Jak jsem se vydal relaxovat na opěvovanou Sardinii

Nejsem žádný cestovatelský zelenáč. Jezdím na dovolené vlastním autem celá léta a vše si také sám plánuji od A do Z. Jednoduše rád a svobodně cestuji. Chápu, že ne každý může plánování dovolené věnovat tolik času nebo se mu do toho prostě nechce a rád si nechá celý pobyt naservírovat od cestovky. To ale není můj případ. Plánování dovolené mě baví a vše si přizpůsobím k obrazu svému. Pokud něco nevyjde, můžu si za to sám. Letos padla volba na Sardinii. Na tuhle červnovou cestu nikdo z mé rodiny ani přátel nemohl, a tak jsem poprvé vyrazil sólo. Jako při každém plánování cesty jsem si nejprve přečetl tuny informací a recenzí, vytvořil časový plán, pak postupně vyhledal vhodný trajekt tam i zpět, zamluvil několik ubytování na Sardinii, předplatil na webu průjezdy Brennerem a zakoupil rakouské dálniční známky. Samozřejmě jsem si také zajistil ubytování na cestě k trajektu a od trajektu domů. Ne, že bych nebyl schopen celou trasu ujet najednou, ujel jsem i delší štreky, ale nechtěl jsem to tentokrát hrotit a vždy v polovině cesty jsem si naplánoval pauzu. Po pravdě se mi nechtělo ráno brzy vstávat, což asi každý chápe. Plán jsem tedy postavil tak, abych tuto otravnou ranní událost minimalizoval.

Nastal den D, takže jsem do čerstvě naleštěného a natankovaného auta naložil půlku bytu, osobní věci, jídlo, pití a naplnil svou super chladící tašku, která bez napájení udrží vše v chladu i celé dva dny. Pitím je myšleno hlavně pivo, protože v zahraničí se ty břečky obvykle pít nedají. O tom jsem se v minulosti přesvědčil v Římě, kde jsem vyzkoušel sardské pivo Ichnusa. Po zjištění, že je stejně hnusné jako Starobrno, jsem si raději koupil ověřenou kvalitu. Po snídani jsem okolo desáté dopoledne vyrazil z Prahy. Původně jsem plánoval první ubytování v polovině cesty v hotelu Hotel Brenner, ale pak jsem si uvědomil, že to je hned u dálnice, a tudíž příliš frekventované místo na to, abych nechával všechny své věci v autě. Hotel Brenner jsem tedy zrušil a našel úžasně zašitý Hotel Thuinerwaldele v Thuins. Byl tak dobře zašitý, že ani navigace v Google mapách mě k němu nedokázala nasměrovat. Nehledě na vestavěnou navigaci v autě, kde tato část mapy chyběla úplně. Navigace Google Maps mě poslala o odbočku dříve, která by tam sice taky vedla, ale abych projel uličkou mezi domky, musel bych mít tak maximálně motorku. Jal jsem se tedy navigovat sám. Hotel jsem rychle našel a v pohodě se ubytoval. Hotel byl poblíž počátku placeného dálničního úseku, takže jsem musel projet mýtnou bránou, vzít si lístek z automatu a ihned z dálnice sjet první odbočkou, která byla jen pár desítek metrů za mýtnou bránou. Na sjezdu mě milý italský pán v budce okamžitě zkasíroval o euro šedesát a já tak mohl začít bloudit podle pokynů Google Maps. Hotel jsem tedy na druhý pokus našel a byl parádní. Kromě pár „pumpičkářů“ nebyl ani plně obsazen. Parkování bylo v pohodě a na bezpečném místě, tudíž jsem byl v klidu, že mi někdo přes noc nevysklí okno a nešlohne pár plechovek pěnivého moku. Ráno jsem si dal vydatnou tyrolskou snídani a vyrazil na zbývajících 530 km do Livorna.

