Jim Elliot: Hrdina, nebo náboženský fanatik? Příběh misionáře, který šel smrti naproti

Příběh Jima Elliota je ve Spojených státech vnímán jako symbol obětavosti a odvahy šířit evangelium i v místech, kam dosud noha křesťana nevkročila. Najdou se ale i hlasy, kteří jej považují za náboženského fanatika, jenž se bezohledně snažil proniknout s Biblí v ruce do dosud civilizací nedotčených míst.

Jim Elliot se narodil v roce 1927 v Portlandu do silně věřící rodiny. Od malička byl společně se sourozenci veden k tomu, aby „žil pro Krista“. Bylo mu údajně už šest let, když víru v Ježíše přijal a v podstatě celé jeho dospívání se točilo kolem studia Bible a aktivit spojených s evangelickou církví.

Na střední škole vynikal svými řečnickými schopnostmi, a tak byl často vybírán k přednesům nejrůznějších veřejných projevů. Učitelé v něm viděli budoucího herce, ale Elliot už od puberty tíhl k misijní činnosti. Víře podřizoval vše, například odmítl účast na školních večírcích, což přesvědčivě vysvětloval tím, že Ježíš také nic takového k životu nepotřeboval.

Po střední škole nastoupil na soukromou křesťanskou školu Wheaton College. Tam ale navzdory očekávání nebyl spokojený. Předměty jako filozofie, antropologie nebo politologie mu přišly jako zbytečné rozptylování člověka, který se pokouší následovat Boha. Školu přesto dokončil.

S misijní činností se poprvé blíže seznámil během prázdnin v roce 1947. Tehdy strávil šest týdnů s misionáři v Mexiku. O rok později se zúčastnil Mezinárodní studentské misijní konvence, kde se setkal s misionáři z Brazílie. Tehdy prý došel k názoru, že jeho cesta povede do končin, kde se moderní misionáři dosud s větším úspěchem nesetkali. Zvažoval Ekvádor nebo Indii.

Nakonec se rozhodl pro Jižní Ameriku. Elliot si ihned vytyčil velmi odvážný cíl. Chtěl navázat kontakt s dosud velmi izolovaným kmenem Huaorani (také známí jako Auca) a představit jim evangelium. To samozřejmě nešlo provést ze dne na den, a tak ještě ve Spojených státech začal s intenzivním lingvistickým studiem.

Po letitých přípravách na misi se vydal na počátku roku 1952 do Ekvádoru. Tehdy už měl po boku svoji stejně smýšlející manželkou Elizabeth. Elliot se nejprve věnoval evangelizaci indiánského kmene Quechua, přičemž byl zaučován zkušenějšími misionáři. Během práce s tímto domorodým kmenem už ale začal spřádat plány, jak se vydat hlouběji do deštného pralesa za kmenem Huaorani.

Huaorani byl v padesátých letech minulého století jedním z nejizolovanějších kmenů. Některé jejich skupiny ale ani v současnosti nepoznaly kontakt s vnějším světem. Byly dlouhou dobu natolik odříznuty i od ostatních domorodých kmenů, že jejich jazyk je ojedinělý a nepodobá se žádnému indiánskému jazyku ani dialektu. Muži se věnují výhradně lovu a péči o zbraně, ženy jsou sběračky a starají se o chod kmene. Jedná se o kmen velmi nepřátelský vůči svému okolí. Například v roce 1949 zabili jedenáct těžařů firmy Shell, nemají však rádi ani ostatní domorodce.

Ani fakt, že výprava mezi Huaorani je životu nebezpečná, Elliota od mise neodradila. Považoval za nutné šířit boží slovo tam, kde ještě nezaznělo. V roce 1955 dospěl s dalšími čtyřmi misionáři k tomu, že je čas k navázání přátelského kontaktu.

Nejprve z malého letadla začali shazovat na území Huaorani drobné dary – potraviny nebo nástroje. To trvalo několik měsíců. Viděli, že se domorodci o shozené předměty zajímají, a tak se rozhodli, že si u řeky, nedaleko jedné domorodé vesnice, vybudují malou základnu. Po přistání na pláži je kontaktovala malá skupina v čele s mužem jménem Naenkiwi. Tomu se snažili vysvětlit své mírové úmysly, a dokonce jej nechali svézt v letadle. Zdálo se, že vše probíhá bez problémů, a misionáři tak byli povzbuzeni ke své práci.

Situace se ale rapidně změnila po několika dnech. 8. ledna 1956 přišla na stanoviště skupina válečníků a bez okolků skupinu mladých misionářů zasypala oštěpy. Všichni mladí muži na místě zemřeli, jejich těla byla nalezena o několik dní později po proudu řeky.

Dodnes důvody jejich napadení nejsou zcela jasné. Mohlo dojít k nějakému nedorozumění, případně mohl kmen začít vnímat cizince jako hrozbu. Tak či onak, misionáři věděli, že riskují své životy. Elliot, kterému bylo pouhých 28 let, totiž napsal už v roce 1949 do svého deníku, že práce pro Ježíše je důležitější než jeho život.

Osud Jima Elliota a jeho kolegů zasáhl celý křesťanský svět. Elizabeth Elliotová později napsala knihu o jeho životě, vzniklo několik divadelních her i filmové zpracování. Pro mnohé se stal hrdinou, ale jiní v jeho horlivosti viděli fanatismus. Etickou otázkou totiž stále zůstává, zda je misijní činnost mezi izolovanými komunitami vůbec žádoucí.

Zdroje: elisabethelliot.org, reachingecuador.com, thegospelcoalition.org