Po smrti manžela se vydala běžet kolem světa. Na cestě strávila téměř pět let

Smrt blízkého člověka dokáže převrátit život vzhůru nohama. Někdo se uzavře do sebe, jiný hledá útěchu v práci nebo mezi přáteli. Britka Rosie Swale-Popeová zvolila zcela jinou cestu. Ve věku 57 let si obula běžecké boty a vydala se kolem světa.

Vše začalo v roce 2002, kdy jí zemřel manžel Clive, jenž podlehl rakovině prostaty. Rosie hledala způsob, jak se vyrovnat se ztrátou, a zároveň chtěla upozornit na nemoc, která mu vzala život. V tu chvíli dle svých vlastních slov ani netušila, co se z původního jednoduchého nápadu nakonec vyklube. Uběhla totiž neuvěřitelných 32 tisíc kilometrů, jež zdolala za pět let.

Rosie Swale-Popeová nikdy nebyla obyčejnou ženou. Dobrodružnou povahu měla od mládí a během života podnikla řadu výprav, které by většině lidí připadaly bláznivé.

V roce 1985 se stala první ženou, která sama přeplula Atlantický oceán na malé plachetnici. Cestovala sama po odlehlých oblastech světa, absolvovala náročné expedice a několikrát se zúčastnila slavného saharského závodu Marathon des Sables, který je považovaný za jeden z nejtěžších běžeckých závodů planety.

Přesto ji ani všechny nabyté zkušenosti nemohly připravit na smrt životního partnera.

2. října 2003 vyrazila z Walesu. Před sebou měla trasu vedoucí přes Evropu, Rusko, Aljašku, Kanadu i Spojené státy. Za sebou táhla malý vozík s vybavením, oblečením a zásobami.

Na rozdíl od profesionálních sportovců neměla po ruce početný tým ani komfortní zázemí. Většinu času byla odkázána sama na sebe a na pomoc lidí, které cestou potkala. Zároveň byla vydána napospas rozmarům počasí. Běžela v úmorném vedru, jindy v dešti, sněhu nebo silném větru. Občas musela řešit zdravotní problémy, jindy únavu či samotu. Přesto pokračovala dál.

Na své pouti se naučila žít velmi jednoduše. Její dny byly v podstatě stejné – vstát, sbalit věci, běžet, najít místo na nocleh a další den znovu vyrazit.

K nejtěžším částem celé výpravy patřila cesta přes Rusko. Obrovské vzdálenosti, řídké osídlení a drsné podnebí představovaly zkoušku její fyzické i psychické odolnosti. Poblíž jezera Bajkal onemocněla zřejmě v důsledku přisátí klíštěte. Když už se zdálo, že nebude moci pokračovat, její stav se zlepšil natolik, aby znovu obula běžecké boty.

Na některých místech Sibiře pak klesaly teploty hluboko pod bod mrazu. Rosie běžně přespávala ve stanu nebo v jednoduchých přístřešcích. Často ji ale obyčejní lidé zvali do svých domovů, nebo jí nabízeli jídlo a pomoc.

Po překonání Ruska zamířila na Aljašku. Tam se k náročnému počasí, kdy musela čelit i teplotám klesajícím pod −50 ° C přidala hrozba ještě silnějšího kalibru – medvědi. Později přiznala, že právě možnost setkání s těmito šelmami patřila k jejím největším obavám. V Kanadě pak utrpěla těžké omrzliny na nohou. Přesto pokračovala.

Nejvíce ale bojovala sama se sebou. Dlouhé týdny osamělého běhu člověku dávají dostatek času na přemýšlení. A ne všechny myšlenky byly příjemné.

Média se tehdy soustředila na sportovní výkon a neobvyklou délku celé cesty. Rosie ale opakovaně zdůrazňovala, že skutečný důvod jejího běhu byl mnohem osobnější.

Její manžel Clive zemřel po boji s rakovinou prostaty. Ztráta člověka, s nímž prožila velkou část života, ji hluboce zasáhla. Místo aby se před bolestí snažila utéct, rozhodla se proměnit ji v něco užitečného. Během své cesty proto upozorňovala na význam prevence a podporovala organizace zabývající se výzkumem rakoviny. Současně vybírala peníze na podporu sirotků ze Sibiře.

Po necelých pěti letech na cestě se Rosie vrátila zpět do Velké Británie. Za sebou měla přes 32 tisíc kilometrů, nespočet setkání, tisíce hodin samoty i zážitky, které by vydaly na několik životů. Dokončení výpravy přesto překvapivě neprovázely ohňostroje ani velkolepé oslavy. Rosie zkrátka doběhla. Dokázala splnit cíl, který se na začátku zdál téměř nemožný, a stala se inspirací pro tisíce lidí po celém světě. 

Když se Rosie Swale-Popeová vydala na běh kolem světa, bylo jí 57 let. Je to věk, kdy si mnoho lidí začíná říkat, že je už na velká dobrodružství pozdě. Ona ale ukázala pravý opak. Dokonce ještě v roce 2020 dokázala ve svých 73 letech uběhnout opět s vozíkem za zády zhruba 9 500 kilometrů na trase Velká Británie – Nepál.

A ještě jedna věc. Málokdo z nás někdy uběhne maraton. A ještě méně lidí se vydá na cestu kolem světa. Většina lidí však někdy zažila ztrátu, se kterou bylo těžké se smířit. Naštěstí ale existují různé způsoby, jak se lze s životními traumaty vyrovnat.

Zdroje: abcnews.com, adventurecravers.com, worldrecordacademy.com