Článek
Pro většinu lidí by šlo o noční můru. Žádná elektřina, žádné obchody, žádní sousedé a žádné spojení s okolním světem. Jen oceán, kokosové palmy a ticho. Novozélanďan Tom Neale však přesně po takovém životě toužil. Na opuštěném atolu Suwarrow uprostřed Tichého oceánu prožil ve třech obdobích dohromady téměř šestnáct let úplně sám a dobrovolně.
Splněný sen uprostřed Pacifiku
Tom Neale (1902 – 1977) nebyl ztroskotancem ani trosečníkem, kterého na ostrov přivedla náhoda. Naopak. Suwarrow si vybral zcela vědomě. Po letech života na různých tichomořských ostrovech, kde po odchodu z novozélandského námořnictva pracoval jako dělník, měl stále silnější pocit, že mu civilizace bere víc, než dává. Toužil po jednoduchosti, klidu a svobodě. Odstěhoval se na Tahiti. Tam nějakou dobu vedl obchod, ale takový život jej nenaplňoval. K životnímu štěstí nedospěl ani jako vedoucí skladu na Cookových ostrovech, na nichž žil od roku 1943. Tam se ale dozvěděl o neobydleném korálovém atolu Suwarrow. Usmyslel si, že právě tam začne nový život.
V roce 1952, v době kdy slavil padesáté narozeniny, připlul na ostrov s několika bednami vybavení, semeny, nářadím, knihami a zásobami na první týdny.
Atol Suwarrow
Každý den znamenal práci
Představa bezstarostného života v tropickém ráji vzala rychle za své. Jeho každodenní realitu tvořila práce. Postavil si chatku a každý den řešil, co bude jíst.
Lovil ryby a kraby, sbíral kokosové ořechy, pěstoval si vlastní zeleninu a opravoval starou chatrč, která se stala jeho domovem. Když přišla bouře, bylo nutné zabezpečit střechu. Když se pokazilo nářadí, nikdo nepřivezl nové. A pokud onemocněl, musel si poradit s tím, co měl po ruce.
Choval vlastní slepice pro maso a vejce. Jedinou společnost mu dělala kočka, kterou si na ostrov přivezl, aby mu chránila zásoby před divokými krysami.
Největší starostí Toma Neala bylo udržování zásob pitné vody. Na atolu nebyly žádné prameny. Jediným zdrojem vody byl déšť, proto u chatky pečlivě udržoval nádrže se zásobami.
Dobrovolnému trosečníkovi však takový život vyhovoval. Obešel se bez vymožeností moderní společnosti. Když měl trochu volného času, četl si přivezené knihy a psal si podrobný deník. Jen výjimečně poslouchal krátkovlnné rádio, ale měl omezené zásoby baterií.
Samotářova chatka
Největším nepřítelem nebyla samota
Neale ve svých zápiscích opakovaně popisoval, že mu samota nevadila. Naopak. Miloval večery strávené pod hvězdami. Mnohem větší obavy měl z obyčejných úrazů. Špatně vedená rána sekerou nebo těžší infekce mohly znamenat problém, protože nejbližší pomoc byla stovky kilometrů daleko.
Jen několikrát za rok se u ostrova objevila jachta nebo zásobovací loď. Krátká návštěva mu vždy zpestřila život, ale když hosté odpluli, Neale se rád vracel ke svému klidnému způsobu života.
Šestnáct let ano, ale ne v kuse
Často se uvádí, že Tom Neale strávil na Suwarrow šestnáct let. To je pravda, jen s jednou důležitou poznámkou.
Na ostrově žil ve třech různých obdobích. Poprvé mezi lety 1952 a 1954, poté se kvůli zdravotním problémům se zády vrátil do civilizace. V tomto případě měl skutečně štěstí. Poranil se totiž při kotvení lodi tak nešikovně, že zůstal čtyři dny zcela paralyzován. Poté jej náhodně našel pár turistů.
Touha po samotě však pro něj byla silnější než pohodlí civilizace, a tak se na svůj ostrov ještě dvakrát vrátil. Nejprve v roce 1960, poté co se začaly objevovat neshody v jeho novém manželství. Na ostrově opět žil několik let, tentokrát ale se značně širšími zásobami a lepším nářadím. Nedobrovolně se do civilizace vrátil až v roce 1964, kdy na atol dorazila skupina lovců perel, kteří narušili jeho klid. Když se dozvěděl, že by na ostrov mohli jezdit pravidelně, opustil ho.
Na atol se znovu vrátil až v roce 1967. Tentokrát už jako profesionální Robinson. Když jej po deseti letech života mimo civilizaci začalo ostře bolet v žaludku, věděl, že je něco špatně. Lékaři mu na Novém Zélandu diagnostikovali rakovinu. Po krátkém pobytu v nemocnici v roce 1977 zemřel.
Kniha, která přežila svého autora
Neale si během pobytu pečlivě zapisoval každodenní události. Z těchto deníků později vznikla kniha An Island to Oneself, která dodnes patří k nejznámějším dílům o dobrovolném životě v divočině.
Nejsou v ní dramatické zvraty ani napínavé souboje s přírodou. Místo toho nabízí překvapivě obyčejný pohled na člověka, jenž našel štěstí v jednoduchém rytmu dní. Právě tím si získala čtenáře po celém světě a dodnes inspiruje cestovatele i lidi, kteří mají pocit, že dnešní svět je příliš hlučný a uspěchaný.
Zdroje: nzgeo.com, cookislandsnews.com, daily-philosophy.com
