Článek
Povinná vojenská služba zanikla k 1. lednu 2005. To už je hezká řádka let. Aktuálně jsou vojenské odvody v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině velmi diskutovaným tématem, a tak jsem si vzpomněl, jak jsem jednoho dne na začátku roku 2002 dostal povolávací rozkaz, že se mám dostavit k odvodnímu řízení.
Tehdy jsem měl čerstvě po škole a vzhledem k tomu, že už se o ukončení vojenské povinnosti v té době vědělo, strávit rok života třeba někde na druhém konci republiky se mi moc nechtělo. Naštěstí byla po sametové revoluci možnost nastoupit na civilní službu. Ta sice trvala o polovinu déle než vojna, ale když si zpětně vybavím toto rozhodnutí, nelituji.
Přísný odvod? Ani náhodou
K odvodu jsem se dostavil tak, jak bylo uvedeno v rozhodnutí. Bylo tam plno dalších kluků. Někteří evidentně brali řízení zcela vážně a přišli v maskáčových bundách. Naopak jiní považovali odvod za jakýsi povinný cirkus a na wc si vzájemně vykonávali malou potřebu na testovací proužky na moč. Někteří „specialisté“ je dokonce namáčeli v bažantech či záchodových mísách. Také se měřilo, vážilo, ukazovala se ústní dutina a tak dále.
V mých matných vzpomínkách na tu dobu převažuje jakýsi pocit odlehčenosti celého odvodu. Odvodní lékařka byla usměvavá, komise jakbysmet. Zkrátka a jednoduše, žádný přísný vojenský diktát, který jsem čekal, se nekonal a neproběhlo ani žádné pozor a pohov.
Po všech formalitách jsem byl shledán ze zdravotního hlediska schopným výkonu základní vojenské služby. Členům odvodní komise jsem sdělil, že mi v ní brání svědomí, což byl a podle zákona stále je jeden z možných důvodů odmítnutí. Nedovedl jsem si již tehdy představit, že bych v případném válečném konfliktu mohl někomu ublížit, i když tehdy žádný konflikt nehrozil. Dokonce jsem slyšel od kluků kolem, že je lepší jít na vojnu, protože stejně už nikdy v Evropě žádná válka hrozit nebude. Hluboce se mýlili.
Jeden z členů komise mě přesvědčoval, že na vojně budu mít pohodu. „Máte řidičák skupiny C, budete jenom jezdit náklaďákem a vozit kluky, vás je pro civilku škoda. Ušetříte si tak půl roku života někde v nemocnici mezi patologií a gerontologií,“ říkal.
Přesvědčit jsem se nenechal, přestože jsem v té době slýchával různé a hrůzné historky o „civilkářích“, kteří končili nejčastěji v nemocnicích jako pomocný personál. Kamarád se dostal na oční, což se v rámci nemocnice dalo považovat za výhru, černým Petrem bylo kožní oddělení. Nakonec ale stejně nejvíc civilkářů v nemocnicích pendlovalo mezi různými odděleními.
Civilka v kuchyni
Rozhodnutí o zániku branné povinnosti jsem dostal brzy poštou a na civilní službu jsem měl nastoupit v září 2003. Musel jsem se tedy přihlásit na příslušném úřadě. Jeden den jsem šel čirou náhodou kolem, a tak jsem si řekl, že si nepříjemnou povinnost vyřídím.
Silně nervózní jsem vcházel do kanceláře a obával jsem se toho nejhoršího. Představoval jsem si nemocniční márnici, černé pytle na zip, pach, plno krve a patologa, který od „civilkáře“ potřebuje podávat a dezinfikovat nástroje.
Vstoupil jsem do kanceláře, když úřednice zrovna pokládala telefon a povídá: „Mám tady několik míst ve fakultní nemocnici a nebo mi právě teď volala paní hospodářka z jedné školní jídelny, že by urgentně někoho potřebovali na výpomoc do kuchyně. Jednalo by se hlavně o mytí nádobí, výdej obědů a podobně. Nemáte náhodou zdravotní průkaz a čas už zítra?“ Průkaz jsem naštěstí měl díky jedné z dřívějších brigád a čas i kdybych jej neměl, udělal bych si ho.
Druhý den jsem tedy vyfasoval bílé kuchařské oblečení a ačkoliv jsem nikdy před tím nevařil nic složitějšího než párky a čaj, nastoupil jsem jako pomocná síla v kuchyni.
Lepší načasování příchodu na úřad jsem si nemohl vybrat. V kuchyni jsem strávil rok a půl a přestože jsem tam musel nastupovat už v 5:30 a bral jsem za to asi 1 200 Kč měsíčně, byla to skvělá zkušenost, od té doby dokonce rád vařím. Nakonec, i kdybych skončil jako „civilkář“ v nemocnici, jistě by to byla také zajímavá životní zkouška.