Vyrazil jsem přesně v 11 hodin, tedy v nejzazší době, kdy jsem musel hotel opustit. Šlo o to, že jsem potřeboval dorazit do Livorna okolo osmé večer, protože trajekt vyplouval v deset. Vydal jsem se tedy na cestu a na dálnici začal můj souboj s časem. Teď si asi každý představí, že jsem měl času málo a musel jsem spěchat. Omyl, bylo to přesně naopak. Byla to výzva, jak nejpomaleji se dá jet po dálnici, aniž by na vás pořád někdo netroubil, neblikal a neťukal si na čelo. Myslel jsem si, že to bude problém, ale nebyl. I svou hlemýždí rychlostí jsem předjížděl elektromobily, které aby dojely k další nabíječce, nepouštěly se do hry „pojedu maximální povolenou dálniční rychlostí“ a táhly se jako smrad. Cestou jsem zastavil na pár benzínkách, i když jsem to nepotřeboval, ale alespoň jsem si protáhl nohy a nějaký ten čas mi to také užralo. Kromě toho jsem se mohl seznámit s dvojími cenami na jedné a té samé benzínce, kde u stojanu „servito“ vám pikolík natankuje a za tuto službu zaplatíte o 5 Kč na litru víc, než u vedlejšího stojanu s nápisem „self“, kde si natankujete sami a zaplatíte přímo na stojanu. Protože jsem při plánování své cesty na tuhle informaci nenarazil, zastavil jsem naivně u stojanu „servito“ a natankoval si sám. Pikolík sice přiběhl, ale jen mlčky zíral a určitě si myslel něco o buranech. Zaplatil jsem za svou práci o bůra na litru víc za nicnedělání někoho jiného a na dálnici až do Livorna přemýšlel, proč je palivo v Itálii za takovou raketu.

V půl osmý večer jsem pomalou jízdou, a tedy i s výraznou úsporou paliva, dorazil do Livorna do přístaviště. Alespoň jsem si tím trochu kompenzoval přeplacené palivo. Celníci mi u vjezdu přikázali otevřít zavazadlový prostor a vybrali si jednu z mých mnoha tašek a batoh, které musely projít rentgenem. Ještě že si nevybrali tašku s pivem, protože vzhledem k její hmotnosti, by ji museli z auta vyložit zřejmě jeřábem na kontejnery. Obří trajekt MOBY LEGACY už čekal a já se po pokynu obsluhy slušně zařadil do jednoho z pruhů. Po nalodění a zaparkování jsem si pro jistotu vyfotil dveře paluby s nápisem 8B, abych pak zase trefil k autu. Deaktivoval jsem alarm, protože pokud by bylo rozbouřené moře, tak by pořád vřískal. Nebyl jsem na trajektu poprvé a ze svých cest vím, že u některých aut dokáže alarm vřískat poměrně dlouho, dokud nezdechne baterka.

Po marném pokusu najít svou kajutu jsem se nechal podat a zamířil k informacím. Odtud mě poslali asi „o půl kilometru“ dál rovně k „zelenému schodišti“, kde mi milý mladík špatnou angličtinou podal kartu od kajuty a lístek na předplacenou snídani. Došel jsem si prohlédnout kajutu, kde na sprchové hlavici mě ihned zaujaly nějaké čínské nápisy, ale věřil jsem, že trajekt snad stavěli někde jinde. Poté jsem šel znovu opruzovat toho mladíka, abych se zeptal, od kolika do kolika a kde se podává snídaně, kdy to připluje a kdy musím opustit kajutu. Řekl mi, že v pět ráno. Znovu jsem se zkusil zeptat, jestli není ta snídaně v nějakém časovém rozmezí, ale odpověď byla znovu, že v pět. V tuto dobu prý mám vyklidit i kajutu, protože do přístaviště v Olbii trajekt připluje v šest. Natáhl jsem si budíka a šel to zalomit.

Ráno v pět jsem byl nastoupený na snídani, ale byl jsem tam úplně sám. Nebyl tam ještě ani personál. O deset minut později mi první trousící se člen personálu rozespale cosi, asi italsky, říkal, takže jsem mu lámanými posunky odpověděl, že kromě angličtiny neumím jiné kmenové jazyky, načež mi rovněž posunkem naznačil, že to ještě chvilku potrvá. V půl šestý mi znovu posunkem dal najevo, že snídaně je připravena. V tu dobu jsem tam byl stále sám. Když jsem snídani dojedl, začali se trousit další zívající pasažéři.

Trajekt nakonec zakotvil po půl sedmé a já vyrazil vstříc prvnímu ubytování. Zvyklý na upravené dálniční sítě mi přišlo divné, proč jsou všechny silnice, nájezdy a křižovatky tak úzké. Pak mi to došlo, nebyly totiž vidět krajnice. Ty byly tak zarostlé, že bujná vegetace místy prorůstala až do vozovky, což místní cestáře zjevně moc neznepokojovalo. Občas jsem potkal i podivné účastníky silničního provozu.

