Cesta na Island – Apokalyptická zpáteční plavba

Blíží se konec září a naše dovolená na Islandu je u konce. Přijíždíme do přístaviště v Seyðisfjörður, kde jsou okolní hory pokryté čerstvým sněhem. Míříme k večernímu trajektu, kterým hodláme vyplout do dánského přístavu v Hirtshals. Na informační přepážce společnosti Smyril Line jsme se dozvěděli, že z důvodu přetrvávající silné bouře a z rozhodnutí kapitána trajekt nevypluje ve stanovený čas, avšak vyplutí bude odloženo o přibližně deset hodin. Při představě, že i ostřílený kapitán gigantického trajektu nehodlal vyplout, bylo jasné, že povětrnostní situace je stále velmi vážná. Naštěstí jsme na čas vyplutí nemuseli čekat v autě někde na parkovišti a mohli najet na trajekt.

Vjíždíme na pohupující se trajekt

Přijíždíme k budce u vjezdu do přístaviště. S křečovitým sevřením prstů se v silném vichru snažím podat skrz okénko naše pasy společně s vytištěnou rezervací. Z malého reproduktoru nad okénkem se ozývá v našem rodném jazyce: „Zdravíčko, jak jste se měli na Islandu?“ Po rychlém spolknutí anglických zdvořilostních frází odpovídám naší krajance česky, že zatím skvěle, ale že se to asi brzy změní. Po jejím pokusu o naše uchlácholení, že zažila i mnohem horší počasí a že to určitě nějak přežijeme, jsme pokračovali dál k celní kontrole. Ta se však prakticky nekonala, protože silný vichr by celníky při jejich pohybu venku stejně zřejmě rozfoukal jako kuželky a my tak mohli zamířit přímo k vjezdu na parkovací palubu.

Za tradičního řinčení uvolněných nájezdových plechů jsme na pohupujícím se trajektu úspěšně zaparkovali. Obsluha parkovací paluby nám bleskurychle přivázala kola k palubě a já na odchodu raději pohladil auto v domnění, že se možná vidíme naposledy. Jakousi pavoučí chůzí jsme se po úzkém schodišti dostali až do naší kajuty. Po vstupu dovnitř jsme rychlým zakoulením očima zjistili, že kajuta je úplně stejná jako při plavbě na Island, jen zrcadlově obrácená. Posadili jsme se na postelích a nervózně čekali, jestli se trajekt potopí ještě v přístavišti nebo až vyplujeme. I v přístavišti se houpal snad víc než při plavbě na Island. Překvapila nás také bible, položená na stolku pod oknem, která při minulé plavbě v kajutě určitě nebyla.

Obrázek ryby na dveřích kajuty jsme tentokrát nehodlali zkoumat a spokojili se jen s číslem 6005. Vzhledem k tomu, že po dobu celé plavby stejně nevystrčíme ani nos, číslo jsme mohli s klidným svědomím zase zapomenout. Při zpáteční plavbě trajekt nestaví na Faerských ostrovech a plavba tak bude o několik hodin kratší. Především jsme doufali, že nebude ještě kratší, než by měla ve skutečnosti být. Neustálé houpání trajektu a tím i mého žaludku, mě donutilo k úvaze, jak bez nářadí vyšroubovat 36 šroubků, kterými drží okno, abych pustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Někdo usne při počítání oveček, já usnul při počítání šroubků.

Plujeme, ale je to jako na houpačce

Probudil jsem se ranou do hlavy o stěnu kajuty. Při rychlém a krátkém nakouknutí skrz okno jsem zahlédl vlny, které vypadaly jako z filmů o apokalypse. Na větší pohybové aktivity jsem se ze své stabilizované polohy vleže nezmohl. Trajekt sebou silně házel na všechny strany a chvilkama jsem měl pocit, že jsme se snad dostali do vzdušných turbulencí. To byl samozřejmě nesmysl, protože jsme pluli po vodě, ale pocitově se to moc nelišilo. Kromě neustále řvoucích alarmů aut se z útrob trajektu ozývaly rány, jako kdyby se zaparkovaná auta přesýpala sem a tam. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem si při opuštění parkovací paluby neměl se svým autem udělat i památeční selfie, ale bylo již pozdě. Nakonec jsem začal chápat i tu bibli na stole.

