Článek
Petra nebyla naivní. Aspoň si to myslela.
Měla za sebou dva rozchody, pár podivných schůzek a dostatek zkušeností na to, aby poznala podezřelého chlapa na první dobrou. Jenže pak přišel Tinder… a s ním Marek.
Marek byl přesně ten typ, kvůli kterému Tinder vznikl: dobré světlo, milý úsměv, tričko, které naznačovalo, že se občas hýbe, a popisek, který vypadal, jako by ho psal někdo se smyslem pro humor, ale bez křeče.
„Jsem normální chlap, nehledám drama, jen hezký čas a dobré kafe.“
Mělo ji to varovat už tady. Když někdo tvrdí, že nehledá drama, většinou je drama.
Ale Petra swipla doprava.
On taky.
A všechno šlo až moc hladce.
Rande, která dávala smysl… až na pár maličkostí
První schůzka byla krásná.
Žádné trapné ticho, žádné zvláštní pohyby, žádné únikové signály.
Marek byl pozorný. Smál se jejím vtipům. Pamatoval si, jaký dort má ráda. Dokonce jí podržel kabát.
Jediné, co bylo divné, byla jeho dost přesná časová omezení.
Vždycky končil schůzku na minutu přesně.
„Práce,“ říkal.
„Mám firmu,“ dodal.
„Někdy je to náročné,“ povzdychl.
Petra mu věřila. V té fázi už chtěla věřit.
A tak se scházeli dál.
Rande v parcích, rande u jezera, rande u kávy, která byla „jen na chvilku“.
Marek nikdy nepozval Petru k sobě. A nikdy ji nepustil k autu.
„To auto je ostuda,“ smál se. „Jezdím starou rachotinou.“
Den, kdy se ukázala pravda
Bylo to jejich páté rande.
Seděli v kavárně, Marek vyprávěl o hrozném klientovi – skoro až moc dramaticky, jako by měl předem nacvičený monolog – když se otevřely dveře.
A vešla žena.
Ne mladá dívka. Ne kolegyně.
Žena typu: mám doma děti, hypotéku a skládací kočárek v kufru auta.
A rovnou zamířila k jejich stolu.
„Marku,“ řekla tiše, ale tón měla jako nůž.
Petra cítila, jak jí krev vyrazila do uší.
Marek zbledl.
A žena se podívala rovnou na Petru.
„Ty jsi ta Petra, že jo? Ta, co mu píše? Co si myslí, že je svobodný? On ti neřekl, že má doma dvě děti? A mě?“
V kavárně se zastavil vzduch.
Marek cosi koktal o tom, že mají doma problémy, že to není tak, jak vypadá, že „jen potřeboval trochu prostoru“.
Ale žena byla neúprosná.
A co hůř – připravená.
Z kabelky vytáhla telefon.
Fotky.
Děti.
Rodinné fotky z výletů.
A Marek, který se na nich směje přesně tím samým úsměvem, kterým si získal Petru.
Petra měla pocit, že jí někdo vyrazil židli zpod těla.
Útěk a uvědomění
Když odešla z kavárny, třásly se jí ruce ještě hodinu.
Ne kvůli tomu, že ji někdo podvedl.
Ale kvůli tomu, že nepoznala, že je něco špatně.
A to je přesně ten problém dnešních seznamek.
Podle výzkumů roste počet ženatých a zadaných mužů na Tinderu rychleji než počet těch reálně dostupných. Je to snadné, pohodlné, anonymní. A hlavně: nikdo u toho nemusí nic přiznávat.
Petra nebyla první.
Nebude poslední.
A co si z toho vzít?
Petra dnes říká, že by se měla řídit jednoduchým pravidlem:
„Když je někdo až moc dokonalý, je čas dát si pauzu a podívat se na jeho profil ještě jednou — ale kriticky.“
A hlavně:
- nechat si poslat sociální sítě,
- nechat si zavolat přes video,
- dát si pozor na podivná časová okna,
- a především nevěřit někomu jen proto, že na fotce vypadá sympaticky.
Tinder je skvělý nástroj.
Ale realita?
Ta bývá někdy strašidelnější než film na Netflixu.
A Petra by vám nejspíš řekla jen jedno:
„Holky, swipujte chytře. Jinak se vám může stát, že se vaše rande objeví s manželkou. A ta nebude swipovat. Ta bude řvát.“
