Cesta na Island – Z Prahy do dánského Hirtshals a třídenní plavba trajektem

Od našeho krátkého třídenního pobytu na Islandu „na otočku za polární září“ uběhl téměř rok a nastal konečně čas užít si Island naplno. Podle cestovního plánu nám cesta tam i zpět potrvá celý týden. Další dva týdny strávíme okružní jízdou po „Zemi ohně a ledu“.

Plán cesty

Před rokem jsme se s dcerou rozhodli, že pojedeme na Island vlastním autem. Cestovní plán byl následující. Vyrazit první zářiový den z Prahy, projet přes německý Hamburk do dánského Aarhusu a na jednu noc se zde ubytovat. Ráno po snídani přejet necelých dvě stě kilometrů do přístavu v Hirtshals, odkud odpoledne vyplujeme třídenním trajektem Norröna faerské společnosti Smyril Line, s krátkou zastávkou na Faerských ostrovech, do islandského přístavu v Seyðisfjörður. Především na plavbu trajektem jsme se moc těšili, ačkoliv ani jeden z nás tenhle „pohupující se panelák“ ve zdraví zřejmě nepřežije.

Vyrážíme vstříc zážitkům

Před odjezdem jsem trochu potrápil sousedy a téměř půl hodiny blokoval výtah. Naložení auta potřebnými i zbytečnými věcmi přece jen nějakou dobu zabralo. Po úspěšném poskládání velkých tašek a našlapání menších igelitek do zbylých škvír, jsem okolo desáté hodiny konečně vyrazil. Cestou jsem nabral dceru a zalisoval její zbylou tašku do ostatních tašek. Bylo zajímavé, že i tak velká taška se ještě vešla do již tolik přecpaného kufru auta. Nicméně vyndat ven už nešla ani jedna. Kufr se po pěti pokusech a pár dolisovacích nášlapech konečně zavřel a hurá na cestu. Cesta po dálnicích byla nudná, a kromě postupného vytváření ucelené entomologické sbírky létajícího hmyzu na čerstvě vyleštěném čelním skle se vlastně nic nedělo.

Přístaviště gigantických kontejnerových lodí v německém Hamburku

Zajímavé to začalo být až při průjezdu okolo přístaviště v Hamburku a pohledu na gigantické kontejnerové lodi. Ihned jsem pochopil, proč mi ty cetky z Aliexpressu chodí tak pozdě. Vyložit několik tisíc kontejnerů a v jednom z nich najít můj balíček s nabíjecím kabelem k mobilu nějaký ten čas určitě zabere. Nicméně nebyl čas na balíček čekat, musíme jet dál. Nezbylo mi než doufat, že ten můj kabel nakonec doputuje do Česka a neztratí ho u mě před barákem Česká pošta. Pokračovali jsme v jízdě po dálnici a pomalu vjížděli do Dánska. Volný pohyb osob po Schengenu byl krátce narušen dánským policistou, který se zvídavě zeptal, proč jedeme do Dánska. Po ujištění, že Dánskem pouze projíždíme a nehodláme tam zůstat, nás s úsměvem propustil dál do země.

Ubytování v hotelu v dánském Aarhusu

Večer jsme dorazili k modernímu hotelu v Aarhusu a ubytovali se. Ráno jsme si zašli na snídani. Jako obvykle jsem vyhledal máslo a pečivo. Chtěl jsem si přidat ještě pár koleček salámu, ale nikde jsem nenašel plata s nakrájenými uzeninami. Našel jsem jen jakési mini talířky, na kterých bylo vždy jen jedno tenké kolečko salámu. Protože jsem nechtěl riskovat nebezpečný transport několika talířků najednou, spokojil jsem se pouze se třemi kolečky salámu, které se daly poskládat na jeden z mini talířků. Ocenil jsem, že v hotelu takhle pěkně dbají o mou dietu a s kručícím břichem odcházel ze snídaně.

Dorazili jsme do přístaviště v dánském Hirtshals a najíždíme na trajekt

Po necelých dvě stě kilometrech jsme dorazili do přístaviště v Hirtshals. Gigantický trajekt Norröna už na nás čekal a my se podle pokynů obsluhy zařadili do jedné z lajn. Nájezd do útrob trajektu proběhl hladce. Vypadalo to, jako kdybychom najížděli do nejvyššího patra nějakých nadzemních garáží. Řinčení uvolněných nájezdových plechů konečně ustalo, zaparkovali jsme. Zbývalo ještě deaktivovat alarm a vypáčit vyčleněná zavazadla, která si vezmeme na třídenní pobyt do kajuty. Tuto akci jsme raději nacvičovali již cestou na odpočívadlech na německé dálnici, abychom nezdržovali a trajekt vyplul včas. Na palubě u parkujících vozidel totiž v době vyplutí a celé plavby nesmí nikdo zůstat.

Jsme na palubě a jdeme prozkoumat kajutu

Úzkým schodištěm jsme se dostali k informacím, odkud nás nasměrovali o palubu výš do naší kajuty. Každé dveře byly podobně jako v mateřské školce označeny obrázkem. Byl to vždy nějaký druh rybičky. Rybičky byly sice na všech dveřích podobné a všechny cenily zuby, nicméně ta naše měla výrazně protáhlé tělo. U našeho zubatce byl také nápis ve faerštině „stóra nebbasild“, což v češtině znamená „smaček velký“. Nikdy jsem o takové rybě neslyšel a dost pochybuji, že vůbec existuje. Pokud by vizuální identifikace tohoto masožravce selhala, zapamatovali jsme si raději i číslo kajuty 6008. Neradi bychom se totiž v průběhu plavby dobývali do jiné kajuty a vyrušovali při vyprazdňování žaludku někoho jiného.

