Cesta na Island – Severní část okružní cesty

Je ráno 5. září a trajekt Norröna faerské společnosti Smyril Line přirazil ke břehu v přístavišti islandské vesnice Seyðisfjörður. Rychle pobalit tašky a vyklidit kajutu. Na odchodu jsme si na dveřích ještě jednou prohlédli obrázek podivné zubaté ryby a hurá do fronty u schodiště vedoucí k parkovací palubě.

Auto jsme nemuseli dlouho hledat, protože bylo stále na svém místě. Na rozbouřeném oceánu naštěstí nijak neutrpělo, ani se samovolně nepřemístilo do jiného sektoru paluby. Protože jsme před plavbou deaktivovali alarm, nemuseli jsme se obávat jeho neustálého vřískání během plavby a tím i nevyhnutelnému vybití baterky. Zřejmě to poslední, co bychom si při příjezdu na Island přáli, je civět na oranžovou hlášku o vybité baterii na palubní desce. Po nastartování opouštíme parkovací palubu. Za známého řinčení uvolněných nájezdových plechů konečně vjíždíme na islandskou půdu.

Drobná pašerácká epizoda

Naši radost z pevné půdy pod nohama začali ihned narušovat celníci, kteří prováděli hloubkovou kontrolu. Věděli jsme, že na Islandu jsou přísné limity dovozu alkoholu či zákaz dovozu určitých potravin, jako například vajec, masa, mléka a mléčných výrobků. Ačkoliv jsme maso, vejce či mléčné výrobky nevezli, nebyli jsme si úplně jisti, zda jsme se nepřepočítali v limitu a nemáme třeba jednu lahvinku červeného navíc.

S napětím jsme pozorovali celníky, jak odstavují náhodně vybraná auta a snažili se dekódovat jejich systém výběru. Bylo to jasné, jakmile je v autě dítě, určitě se vezou zakázané jogurty. Zřejmě největší celní prohřešek na Islandu. Vzhledem k tomu, že dcera věkový limit dítěte jasně překračovala a moje dětinskost se nepočítá, celník pouze letmo nahlédl dovnitř auta a pokynul, že můžeme pokračovat. S úlevou jsem pak ve zpětném zrcátku sledoval, jak ze silnice odvaluje balvan, který mi spadl ze srdce. Po této drobné pašerácké epizodě jsme vyrazili vstříc prvnímu ubytování v Egilsstaðir. Měli jsme v plánu si po strastiplné plavbě trochu odpočinout, a ještě ten den vyrazit relaxovat do lázní Vök Baths.

Ubytování na Islandu není levné

Ubytování v Egilsstaðir bylo od přístaviště v Seyðisfjörður pouhých třicet kilometrů. Nemuseli jsme tudíž spěchat a mohli si cestou vychutnávat první úchvatné scenérie islandské krajiny. Jakmile jsme dorazili k hotelu, šli jsme se ubytovat. Při vykládání auta a stěhování ohromného množství zbytečných zavazadel do hotelového pokoje jsem letmo zahlédl nejistý výraz recepční, která si raději znovu v rezervačním systému ověřovala, jestli jsme se ubytovali jen na jednu noc, nebo se hodláme do hotelu přestěhovat natrvalo.

Hotel se kvalitou nijak nelišil od jiného podobného ubytování v severských zemích, jen brutální cenou. Bylo to vlastně nejdražší ubytování z celého našeho pobytu na Islandu. Za noc se snídaní jsme zaplatili šest a půl tisíce českých korun. Ačkoliv jsme si ubytování zajišťovali nejméně devět měsíců předem, levnější alternativa v této oblasti již nebyla k dispozici. K zachování našeho cestovního plánu jsme tudíž museli akceptovat i takto vysokou cenu. Ubytování jsme vyhledávali vždy se snídaní v ceně pobytu. Celkem za 15 strávených nocí na Islandu v sedmi různých ubytovacích zařízeních jsme za dvě osoby zaplatili v průměru 4 800 Kč za noc.

Lázně Vök Baths

Po odpočinku nastal čas na první výlet. Po přibližně desetiminutové jízdě jsme přijeli do minerálních lázní Vök Baths na břehu jezera Urriðavatn. Lázně se skládají z hlavní budovy s nekonečným venkovním bazénem a dvou unikátních plovoucích bazénů umístěných přímo na hladině jezera. Nicméně jsme nehodlali ztrácet čas bližším zkoumáním lázní a ihned se naložili do horké minerální vody venkovních bazénů. Především pobyt v plovoucích bazénech byl zvláštní. Byli jsme v podstatě v jezeře, ale v horké minerální vodě. Stačilo však vystrčit ruku přes okraj bazénu a bylo hned jasné, že v něm raději zůstaneme. Teplota vody v jezeře totiž dosahovala sotva deseti stupňů, tedy podobně jako okolní teplota vzduchu.

