Výbuch pohřbil odpolední směnu. Tragédie na dole Nelson je strašákem horníků

3. ledna 1934 fárala v dole celá odpolední směna čítající 150 horníků. Krátce před pátou hodinou ale došlo k mohutnému výbuchu, který během několika okamžiků proměnil podzemní chodby v peklo. V ohnivé hlubině zahynulo 146 mužů, další lidé, včetně jedné ženy, zemřeli na povrchu po zřícení věže. Po mrtvých zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Tragédie zasáhla celé rodiny a otřásla nejen regionem, ale i tehdejším Československem.

Exploze byla slyšitelná v širokém okolí a otřesy půdy zaznamenali lidé i ve vzdálenějších městech. Z těžních věží vyšlehly plameny a nad areálem dolu se objevil ohnivý sloup viditelný na kilometry daleko.

Důl Nelson patřil k významným hnědouhelným provozům severních Čech. Byl založen už v roce 1876 anglickou těžařskou společností podnikatele Williama Refeena a těžba zde probíhala v náročných geologických podmínkách. Hornické sloje byly místy oslabené a do podzemí mohl pronikat metan nebo voda z okolních pramenů.

Už několik let před katastrofou se v oblasti objevovaly varovné signály. V roce 1931 zde vypukl důlní požár a následně byla vydána přísnější bezpečnostní opatření, která měla snížit riziko dalšího neštěstí. Instrukce obsahovaly například pravidelné kropení a odstraňování uhelného prachu z chodeb.

Podle dochovaných dokumentů a svědectví nebyly podmínky ve slojích dolu Nelson nikdy bezpečné. Často docházelo k průnikům metanu a navíc zde hrozilo neustálé nebezpečí sesuvu horniny kvůli teplickým termálním pramenům. K jednomu takovému průvalu už došlo v roce 1879 na sousedním dole Döllinger, přičemž zde zahynulo 21 horníků. Na Nelsonu zemřeli v 19. století také kvůli průvalu dva lidé.

Báňský úřad se situací na Nelsonu zabýval od zmíněného požáru. Nařídil kropení a odklízení důlního prachu a udržování vlhkosti v chodbách. Jenže byla zároveň v provozu zavedena úsporná opatření a podle pozdějších zjištění se na bezpečnostní pravidla ne vždy důsledně dbalo.

Podle vyšetřování se v dole nejspíše nahromadil jemný uhelný prach, jenž se po vznícení proměnil v ničivou explozi. Ta zasáhla téměř třicet kilometrů podzemních chodeb a způsobila řetězovou reakci dalších výbuchů.

Horníci umírali nejen při samotné explozi, ale i následně na otravu oxidem uhelnatým. Někteří se snažili ukrýt v odlehlých částech dolu, jiní hledali cestu k povrchu, šance na přežití však byla minimální.

Záchranné práce začaly okamžitě, ale situace byla mimořádně nebezpečná. V dole se stále hromadily plyny a hrozily další výbuchy. Už následující den proto úřady rozhodly o zazdění části dolu, aby zabránily dalšímu šíření požáru.

Vyprošťování těl trvalo roky. Poslední oběť byla z podzemí vyzvednuta až v roce 1938.

Krátce po katastrofě se objevily pochybnosti, zda se neštěstí nedalo zabránit. Kritici poukazovali na nedostatečné dodržování bezpečnostních předpisů, šetření nákladů a technické změny v dopravě uhlí, které zvyšovaly množství prachu v podzemí.

Dodnes proto historici i pamětníci spekulují, zda šlo o nešťastnou souhru okolností, nebo o důsledek lidského podcenění rizika.

Viník neštěstí se ale nenašel. Katastrofa byla označena za důsledek takzvané vyšší moci s tím, že jí nebylo možné dostupnými lidskými prostředky předejít.

Tragédie na dole Nelson však měla i legislativní dohru – poslanec Josef Lanc prosadil přijetí takzvaného zákona o báňské inspekci. Ten nově ukládal povinnost zřizovat na dolech inspekční skupiny, které měly pravidelně dohlížet na bezpečnost provozu.

Výbuch na dole Nelson patří k největším důlním neštěstím v historii Československa. Každý rok si obyvatelé regionu tragédii připomínají pietními akcemi a u pomníku obětí se scházejí rodiny i veřejnost.

Událost z roku 1934 je zároveň připomínkou toho, jak nevyzpytatelná byla práce horníků a jak zásadní roli hraje bezpečnost v průmyslu.

Přestože známe datum, místo i počet obětí, odpověď na nejdůležitější otázku zůstává dodnes otevřená: Muselo k neštěstí dojít, nebo šlo o tragédii, které bylo možné zabránit?

Zdroje: zdarbuh.cz, pamatkovykatalog.cz, zamek-teplice.cz