Elektronický zámek zarachotil a vešli jsme dovnitř. Po odhození zavazadel jsme se vydali na přibližně třívteřinový průzkum kajuty. V podstatě stačilo jen zakoulet očima a celý prostor jsme ihned naskenovali do naší šedé kůry mozkové. Dvě postele, malý stolek, minibar a zbylé asi tři metry čtvereční podlahové plochy. Dalšími dveřmi o šířce snad jen padesát centimetrů se dalo vstoupit do prostoru umyvadlo-sprcho-WC, natěsnaného do přibližně jednoho metru čtverečního. Znovu jsem ocenil dietu v dánském hotelu, jinak bych se těmito dveřmi neprocpal ani na WC. Chytře jsme si přikoupili také minibar, abychom měli kde chladit uzeniny zakoupené krátce před naloděním v dánské sámošce. Na informacích nám bylo řečeno, že v kajutě se v žádném případě nesmí používat elektrické spotřebiče, jako například rychlovarná konvice. Z jedné z tašek jsme si tedy vytáhli rychlovarnou konvici a vytvořili malou kuchyňku, ve které jsme se hodlali tři dny stravovat. Možná si řeknete, proč jsme si neobjednali jídlo v restauraci? Bylo to především z praktického důvodu. Věděli jsme, že naše žaludky nemusí plavbu úplně dobře snášet a námi donesená strava byla koncipována tak, aby se dala rychle a v tichosti zhltnout i vleže.

Klidná první polovina plavby

Trajekt ve tři odpoledne konečně vyplul a my si za pomoci zakázané konvice uvařili první kafe. Jističe to naštěstí vydržely a my tak mohli být v klidu, že si korzující pasažéři v nastalém blackoutu někde nenamlátí. Počátek plavby probíhal vcelku poklidně, a kromě všudypřítomných vibrací se pobyt v kajutě pocitově nelišil od ubytování v nějakém levném hotelu na pevnině. Zatímco dcera se snažila rozdýchávat ty vibrace, já se vydal na průzkum trajektu. Jakmile jsem minul několik jiných zubatců, narazil jsem na hlavní schodiště. Vystoupal jsem o patro výš a po krátkém nahlédnutí do několika obchodů a restaurací jsem se dostal až na horní venkovní palubu. Trajekt si po malých vlnkách pomalu razil cestu Severním mořem a já tak mohl nerušeně pozorovat vzdalující se pevninu. Následující den, znovu opřený o stejné zábradlí, jsem sledoval, jak se trajekt prosmýkává mezi skotskými Orkneji a Shetlandy. Počasí přálo a výhledy byly nádherné.

Změna počasí a strastiplná plavba Atlantikem

Vplutím do Atlantského oceánu se počasí rapidně změnilo, pršelo a díky silnému větru jsem se sotva udržel zábradlí. Ozvaly se také první alarmy zaparkovaných aut a já tušil, že bude zle. Vlny přibývaly a celý trajekt se začal nebezpečně kymácet. Neškodné chvění dieselů se změnilo v podivné praskání v celém trupu a trajekt s sebou začal házet na všechny strany. Při vzpomínce na Titanic jsem pro jistotu začal googlit aktuální teplotu oceánu, leč marně, nebyl signál. Dcera v obličeji střídala různé odstíny zelené a já se snažil téměř nedýchat, abych neprobudil svůj žaludek, který mi pomalu dával najevo, že se mu dánské párky už nelíbí. Naštěstí prášky na nevolnost zafungovaly a v poloze vleže se dala plavba přežít i bez ztráty uzenin. Po nekonečných hodinách kymácení a řvoucích alarmů jsme se pomalu blížili k Faerským ostrovům, kde byla naplánovaná několikahodinová zastávka v přístavišti hlavního města Torshavn.

Zastávka na Faerských ostrovech

Na Faerských ostrovech pršelo, bylo chladno a fučelo tak, že i ptáci měli problém letět v protisměru větru. Nicméně jsme potřebovali cítit pevnou půdu pod nohama a nějak se vypotáceli z lodi. Zprvu se nám zdálo, že se i Faerské ostrovy houpou, ale byla to jen jakási setrvačnost z trajektu. Po získání rovnováhy jsme se vydali zakoupit alespoň magnetku, abychom ji pak mohli po návratu domů vítězoslavně plácnout na ledničku.

Se střídavým zdoláváním protivětru a pobíháním po větru jsme se dostali z přístaviště k několik desítek metrů vzdáleným uličkám hlavního města. Město samotné čítá přibližně čtrnáct tisíc obyvatel, tedy méně, než je kapacita pražské O2 Arény. V úzkých uličkách jsme se naštěstí dostali do závětří a již s magnetkou v kapse si tak mohli vychutnat zvláštní atmosféru tohoto zajímavého přístavního města.

Blížíme se k Islandu!

Netrvalo dlouho a znovu jsme se kymáceli ve vlnách Atlantiku. Alarmy začaly opět vřískat, loď praskat a dcera v obličeji tradičně střídat odstíny zelené. Pomalu jsme se však blížili k Islandu. Po několika dalších úmorných hodinách plavby byl už na dohled. Při proplouvání zálivem do přístavní vesnice Seyðisfjörður jsme však na strastiplnou plavbu rychle zapomněli. Svítilo sluníčko, přestal foukat vítr, vlny ustaly, naše žaludky si na dánské uzeniny konečně zvykly a z horní paluby jsme tak mohli nerušeně pozorovat úchvatné scenérie okolních hor. Jsme na Islandu a vyrážíme vstříc nezapomenutelným zážitkům, které na nás nepochybně čekají. O tom ale až v další části.