Pobyt v lázních Vök Baths byla příjemná relaxace, a ačkoliv se nám nechtělo pryč, museli jsme dodržet zavírací dobu a lázně neochotně opustili. Naštěstí podobnými lázněmi je protkaný celý Island, takže jsme věděli, že než nám uschnou plavky, budeme se cachtat v horké minerálce zase někde jinde. Vrátili jsme se zpět do hotelu a těšili se, že se v noci konečně vyspíme na nehoupajících se postelích.

Následující den jsme se rozloučili s oddechnuvší si recepční a vyrazili na cestu. V plánu byla návštěva dvou gigantických vodopádů Dettifoss a Selfoss, které jsou hned vedle sebe. Především vodopád Dettifoss je považován za nejmohutnější vodopád v Evropě, takže se bylo na co těšit.

Cesta k vodopádům Dettifoss a Selfoss územím nikoho

Cesta k vodopádům vedla zčásti po asfaltové silnici a poté necelých 25 kilometrů po nezpevněné rovinaté cestě lemované pouze sopečnou horninou, mechem a lišejníky. Všude bylo pusto a prázdno. Za monotónního zvuku kamínků, urputně se snažících prorazit podběhy auta, jsme zanedlouho dorazili na téměř prázdné parkoviště. Od hotelu v Egilsstaðir jsme k vodopádům dojeli přibližně za dvě hodiny. Kromě expediční Tatry české Adventury zde byla zaparkovaná jen čtyři další auta s místní registračkou. Vodopád je možné navštívit jak z jeho východní, tak i ze západní strany. My jsme si vybrali východní stranu, která je sice méně turisticky využívaná kvůli o něco horšímu vizuálnímu efektu, nicméně jsme mohli navštívit i sousední vodopád Selfos, který ze západní strany navštívit nelze.

Vodopády Dettifoss a Selfoss

Po zaparkování jsme si vzali batoh, goretexové kšiltovky, pár voděodolných svršků a plni zvědavosti se šli podívat na první z vodopádů Dettifoss. Vodopád leží na ledovcové řece Jökulsá á Fjöllum, která pramení od největšího evropského ledovce Vatnajökull. Hřmot vodopádu bylo slyšet již od parkoviště, což v nás vyvolávalo ještě větší zvědavost. Po přeskákání několika kamenů, zasazených do přístupové cesty, nám oběma spadla čelist. Pohled na ohromné masy vody, padající dolů do rokle, se zdál až neuvěřitelný. Za hřmotného burácení vodopádu jsme oba nevěřícně zírali na to, co právě vidíme. Já, v neonově žluté kšiltovce a dcera v černé, kterou mi v autě zákeřně ukradla.

Možná si myslíte, že jsme poprvé v životě viděli vodopád a prostě jsme z toho byli unešení. Není tomu tak. Procestovali jsme již například několikrát Norsko a velkých vodopádů jsme viděli nespočet. Tohle však bylo něco jiného. Nebyla to voda padající ze skály dolů, ale široká řeka valící se do hluboké rokle. Při kontrastním porovnání lidiček, stojících na protějším břehu, byla jasně vidět monumentálnost celého výjevu. Po několika dlouhých minutách, kdy jsme střídavě žasli a střídavě nahrávali svůj zážitek do paměti mobilu, videokamery a svých mozků, jsme se rozhodli vydat k druhému vodopádu Selfos.

Podle cedule byl pouze něco přes kilometr daleko, ale nevedla k němu žádná upravená cesta. Vydali jsme se tedy „kamzíkovat“ přes svalené balvany, což nebylo úplně jednoduché. Od obou vodopádů se vzduchem vznášel vodní prach, který sedal na nejbližší okolí a kamenitou trasu řádné zvlhčil. Jako zkušení trekaři jsme opatrně doskákali až k druhému vodopádu, kde nám sotva se vrátivší čelist spadla podruhé.

Pitoreskní pohledy na desítky vodních přepadů, kudy se voda valila k prvně navštívenému vodopádu Dettifoss, byly prostě úchvatné. Prášící voda byla natolik silná, že jsme měli pocit slušného slejváku. Nicméně jsme i pro tento případ byli dobře vybaveni a ve „slejváku“ se další dlouhé minuty kochali tímto nádherným přírodním úkazem.

Jakmile nepromokavé oblečení začalo promokat, nastal čas „odkamzíkovat“ zpátky na parkoviště. Stejně jako cestou k Selfossu, i cestou zpět jsme při neplánovaných skluzech svými dlaněmi testovali tvrdost místní rudy. Bylo zajímavé, že to vydržela jak naše zápěstí, tak i ruda.