Po přibližně 80 km jsem dorazil do prvního ubytování, kde mi velmi milá majitelka napsala do Google překladače, že anglicky tam sice nikdo neumí, ale že mě vítá. V celém areálu jsem byl téměř sám, ale to je přesně to, co vyhledávám. Jedu na dovolenou, takže čím méně lidí je okolo mě, tím lépe. Jsem přece z velkoměsta, kde je lidí dost, takže na dovolené hledám pravý opak. Pokud se v nějakém průvodci dočtete, že to či ono místo je naprosto úžasné, tak mi věřte, že to jsou přesně ta místa, kam jet nechci. Jsou to obvykle přecpané turistické lokality, ve kterých na pláž musíte už ve čtyři ráno, protože v pět si nemáte kam zapíchnout slunečník. Úplně nejhorší jsou pro mě pláže, kde si musíte dělat rezervaci. Cože? Rezervaci na pláž? Chápu rezervaci sedadla v letadle, ale na pláž? Ta pláž může být sebekrásnější, ale užít si ji můžete tak v lednu, protože v sezóně skrz davy lidí ani nezjistíte, jakou barvu má písek. Ne, to fakt není nic pro mě, ale každému podle jeho gusta. Osobně mám raději nějakou divočejší pláž bez služeb, kde dalšího plážového povaleče uvidím někde v dálce tak maximálně dalekohledem. A věřte mi, že i taková místa zde existují, jen je nenajdete v průvodci. Nicméně jsem v tomto ubytování nebyl kvůli plážím, to jsem si nechával na pobřeží Costa Rei, ale spíš kvůli prozkoumávání oblasti.

Postupně jsem projížděl vybraná místa na severozápadním pobřeží. Samozřejmě jsem se zastavil i na „českém území“ ve vsi s názvem La Ciaccia. Z bádání po internetu vím, že Češi tu vykoupili snad všechny nemovitosti, takže místním zbyla pouze příjezdová cesta, kterou mají stejně asi už jen v pronájmu. Musím uznat, že vesnička to byla pěkná, ale nepotkal jsem tam ani živáčka. Asi byli všichni Češi ještě v Čechách v práci a na své chalupy přijedou až v červenci. Zašel jsem se ze zvědavosti podívat na místní pláž, ale přišlo mi, že jsem se ocitl spíš na nějaké horší pláži v Bulharsku, a ne na opěvované Sardinii. Raději jsem tedy jel prozkoumávat další oblasti. Pláž v nedalekém San Pietro a Mare již vypadala o dost lépe a pokud bych se chtěl někde vyvalit u vody, bylo by to určitě jedno z míst.

Projel jsem ještě několik dalších lokalit na pobřeží a po silnici, která místy, díky bujné vegetaci, ani nebyla vidět, jsem se zastavil v Castelsardo. Při procházce městečkem jsem celou dobu přemýšlel, jak ty příkré uličky zvládají starší lidé s artrózou, protože místy to byly pořádné krpály, které jsem sotva vyfuněl. Samotné městečko mě ale učarovalo. Prošel jsem se i po okolí a výhledy byly nádherné.

Šmejděním po severozápadním pobřeží jsem strávil tři dny a pak se vydal do dalšího bodu v Bosa. Počasí klaplo a ubytování v hotelu v Bosa Marina bylo fajn. Bosa je velmi fotogenická a ani nebyla přeplněná turisty. Příjemnou procházku městečkem jsem pociťoval jako parádně strávený den. Zakončil jsem jej v pizzerii La Nuova Costa a dal si skvělou pizzu s místním hnusným pivem.

Následující ráno jsem se po snídani vydal na přesun na hlavní část mé dovolené na pobřeží Costa Rei. Vzal jsem to záměrně přes hlavní město Cagliari a zastavil se okouknout i místní městskou pláž Poetto. Pláž byla obrovská, s příjemným pískem, a ačkoliv zde bylo evidentně hodně lidí, vždy jsem viděl dostatek místa, kde bych si uměl představit zapíchnout svůj třímetrový slunečník.

Pátý den svého pobytu na Sardinii jsem konečně dorazil do bungalovu na pobřeží Costa Rei. Bungalov byl malý, ale velmi moderně a vkusně zařízený, a hlavně byl pouhých 50 metrů od nádherné pláže. Nebyl úplně z těch levnějších, ale ani z těch nejdražších a v ceně nebyly žádné skryté poplatky. Hned jsem tedy věděl, na čem jsem a kolik budu platit. Viděl jsem dost podobných nabídek, ale připlácet další nemalé částky za klimatizaci, ručníky, osušky, povlečení, sluníčko, zpěvné ptáky, úklid a možná i slaný vzduch, mi přišlo již příliš. Možná to někomu nevadí, ale já mám rád jednoduchost. Cenu chci jednu, a to konečnou.

