavu a zcela otevřeně a z jeho pohledu určitě i pragmaticky přijal nacistickou ideologii.
Během druhé světové války se stal prominentním představitelem takzvaného „aktivistického“ tisku. Propagoval protektorátní ideologii, otevřeně spolupracoval s německými úřady a štval proti Židům.
Heydricha přirovnal ke Karlu IV., poté přehlédl závadný text
Urputnost Vajtauerovy činnosti dokládá báseň „Po stopách otce vlasti“, kterou sám složil a nechal ve večerníku otisknout v souvislosti s ročním výročím smrti Reinharda Heydricha. V bizarním textu přirovnal Heydricha ke Karlu IV.:
Karel IV. to byl, kdo našel onen kámen mudrců v našich zemích, způsob, jak dosáhnout horlivé a nadšené spolupráce obou národů tohoto prostoru. Heydrich šel v jeho horkých šlépějích jako věrný sluha Podiven ve šlépějích svatého Václava. A nebyl daleko k tomu, aby se mu dílo karlovské podařilo.
Karla IV. nazýváme Otcem vlasti. Heydricha budeme jednou ve svých dějinách jmenovat Synem Čech a Moravy.
Když nacisté 10. června 1942 vyhladili Lidice, Vajtauer nechal ve Večerníku Českého slova publikovat další báseň. Tentokrát nebyl autorem on.
Jsou věci, které člověk nepochopí. Památník dětským obětem z Lidic. Vajtauer ale nacisty opěvoval.
Do redakce přišla od jistého Josefa Lázničky, údajného horlivé dělníka, který chtěl režimu vyjádřit loajalitu pracujícího lidu. Samotný text, pokud byl čten bez pozornosti, mohl být skutečně vnímán jako oslava Heydricha a jeho role v protektorátním režimu. Ovšem pečlivé prostudování prvního slova každého řádku odhaluje akrostich s jasným vzkazem: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit nezapomenem. Nezapomenem!“
Celý otištěný text zněl takto:
Vám, ochránce lidu dělného,
vrahové, když v osudovém ránu,
dětí Vašich drobných nelitujíce
i choti, zlou zasadili ránu,
žen českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás,
až slzy z očí vytryskly:
Náš Ochránce - chvěl se nám hlas -
Čas nový, který pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj dluh
krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budeme věrní ochránci!
Poslední verš do básně dopsal sám Vajtauer, aby působila ještě horlivěji, proto text prvních slov nenavazuje. Akrostichu si však nevšiml.
Kolaborant, který unikl trestu od nacistů po válce zmizel
Následky publikace textu byly tvrdé. Když se mezi lidmi utajený vzkaz v básni rozkřikl, po večerníku se jen zaprášilo. Zájem o noviny neunikl ani nacistům a Vajtauer byl okamžitě odvolán z pozice šéfredaktora.
Možná jen díky svojí horlivosti přežil tuto aféru bez fyzických následků, to ale neplatilo pro čtyři zaměstnance Melantrichu, kteří byli za zveřejnění básně zatčeni a popraveni.
Kolaborant Vajtauer pak pracoval jako redaktor pro různé časopisy a když se globální konflikt chýlil ke konci, bylo mu jasné, že jej v Československu nečeká nic dobrého. Podle všeho odjel ze země už na jaře 1945 a o jeho dalším životě se nic neví.
Zdroje: fronta.cz, pametnaroda.cz, seznamzpravy.cz
