Článek
Nikdy bych nevěřil, že mi v jednačtyřiceti letech začne tikat úplně jiný druh hodin. Vždycky jsem byl spíš ten rozumný, stabilní typ. Marcela mi to říkávala – „ty bys neulítnul, Romane, ani kdybys měl glóbus místo hlavy.“
A já jí tomu půlku života uvěřil.
Jenže pak přišla sauna.
Upřímně, šel jsem tam jen proto, že jsem potřeboval hodinu ticha. Dvě práce, dvě děti, domácnost, kde každý křičí jiným směrem. Marcela… no, Marcela byla unavená. Po dvou porodech, dvaceti letech manželství a nekonečným kolotočem povinností prostě zestárla jinak než já. Nebyl jsem slepý, ale snažil jsem se to nevidět.
A pak tam seděla ona. Andrea.
Úplně obyčejně, zabalená jen v ručníku, který byl snad o číslo menší, než by měl být. Nehubená — spíš dokonale tvarovaná, pevná, mladá takovým tím způsobem, který tě praští do mozku jako těžká láhev.
A já se na ni podíval. A ona na mě.
A bylo to. Nepotřebovali jsme ani slovo. Jen jeden pohled. Jako kdyby mi někdo v hlavě rozsvítil světla po letech šera.
Zasmála se. Úplně nenuceně. A já věděl, že tohle je problém.
Nějak jsme se dali do řeči. Nejprve nevinně. Zasmála se mému trapnému vtipu. Já si všiml, jak jí kapky vody stékají po klíčních kostech. A najednou jsem si připadal živý. Nepřiměřeně. Děsivě.
Domů jsem přišel s hlavou jako v mlze. Marcela seděla v pyžamu u televize, míchala čaj a ptala se, jestli jsem si v sauně odpočinul. Usmál jsem se. Lhal jsem. A v duchu jsem pořád viděl Andreu, jak si lehce upravuje ručník přes boky.
Jak to začalo doopravdy
Další týden byla v sauně znovu. A další taky. A já tam začal chodit podezřele často. „Pracovní stres,“ říkal jsem doma. Marcela kývala, byla zvyklá. Netušila, že už týdny lžu.
Jednou se mě Andrea zeptala, jestli si nechci po sauně sednout na čaj.
Věděl jsem, co to znamená. Věděl jsem, že dělám něco zakázaného…a Marcela by nebyla ráda.
Ale já už byl dávno mimo.
S Andreou jsme spolu seděli v kavárně. Smála se na mě takovým způsobem, že jsem měl pocit, že mi dává klíč k jinému životu. A když mě při loučení lehce chytla za ruku, bylo rozhodnuto. Možná osud, možná blbost. Spíš obojí.
A pak… se to stalo
Nebudu to barvit na růžovo. Stalo se to rychleji, než bych si kdy přiznal. Andreu jsem viděl a chtěl. Ona chtěla mě. A všechno mezi tím byla jen série malých rozhodnutí, která jsem si racionalizoval.
Žádné románové řeči. Žádné sliby. Jen elektrické ticho, tajné zprávy a dvě těla, která se rozhodla ignorovat následky.
A já je ignoroval taky.
„Tenis“
Doma jsem řekl, že začínám chodit hrát tenis.
Marcela byla nadšená. „Konečně nějaký sport, Romane!“
Jo. Sport. Hlavně že se člověk zadýchá, že.
Začalo to být skoro směšné. Raketa v autě, sportovní taška v předsíni… a já místo toho odbočoval k Andree domů.
Měla malý byt, ale útulný. Vždycky voněl po vanilce a něčem, co jsem nedokázal pojmenovat. A pokaždé, když jsem tam vstoupil, měl jsem pocit, že dělám něco strašně zakázaného — a strašně přitažlivého.
Strach
Každý zvuk telefonu mě děsil.
Každé zavibrování messengeru.
Každé Marcelyno: „Romane, můžu se tě na něco zeptat?“
Měl jsem pocit, že mi na čele svítí neonový nápis Nevěrník.
Marcela nic netušila… ale občas se na mě podívala tak podezřívavě dlouho, až jsem měl chuť se jí přiznat. Zastavit to. Vrátit se zpátky k normálu, i kdyby normál byl trochu nudný a trochu unavený.
Ale pak mi Andrea napsala:
„Těším se na tebe. Chybíš mi.“
A já byl zpátky tam, kde jsem neměl být.
Jsem v pasti
Vím, že to jednou praskne. Že se tohle nedá táhnout věčně. Nejsem hloupý. Jen jsem… v pasti. Mezi životem, který jsem měl mít, a životem, který jsem možná nikdy mít neměl, ale nakoukl jsem do něj — a teď mě pálí, když zavřu oči.
A to nejhorší?
Část mého já nechce, aby to skončilo.
A další část se bojí, že až to skončí… zničí to všechno.
Co byste dělali na mém místě vy?
