Článek
V dnešní době zvedneme chytrý telefon a po několika kliknutích jsme na lince s kýmkoliv. Když nám někdo volá, zpravidla se nám zobrazí i jméno. V počátcích telefonování ale hovory nepropojovaly technologie, byly to lidské ruce a hlasy patřící zejména ženám. Ty seděly u skříní plných zdířek a kabelů a den co den spojovaly telefonáty jiných lidí.
Muži neměli při přepojování dost trpělivosti
Když se ke konci 19. století na našem území začaly objevovat první telefonní linky a ústředny, nic z toho nebylo automatické jako dnes. První veřejná ústředna v Praze vznikla v roce 1882 a fungovala jako centrální „mozek“ telefonní sítě. Hovory bylo nutné propojovat ručně a bezchybně. Obsluha musela zapojovat kabely do správných zdířek dle požadavků volajícího. Tím spojovala jednu linku s druhou.
Operátoři, kterým se říkalo jednoduše telefonisté, tehdy stáli v první linii kontaktu mezi volajícím a volaným. Volání fungovalo tak, že volající zvedl sluchátko a spojil se přímo s místní ústřednou, kde se ozval hlas obsluhy. Telefonistka se zeptala, koho si volající přeje, a podle toho fyzicky propojila dvě linky již zmíněným zasunutím kabelu do příslušných zdířek na přepojovací desce. Po celou dobu hovoru zůstávalo spojení otevřené a pod její kontrolou, dokud jedna ze stran nezavěsila. Teprve pak telefonistka kabely odpojila a ústředna byla připravena na další hovor. Z dnešního pohledu šlo o velmi pomalý proces.
Telefonistka v roce 1880
Toto povolání většinou vykonávaly ženy. Bylo tomu tak ve světě i u nás. V prvních letech v USA sice ústředny obsluhovali i muži, často velmi mladí. Ti byli ale brzy nahrazeni, protože si volající často stěžovali na jejich chování, zejména pak na nedostatek trpělivosti, což bylo pro práci s veřejností nevhodné.
Emma Nutt znala zpaměti celý telefonní seznam
První telefonistkou byla v roce 1878 v Bostonu Emma Nutt, která si podle informací na Wikipedii dokázala zapamatovat celý místní telefonní seznam.
Její práce byla v prvních dnech jednoduchá, přesto byla potřeba trpělivost a preciznost. Rutinou po zvednutí sluchátka bylo vyřčení formulace „číslo, prosím?“ a následně musela fyzicky zasunout kabely do správných zásuvek dle lokace volaného, aby se hovor mohl uskutečnit. Nutt byla podle dobových pramenů chválena pro „svoji trpělivost a klidný hlas“.
Zajímavé je, že se stejného zaměstnání ujala i její sestra Stella, která se o pár hodin později stala druhou telefonistkou na světě. Emma přitom u ústředny zůstala více než třicet let až do začátku 20. století, což svědčí o tom, jak se tato nová role stala pro mnohé mladé ženy trvalým povoláním, ne jen přechodnou prací.
Rok 1922
Propojování se tedy stalo ryze „ženskou prací“ a telefonisté na přelomu 19. a 20. století byli spíše unikáty, zejména šlo o brigádníky. Nicméně i tento fakt brzy vymizel, volající zkrátka a jednoduše očekávali ženský hlas. Dnes bychom možná takové požadavky vyhodnotili jako diskriminační.
Telefonistky v Československu
Práce telefonistek v Československu nebyla jiná než jinde v Evropě či USA. Obsluhovaly manuální ústředny, které byly jádrem místních sítí a jejich práce vyžadovala pečlivost, pozornost, dobré sluchové i řečové schopnosti, ale také dovednost rychle reagovat. Telefonní síť se během první republiky rychle rozšiřovala, v roce 1927 už bylo v Československu přes sto tisíc telefonních stanic.
Dobové prameny také zmiňují ticho mezi hovory. Telefonistky často seděly celé hodiny v naprostém soustředění, jen s lehkým šumem linky v uších. I když se dlouho nic nedělo, nesměly odejít, číst ani si povídat. Jen čekaly. Zkrátka čekání bylo součástí práce.
Někdy bylo ale jejich zaměstnání barvitější, než by se dalo očekávat. Slýchávaly emoce, na něž nesměly reagovat. Na pláč, hádky, zprávy o úmrtí, či naléhavé prosby však byly telefonistky připraveny a vždy musely umět zachovat chladnou hlavu. A to i při pokusech o flirtování.
Některé telefonistky dokázaly podle tónů mluvy, četnosti hovorů či emocí vytušit, jaké poměry u obou spojovaných panují. Možná znaly celé rodiny lépe než jejich sousedi.
A toto je rok 1952
V menších městech telefonistky znaly hlasy volajících. Často pak nepotřebovaly znát ani jméno.
Od příjemných hlasů k automatizaci
Roli telefonistek později převzaly automatické ústředny. Ty začaly vznikat už ve 20. letech 20. století, přičemž umožnily volajícím telefonovat přímo bez přepojování člověkem. S postupujícími čtyřicátými a padesátými lety 20. století se telefonistky stávaly stále méně běžnými. Jejich kabinky, dráty a sluchátka postupně mizely z veřejných prostor stejně jako později třeba telefonní budky.
Telefonní hovory ve svých začátcích nebyly jen o slovech, ale o čase, trpělivosti a drobném lidském úsilí. Telefonistky tehdy byly neviditelným mostem, který propojoval rodiny, podniky i přátele a dnes už jsou téměř zapomenuty. Zkrátka některé profese mizí, jiné zase vznikají.