Zeptal jsem se dcery, jak se cítí? Mlčky se na mě podívala svým tradičním nazelenalým obličejem a já hned pochopil, že zbytečnější otázku jsem nemohl položit. Nakonec jsem vzdal i myšlenku na odšroubování okna, protože bylo velmi pravděpodobné, že stejně brzy vypadne samo. Po nekonečných hodinách silného kymácení jsme oba vysíleni hladem znovu usnuli. Jídla jsme měli s sebou sice dostatek, ale vzhledem k tomu, že se naše žaludky neustále chaoticky pohupovaly společně s trajektem, bylo by zbytečné se snažit cokoliv pozřít. Myslím, že za dané situace by do žaludku stejně nestihlo doputovat ani první sousto.

Probuzení do jiného světa

Po probuzení jsem ihned pocítil, že je něco jinak. Trajekt se ani nehnul a nebyl slyšet žádný alarm. Problesklo mi hlavou, jestli jsme se již náhodou nepotopili a nejsme někde v ráji. Při rychlém prozření a nakouknutí z okna jsem spatřil něco nečekaného. Hladina byla téměř bez vlnky. Pomalu jsme vplouvali do Severního moře a míjeli Shetlandy. Dcera od počátku plavby poprvé promluvila: „Už nikdy nevlezu na žádný trajekt“, utrousila ze své polohy vleže, ve které nehybně trávila již nejméně třicet hodin. V ten moment ve mně uzrál nápad na jeden z vtipných vánočních dárků, protože jsem vytušil, že nic dceru pod stromečkem nerozesměje víc než vymyšlený poukaz na jakousi imaginární plavbu trajektem.

Poklidná plavba naštěstí brzy ustálila i naše žaludky a my se tak mohli konečně zakousnout do islandských uzenin, které jsme již druhý den v naději pozdější konzumace chladili v minibaru. Došlo také na použití zakázané rychlovarné konvice a vychutnání nádherně voňavého espressa z ručního presovače. Pomalu, ale jistě jsme se blížili k dánskému přístavu v Hirtshals.

Po několika zbylých hodinách plavby jsme přirazili ke břehu v přístavišti v Hirtshals a opouštíme kajutu. Na odchodu zjišťujeme, že na dveřích naší kajuty je obrázek tuňáka, ale je nám to už jedno.

Míjíme přepážku s informacemi a teprve teď si uvědomuji, že ačkoliv jsme vypluli s téměř desetihodinovým zpožděním, připluli jsme na čas. Nedalo mi to a zeptal jsem se mladíka za přepážkou, jak je to možné? Stroze mi odpověděl: „Kapitán prostě plul rychleji.“

Jdeme si z vraku našeho auta vyzvednout zbytek zavazadel

S napětím míříme po schodišti k parkovací palubě, abychom si vyzvedli z vraku našeho auta zbytek zavazadel. Pneumatické dveře se otevírají a k našemu milému překvapení jsou všechna auta na svých místech. Neuvěřitelné. Auto na nás vesele zamrkalo svými blinkry a my se radostně nasoukali dovnitř. Za finálního řinčení uvolněných nájezdových plechů opouštíme trajekt. Jsme zase na pevnině a jedeme domů. Čeká nás ale ještě dlouhá cesta po dálnicích.

Kolik takový trajekt vlastně stojí?

Trajekt Norröna faerské společnosti Smyril Line se vydává na třídenní plavbu z dánského Hirtshals, s pětihodinovou zastávkou na Faerských ostrovech, do islandského Seyðisfjörður. Zpáteční plavba je již bez zastávky na Faerských ostrovech. Pokud bychom chtěli plout v turisticky nejvyhledávanějších letních měsících červenec nebo srpen, museli bychom počítat s částkou atakující 70 tisíc českých korun. K plavbě jsme si proto vybrali září, kdy cena za zpáteční lístek pro dvě osoby s kajutou a bez stravy vyšla na přijatelnějších 37 tisíc českých korun, tedy přibližně na polovinu.