Článek
Kultura nakupování v supermarketech se razantně změnila s příchodem samoobslužných pokladen. Nehodlám vychvalovat ani hanit tento typ pokladem, ale jejich mnohdy až překotné nasazování vede k novým situacím, které se paradoxně odehrávají u klasických pokladen.
Rozhodně nejsem příznivcem nakupování čehokoliv. Beru to jako povinnost či nutné zlo, jenže člověk rodinu nakrmit musí. Kupuji stále stejné osvědčené výrobky a nehledím na akce. Pokud je to možné, snažím se nakoupit v čase, kdy lze předpokládat co nejméně ostatních zákazníků, abych si ušetřil čas kličkováním mezi lidmi, kteří dokáží stát nad pultem s masem dlouhé minuty a eliminoval riziko fronty na pokladně. Z posledního uvedeného důvodu jsem si oblíbil jeden řetězec, kde až do příchodu samoobslužných pokladem bývalo odbavení na klasické pokladně opravdu rychlé. To je bohužel minulostí.
Vzhledem k rodinným nákupům mám téměř vždy nákupní vozík plný tak, že nelze využít samoobslužnou pokladnu. Věřím, že než bych vše „napípal“, pokladna by nejméně desetkrát volala obsluhu kvůli nejrůznějším chybám, které tyto pokladny hlásí, pak je tu například nutnost ověření věku u piva a podobně. Zkrátka čas bych určitě neušetřil a hrát si na pokladního také nechci. Scan&Go ve zmiňovaném obchodně také nemají, a tak chodím k běžným pokladnám. Jenže po zavedení samoobslužných razantně ubylo těch s lidskou obsluhou, a tak se v obchodě, kde nikdy nebývaly fronty, najednou tvoří permanentně.
Obrázek je tedy takový, že okolo fronty u klasické pokladny běhá prodavačka a lidi s menším nákupem se snaží nalákat k samoobsluze. Dokonce slibuje i pomoc s markováním. „Já chci platit hotově,“ odpovídá jeden zákazník. To další zákaznice je ostřejší: „Nejsem žádná prodavačka, klidně si počkám, nebudu dělat práci za někoho jiného.“
Další nakupující s rohlíky a salámem na to jde jinak. „Nepustíte mě před vás? Mám jen dvě věci.“ „Jasně, mám plný vozík, ten než vyskládám, budete mít zaplaceno,“ reaguji. Jenže ve frontě se pak objeví další takový zákazník. Opět jej pouštím.
Fronta se pomalu sune, otevírají druhou pravěkou pokladnu s člověkem za kasou. Nakupující za mnou se přesunují s nadějí, že budou rychleji odbaveni. Zůstávám na svém místě a opět na chvostu fronty. Najednou slyším známou otázku „Dobrý den, mohu jít před vás? Mám jen pár věcí,“ ptá se slušně paní, která právě přišla. S myšlenkou, že už jsem takto pustil dvě osoby odpovídám: „Omlouvám se, ale také spěchám, třeba to budete mít rychlejší u samoobslužné pokladny.“ Žena už poněkud ostřejším tónem reaguje, že mě ale moc nezdrží. Vysvětluji jí, že už jsem dnes takto pustil dva zákazníky, ale to už jsem naštěstí na řadě.
„Máte aplikaci?“ ptá se roboticky pokladní. „Ne,“ strojově odpovídám a jsem rád, že je to martyrium skoro za mnou. Tak zase za týden opět s plným vozíkem.