Z parkoviště jsme se plni dojmů vydali k našemu dalšímu ubytování, tentokrát na farmu. Ubytování bylo pouhé čtyři kilometry od dalšího vodopádu Goðafoss, takže jsme se měli znovu na co těšit.

Ubytování na farmě Fljótsbakki poblíž vodopádu Goðafoss

Při příjezdu na farmu nás přivítala milá polská brigádnice Anna a brzy nás neplánovaně navštívil i majitel farmy, aby vypnul požární alarm, který se nám omylem podařilo spustit. Asi to nebyl úplně dobrý nápad vařit vodu v hrnci pod požárním čidlem. Majitel po ujištění, že nikde nehoří a naší dětinské výmluvě, že pára z horké sprchy je prevít, na odchodu cosi zamumlal, že nic takového se tu ještě nestalo, a my se tak mohli konečně pustit do vystydlé večeře.

Ráno po snídani jsme vyrazili k vodopádu Goðafoss. Parkoviště bylo hned vedle hlavní silnice v těsné blízkosti vodopádu. Samotný vodopád, ačkoliv nebyl tak monumentální jako předchozí dva, nabídl rovněž úžasnou podívanou. Po právu se totiž řadí mezi nejzajímavější vodopády na Islandu. Vodní tok ledovcové řeky Skjálfandafljót zde padá z výšky přes deset metrů a vytváří nádherný vodopád ve tvaru podkovy.

Po dostatečném nasátí atmosféry jsme se poté přesunuli o padesát kilometrů zpátky na východ do geotermální oblasti Hverir, kde ze země uniká pára (fumaroly) a všude je cítit síra.

Hverir – bublající bahno, fumaroly a vařící se voda v jezírkách

Geotermální oblast Hverir se nachází nedaleko jezera Mývatn a sopky Krafla. Po příjezdu na parkoviště, umístěného hned vedle hlavní silnice, bylo vidět celé pestrobarevně zbarvené geotermální sirné pole a všude byla samozřejmě cítit síra. Pokud jste někdy přemýšleli, jak by asi mohl vypadat vstup do pekla nebo povrch planety Mars, tak asi nějak takhle. V místě výstupů sirné páry byly postavené kamenné hromádky, které se díky povrchovému usazování síry postupně zabarvily do žlutozelené a dodávají tomuto místu zvláštní atmosféru. Tuto umocňuje i probublávající bahno, které vás nutí k zamyšlení, jaká nezkrotná síla se asi ukrývá uvnitř naší planety.

Nemusím se asi rozepisovat, proč je geotermální aktivita právě na Islandu tak vysoká. O tom, že se zde setkávají euroasijská a americká tektonická deska, které mají tohle všechno na svědomí, již každý určitě četl. Díky časté sopečné a silné geotermální aktivitě je Island plný přírodních krás, které nemají po celém světě obdoby. Ačkoliv jsme Lucifera ani Marťana nepotkali, plni zážitků jsme se spokojeně vrátili na farmu spustit další požární alarm.

Jedeme na velryby!

Jedním z očekávaných výletů v našem programu byl výlet na pozorování velryb. Vybrali jsme si přístavní rybářské městečko Húsavík na severu Islandu. K pozorování velryb má ideální polohu a podle různých průvodců je úspěšnost spatření velryby prakticky stoprocentní. S předstihem jsme si za 3 850 českých korun zarezervovali místo pro dva na lodi společnosti Gentle Giants, která nabízela přibližně tříhodinový výlet. Před vyplutím jsme se museli obléct do tlustého zatepleného oblečení, neboť od nedalekého Severního ledového oceánu fouká hodně nepříjemný ledový vítr.

Několik postaviček, připomínajících modré sněhuláky, již netrpělivě vyhlíželo rybářskou loď Sylvía, která nás má vyvézt na Atlantský oceán. Jakmile rybářská bárka připlula, vyvalilo se z ní několik jiných sněhuláků a my tak mohli vkročit na palubu. Loď, která toho měla již zjevně hodně za sebou a možná i pamatovala založení města Húsavík, byla typickou severskou rybářskou lodí a my začali mít podezření, jestli poplujeme ty velryby jen pozorovat nebo rovnou lovit. Na lodi nás uvítal usměvavý italský námořník a rozdal nám zateplené nepromokavé kombinézy, které si prý máme narvat přes již vyfasované oblečení.

