Článek
„Miloš je průměrně vyvinutej chlap, ale já chci nadprůměr
A proto je tu Tomáš.
Dneska už víc než jen kolega z práce. Ten chlap je statistická odchylka sama o sobě. V tom nejlepším slova smyslu.
Víš, když jsem si dohledávala, co je průměr, tedy těch zhruba 13 cm podle výzkumu, tak jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že vlastně řeším nesmysly.
Jenže pak přijde Tomáš v těch svých neuvěřitelně upnutých džínách.
Takových, které drží víc, než by měly.
A já jsem bez sebe.
A hlavně: vím, že on ví, že to vidím.
„Nějak hezky se usmíváš, Jani,“ řekl mi jednou Tomáš
Stál nade mnou tak, že jsem měla před očima přímo jeho rozkrok. Kdo by odolal?
Tu hru jsem hrála dál, i když zatím jen v myšlenkách. Stále jsem totiž myslela na Miloše. Manžela, se kterým jsme svoji už 15 let.
A bylo zvláštní pozorovat, jak mě ta představa těší.
Ne že bych mu chtěla ublížit.
Spíš… že by se možná cítil polichocený.
Že má ženu, kterou si druzí muži prohlížejí — a já jim to trochu dovoluju, a se zájmem si zase na oplátku prohlížím je.
Akorát to u prohlížení neskončilo.
Jednou jsem Tomášovi přinesla kávu. Postavila jsem mu ji na stůl.
A on se ani nezačal zvedat, jen se posunul do pozice, ze které oči jen přecházely.
Já nedělala nic.
Ani jsem se ho nedotkla.
Jen jsem tam stála a dívala se kousek vedle něj, jakože sleduju monitor.
Věděla jsem, že ta hra už je příliš daleko na to, abychom zůstali jen u pohledů.
A Tomáš to věděl taky.
„Jano,“ řekl tiše. Tak tiše, že to znělo spíš jako přiznání než oslovení.
Otočila jsem se a viděla ten jeho výraz - ne dravý, ne nátlakový. Spíš… odhodlaný.
Jako by čekal měsíce, až udělám ten jeden malý krok blíž.
A stalo se to.
Vzal mě za ruku a položil si ji na místa, která jsem už týdny hypnotizovala. Byl jako kámen. Ještě tvrdší.
A já jsem věděla, že jsem překročila něco, co se nedá vzít zpět.
Cesta domů byla nejtišší v mém životě.
V autě jsem měla pocit, že slyším i vlastní myšlenky nahlas.
Těžké, rozhozené, chaotické.
A Miloš hned poznal, že se něco děje. On má na tohle šestý smysl.
„Silvo… co je?“ zeptal se, sotva jsem zavřela dveře.
A já si uvědomila, že lhát nemůžu. Ne jemu. Ne sobě.
Sedla jsem si naproti němu, ruce se mi třásly.
„Musím ti něco říct.“
A řekla jsem to.
Všechno.
Popsala jsem ty největší detaily.
Čekala jsem, že přijde hněv. Nebo ticho. Nebo konec.
Ale přišlo něco úplně jiného.
Jeho reakce mě šokovala.
Zdeněk se dlouho díval do země. A pak na mě.
A pak řekl něco, co bych nečekala.
„Měl jsem pocit, že se ti… líbí, když si tě někdo všímá.“
Znělo to klidně. Nebylo to rezignované ani zlomené.
Bylo to… zvědavé.
„A líbí se ti to pořád?“ pokračoval.
Tahle věta mě úplně odzbrojila.
„Já nevím,“ řekla jsem upřímně. „Jsem zmatená. Cítím vinu. Ale taky… něco jiného. Něco, pro co teď nemám ještě vysvětlení.“
Miloš si povzdechl. A pak se přiznal k něčemu, co mě zarazilo víc než všechno předtím.
„Já o tom přemýšlel už dřív,“ řekl. „O tom, že by mě vlastně… vzrušovalo vědět, že tě chce někdo jiný než já. Vidět, jak jsi žádoucí.“
Byla jsem v šoku.
„Je tam dole větší než já?“ zeptal se opatrně. Nemohla jsem lhát. Velikost 22 centimetrů při jeho nikdy nekončící erekci mě prostě nemohla nechat jen mlčky koukat do stolu. Podívala jsem se na něj jiskřivě a vzrušeně přikývla.
„To, cos mi řekla… není konec,“ dodal tiše. „Je to začátek něčeho, co musíme společně prožít.“
Svou nevěru si užívám
Najednou jsem byla žena, která otevřela dveře, o kterých netušila, že do nich může vstoupit. Byla to krásná nevěra. Tolerovaná.
Teď se s Tomášem scházíme obden. Někdy v rámci polední pauzy na oběd, jindy po práci. Jsem moc spokojená, protože takhle vyvinutého muže jsem ještě neviděla.
Ano, na velikosti záleží.
A vám? Dejte mi vědět do komentáře, jak na tom jste s velikostí vy!
