Článek
Kdyby mi kdokoliv před rokem řekl, že já — já, která měla donedávna pocit, že mám život nalinkovaný jak excelovou tabulku — skončím v téhle zvláštní, nebezpečně vzrušující situaci, vysmála bych se.
Ale stačil jeden kurz potápění, dárek od Martina… a všechno se zlomilo.
Upřímně? V den, kdy jsem odcházela na první lekci, jsem byla spíš unavená než nadšená. Potřebovala jsem víkend bez dětí, horkou sprchu a ticho.
Ne neopren a cizí lidi.
A pak jsem uviděla jeho.
Roberta.
Instruktor. Ovšem ten typ, který vidíte a hned víte, že v místnosti je o kyslík míň.
Tělo, které se pohybuje jistě a uvolněně, jako by ten svět byl jeho.
Oči, které vás neprohlédnou — ony vás přečtou.
A hlas, který zní přesně tak, jak by měl znít hlas muže, který je zvyklý dávat pokyny a být poslouchán.
A co teprve ta jeho chlouba. V plavkách moc dobře vynikne, že je tam dole nadmíru vyvinut. Kam se hrabe můj manžel.
Když mi poprvé Robert vzal ruku, aby mi ukázal správné nasazení masky, ucítila jsem, jak mi srdce poskočilo až nepříjemně vysoko.
A on si toho všiml. Samozřejmě, že si toho všiml.
Po druhé lekci mi podal lístek se svým číslem. Jen tak mimochodem.
„Kdyby ses chtěla ozvat,“ řekl. A ten jeho tón…
Ozvala jsem se. Okamžitě.
Jasně že jo.
Začali jsme si psát.
A jednoho dne, když jsme po lekci zůstali v bazénu o pár minut déle a já se ocitla až nebezpečně blízko u jeho ramen… už bylo pozdě na to předstírat, že se nic neděje.
Nebyla to nevěra.
Bylo to… probuzení.
Začala jsem si vybírat věci, které nosím na lekce.
Topy s tenkými ramínky.
Legíny, které dělají boky výraznější.
V plavkách jsem poprvé po letech zase chtěla vypadat dobře.
Pro sebe.
A trochu i pro něj.
Když se vracím domů
Někdy k ránu.
Často s mokrými vlasy, protože jsme „trénovali ve vodě“.
Byly to chvíle, kdy se voda stala něčím, co si nechávám pro sebe — a pro něj.
Domů vždy přijdu s tou zvláštní směsí únavy a euforie.
A Martin… čeká.
Otevře mi dveře, i když slyší, že si odemykám sama.
Usměje se. Ten jeho měkký, klidný úsměv, který jsem dřív brala jako samozřejmost.
A pak si ke mě nenápadně přivoní.
Jako by doufal, že ho to zabolí méně, když se připraví.
Necítí svůj parfém.
A já to vím. Cítím to mezi námi, jako tiché přiznání.
Neřekne nic.
Nikdy nic neřekne.
A já si sednu na gauč, opřu se o něj — ještě s dozvukem něčeho, co se nemá vyslovovat — a nechám ho, aby mi masíroval nárty a lýtka. Cítí parfém jiného muže, a přesto mě láskyplně hladí po nohách, které ještě před chvílí sváděly někoho jiného.
Je to zvláštní směs něhy a rezignace, ale taky… fascinace.
Někdy mám pocit, že na mém těle cítí víc, než říká.
A přesto pokračuje.
Jako by mu stačilo být blízko.
Jako by potřeboval vědět, že jsem šťastná — ať už je důvod jakýkoliv.
Dokonce i když ten důvod nese jiné jméno.
A já?
Já žiju na hraně.
Mezi dvěma muži, kteří mi každý dávají něco úplně jiného.
Jeden mi otevírá dveře, když přicházím domů s rozechvělým srdcem.
Druhý mě drží, když se voda kolem nás zavře a svět zmizí.
A já se poprvé po letech cítím… živá.
Nebezpečně, návykově, téměř vině.
Ale přesto neochotná s tím skončit.
A pokaždé, když se vracím domů a vidím Martina, jak se snaží tvářit, že má situaci pod kontrolou, přitom moc dobře ví… je v tom něco zvláštně vzrušujícího. Ne krutého — spíš elektrizujícího. Možná jsme oba spadli do role, kterou jsme ani nehledali. A možná to ani jeden z nás nechce zcela zastavit.
