Pamatuje na čtyřprocentní zákon? Za socialismu byl nadčasový a nejvíce z něj profitovali Sierralisté

Brutalistické monumenty, plastiky či sochy se tak staly symbolem éry normalizace. Snad každou polikliniku, školu, učiliště či sídliště zkrášlovala díla někdy nevalné kvality, jindy naopak velmi povedená a dodnes ceněná. Některá nepřežila už samotný pád socialismu, jiná byla odstraněna během divokých devadesátých let a část stojí dodnes. Tito „vetřelci“ však mají zajímavý příběh. Neexistovali by, nebýt čtyřprocentního zákona.

S návrhem tohoto poměrně nadčasového zákona přišli sami umělci a světe div se, byl opravdu v roce 1965 schválen. Stavitelům ukládal věnovat 1 - 4 % rozpočtu na zkrášlení díla například sochou, plastikou nebo malbou. Na papíře byl tento zákon koncipován tak, aby stavby nebyly předražovány zbytečnými dekoracemi, tak jako třeba za Gottwalda. Jenže realita byla taková, že díky „čtyřem procentům“ vzniklo mnoho děl, která by jinak světlo světa nespatřila.

A co víc, schvalovací komise byly často velmi benevolentní, protože v nich měl hlavní slovo architekt projektu, a tak mohla vzniknout i díla poměrně hodnotná a nepolitická. Projektanti museli návrhy umělců zakomponovat již během přípravné fáze tak, aby celý veřejný prostor působil jednotně. To bylo s ohledem na dobu velmi nadčasové. Na druhou stranu, pokud architekt umění nerozuměl nebo mu bylo celkem jedno, jaké dílo prostor doplní, vznikaly i poměrně stereotypní realizace.

Pohledem dnešní doby byly do umění vkládány nemalé prostředky. Neexistovalo sídliště, které by nedoplňoval „čtyřprocentní“ kus betonu, a tak měli doboví umělci žně. A měli i velkou volnost oproti současnosti, kdy se musí podřizovat vkusu mnoha zadavatelů. Tehdy byl zadavatel jen jeden – stát. Umění nebrzdila administrativa, a pokud bylo dílo z politického pohledu neškodné nebo stranicky vhodné, obvykle bylo bez problémů schváleno.

Umělci ale neměli pochopitelně moc chuť zpracovávat politické motivy. V sedmdesátých letech tak začala veřejnému prostoru dominovat témata rodiny, sportu, fauny a flory či abstraktní díla.

Komunistická strana Československa samozřejmě dle ideálů socialismu upřednostňovala veřejný prostor před soukromým. Umělecká díla byla součástí tohoto pojetí společnosti a doboví politici umělce, kteří se drželi v rámci určitých mantinelů, nechávali volně tvořit. Ti se tak během normalizace uchylovali při tvorbě k jakémusi kompromisu.

Hrstce privilegovaných umělců, zejména sochařů, kteří patřili k těm šťastlivcům, že se zakázkami pro veřejný prostor dokázali nadstandardně uživit, se mezi jinými kolegy začalo říkat „Sierralisté“.

Toto lehce pejorativně myšlené označení vycházelo jednak z názvu surrealismu, abstraktního uměleckého směru, ale hlavně z vozu Ford Sierra, který si umělecká smetánka pořizovala. Ten se dal jako jeden z mála západních automobilů zakoupit v Tuzexu.

V současnosti již mnoho děl z období normalizace zmizelo a nezkrášlují či nehyzdí veřejný prostor tak okatě. Tito pomyslní vetřelci mizeli z veřejného prostoru hlavě po listopadu 1989, aby se později znovu začali těšit zájmu nejen odborníků. Mapuje je mnoho webů, třeba vetrelciavolavky.cz nebo krizkyavetrelci.cz. Některá díla jsou totiž nadčasová bez ohledu na podivnou dobu, ve které vznikla.

Zdroje: projekt Pavla Karouse vetrelciavolavky.cz, advojka.cz