Modří sněhuláci se rázem proměnili v oranžovo-černé vyžranější sněhuláky. Pokusili jsme se v této maškarádě chůzí, která připomínala kosmonauta snažícího se procházet po Měsíci, dojít na záď lodi. Po značném úsilí se nám to povedlo a usadili jsme se na dřevěné lavici. Ačkoliv nevím, jestli jsme vůbec seděli na lavici, nebo jen na těch kombinézách vedle ní, nebylo to vůbec poznat.

Bárka konečně vyplula a my pocítili první závan ledového vánku. V ten moment jsem začal přemýšlet, jestli bych si neměl k Italovi skočit ještě pro jednu kombinézu, ale pak jsem si uvědomil, že moje pohybové schopnosti by se rovnaly zabetonovanému sloupu a od tohoto nápadu jsem raději rychle upustil. Netrvalo dlouho a blížili jsme se k jiné skupince lodí. Bylo to jasné, tohle je to místo. Z reproduktorů začal italský námořník hlásit, že se máme podívat nalevo, že je tam vidět „ta bílá věc“. Předpokládal jsem, že nemyslí vyhozenou igelitku a upřel zrak na levobok. Pak se to stalo! Nejprve vytryskl silný proud vody a následně se objevil hřbet obrovské velryby. Ta poté vystrčila svou velkou ocasní ploutev nad hladinu a pomalu zmizela v hlubinách. Podle námořníka se tento druh velryby vynořuje každých přibližně sedm minut. My se tím pádem mohli těšit, že její ocasní ploutev nevidíme naposledy. Po několika opakujících se vynořeních a ponorech velryby se loď vrátila zpátky do přístaviště v Húsavíku. Nakonec jsme ocenili i ty kombinézy, neboť vítr ze severu foukal opravdu ledový.

V přístavišti jsme se z vyžraných sněhuláků přetransformovali až do plavek. Ne, že by bylo takové vedro, to určitě ne, ale jako obvykle jsme za tisícovku na osobu završili den v nekonečném venkovním bazénu v termálních lázních Geosea s úchvatným výhledem na Atlantský oceán.

Geotermální oblast okolo jezera Mývatn

Následující den jsme vyrazili prozkoumat islandskou krajinu okolo jezera Mývatn na severovýchodě Islandu. Ačkoliv místy připomínala Severočeskou hnědouhelnou pánev, nedá se říct, že by byla úplně nudná.

Střídaly se zde holé pláně pokryté vyhaslou sopečnou horninou a tundrová vegetace s nízkými travinami, mechy a lišejníky, která se dokonale přizpůsobila zdejším drsným podmínkám. Samotné jezero Mývatn, což v překladu z islandštiny znamená „Komáří jezero“, bylo velmi fotogenické.

Jezero je součástí geotermální oblasti, kde jsou na kopcích okolo Krafly vidět kouřící geotermální elektrárny, všude v okolí jsou k vidění obří krátery, termální jezera a sirná pole. Teplý vzduch v okolí jezera bohužel přitahoval mušky, které se nám urputně snažily dostat do všech tělních otvorů. Tyto otravné příživníky jsme se snažili zahnat repelentem, díky čemuž se jejich počet nejméně ztrojnásobil.

Na jednom z parkovišť východně od jezera Mývatn a vedle silnice vedoucí do geotermální oblasti Krafla, jsme objevili venkovní sprchu, ze které neustále proudila příjemně teplá minerální voda. Tu jsme však vynechali a den tradičně zakončili v termálních lázních, tentokrát v Mývatn Nature Baths, které jsou v této oblasti považovány za jedny z nejlepších. Cena vstupu za jednu osobu byla obdobná jako do termálních lázních Geosea v Húsavíku.

Poslední den cestování po severu Islandu jsme zamířili do nového jednodenního ubytování Hlín Guesthouse poblíž vesničky Varmahlíð. Vydali jsme se na vyhlídkovou silnici kopírující severní pobřeží. Projeli jsme přes čtvrté největší město na Islandu Akureyri, rybářskou vesnicí Dalvík, jedenáct kilometrů dlouhým tunelem Héðinsfjarðargöng, rybářským městečkem Siglufjörður a malebnou vesničkou Hofsós. Výhledy na oceán a krajinná scenérie nezklamaly, bylo doopravdy na co koukat.

Po příjezdu do ubytování jsme sice v okolí nenalezli žádné termální lázně, ale ty jsme rychle nahradili venkovním koupacím sudem, jak jinak než s pěkně vyhřátou minerální vodou. V něm jsme si dali lahvinku červeného a spokojeně zde vegetili až do pozdních nočních hodin.

Pomalu jsme se blížili k polovině našeho pobytu a zbývalo nám krátce nakouknout do západní části na tuleně a poté do turisticky více navštěvovaného jihu. Určitě se zase máme na co těšit. O tom ale až v dalším pokračování.