A teď to hlavní, proč jsem si toto místo vlastně vybral. Nejsem úplně rozený plážový povaleč, ale tentokrát jsem si chtěl klid na pláži a čisté moře užít. Polovina června byla asi nejlepší volba. Na překrásné pláži se třpytivým zlatavým a jemným pískem moc lidí nebylo, a kromě pár Němců, kteří jsou prostě všude, byla pláž hodně málo zaplněná. Když tedy pominu prodejce cetek, kterých bylo občas víc než plážových povalečů, tak ani ti mi nevadili, protože nebyli tak dotěrní. Možná k jiným ano, ale při pohledu na můj škleb se ani neobtěžovali cokoliv nabízet. Teplota moře byla již optimální a nemusel jsem si tak do vody brát dvoje plavky, aby mi nebyla zima. Ve vodě nebyla ani žádná havěť či nohy rozřezávající kameny, a tudíž jsem nepotřeboval ani boty do vody. Užíval jsem si odpolední pobyty na pláži, procházky, sámošku DESPAR a občas i nějakou tu lokální restauraci. Ocenil jsem, že nikde nebyly vosy a neotravovali mě ani komáři, o kterých se v recenzích občas píše. Celkově se mi na Costa Rei moc líbilo, a kromě neustále řvoucí hrdličky zde byl absolutní klid. To „cukrú cukrú“, což mi připadalo spíš jako „lachůů lachůů“ nebo možná i „juchůů, juchůů“, bylo ve tři ráno dost otravné, ale dalo se to přežít. Jeden den jsem se zajel podívat i do turistického centra Villasimius, ale při pohledu na davy turistů, zmateně bloudících mezi restauracemi, jsem se ještě letmo zastavil na pláži, umyl si u jednoho soukromníka auto a zase odjel do svého klidného útočiště na Costa Rei. Ne, asi jsem jinej, ale tyhle turisticky zprofanovaný místa mě prostě fakt neberou. Jak vidím na pláži ty nekonečný řady hotelových slunečníků, tak prchám pryč. Vozím si vlastní, nestojí mě to 25 € na den a zapíchnu si ho kam chci.

Devět dní poflakování uteklo jako voda a nastal čas se vydat na dlouhou zpáteční cestu do Olbie na noční trajekt. Cestou jsem se ještě zastavil v dalším turistickém centru v Budoni a na místní pláži, ale situace byla obdobná jako ve Villasimiusu, lidi, lidi a davy lidí. Vypařil jsem se odtud stejně rychle, jako jsem se tam vkradl a raději se cestou do přístaviště kochal nádhernou místní krajinou. Pohled na pěkné sardské hory a údolí mi dělal větší radost než útrpné sledování davů turistů.

Večer jsem se nalodil na prakticky totožný trajekt, jen s názvem MOBY FANTASY. Již jsem se chystal k „zelenému schodišti“, ale mladík u přepážky s informacemi mi prozradil, že je to tentokrát „modré schodiště“, což bylo hned za rohem. Nenechal jsem se zase opít rohlíkem s časem snídaně a připlutí a tentokrát opustil kajutu o půl hodiny později, než mi řekl. Byl jsem sice na snídani zase první, ale již to netrvalo dlouho a mohl si znovu vychutnat výtečná míchaná vajíčka s opečenou slaninkou.

Po připlutí do Livorna jsem vyrazil směr Trento, kde jsem měl v Ponte Alto poslední ubytování. Nevím, jestli mi Booking dal 70% slevu, nebo něco popletl, ale stálo to jen 52€ se snídaní. Po příjezdu do malého hotelového komplexu mě přivítala velmi milá majitelka a ubytovala mě v nádherném, moderním a plně vybaveném přízemním bytě 2+1. Kvalita vs. cena mi nedávala vůbec smysl, protože to ubytování bylo jednoduše famózní. Okolo byla vinice a samotná část Ponte Alto byla nádherná. Všude voněly květiny, upravené domy, ulice, čisto, prostě jiná Itálie. A nesmím zapomenout na ty úchvatné výhledy na okolní hory. Ubytování předčilo mé očekávání, stejně jako snídaně. Za odměnu jsem udělal dobrý skutek a na ulici nalezený akumulátor od nějakého zařízení jsem ve spolupráci s majitelkou hotelu odevzdal zoufalému děvčeti z místního poštovního úřadu, kterému prý odpadlo ze čtečky kódů balíků.

Ráno jsem se znovu pokochal úžasnými výhledy na okolí a vydal se na dlouhou cestu domů. Cestou na dálnici jsem se krátce zastavil na občerstvení na malém odstavném pruhu. Než jsem si ale stačil vytáhnout z kufru auta poslední zbylou kofolu, zastavila u mě Polizia Stradale a dobrou angličtinou se mě jeden z policistů zeptal, jestli nepotřebuji pomoc. Slušně jsem poděkoval za zájem a vysvětlil, že jsem se chtěl jen napít. Každopádně mě potěšilo, že se takhle pěkně starají, když už si za ty dálnice účtují docela ranec. Pak už kromě hořícího kamionu na odpočívadle cesta domů probíhala bez nějakého většího vzrušení.