Cesta na Island – Tuleni na západě a jižní část okružní cesty

Je téměř polovina září a z malého hotelu poblíž vesničky Varmahlíð se s dcerou vydáváme do západní části Islandu na jižní pobřeží poloostrova Snæfellsnes na pláž Ytri Tunga. Zdejší pláž je totiž ideální pro pozorování tuleňů, a to nemohlo ujít naší pozornosti.

Spatření určitých druhů zvířat ve volné přírodě je vzácnost

Po odbočení ze silnice číslo 54 jsme se po necelém kilometru dostali na prostorné soukromé parkoviště. Po krátkém a vítězném souboji s parkovacím automatem jsme se vydali k nedalekému výběžku vedoucímu do oceánu. Již z dálky bylo vidět několik postaviček, které se urputným zdoláváním kluzkých kamenů pokoušejí dostat na jeho špici. Vytrénováni z „kamzíkování“ přes balvany mezi vodopády Dettifoss a Selfoss v severní části Islandu jsme trasu zdolali také a usadili se rovněž na špici výběžku.

Pozorování tuleňů má svá pravidla

V zájmu zachování bezpečnosti tuleňů, i své vlastní, se nedoporučuje přibližovat se na vzdálenost menší než sto metrů. Z dostatečné vzdálenosti jsme pozorovali několik jedinců, lebedících si na menších skaliskách vystupujících z oceánu.

Pak se však stalo něco neobvyklého. Jeden z tuleňů připlaval až k výběžku a uvelebil se na skalisku jen pár metrů od naší pozice. Možná o bezpečné vzdálenosti nikdy neslyšel nebo mají tuleni ve vztahu k lidem jiná pravidla, nicméně jsme nehodlali zbrklým úprkem tohoto roztomilého savce vyplašit a v tichosti si užívali jeho blízkou přítomnost.

Při odjezdu z parkoviště jsem se raději několikrát přesvědčil, jestli na sedadle spolujezdce sedí doopravdy moje dcera. Cosi se tam totiž rozvalovalo jako tuleň. Po bezpečné identifikaci svého spolujezdce a ujištění, že se nedostanu do rozporu s mezinárodní úmluvou CITES, jsme oba vyrazili směrem do jižní části Islandu.

Vjíždíme do jižní části Islandu

Cestou jsme pouze projeli hlavním městem Reykjavík, neboť jsme jej dostatečně prozkoumali při našem třídenním pobytu o rok dříve a zamířili na poloostrov Reykjanes do geotermální oblasti Seltún, známé též jako Krýsuvík.

Procházeli jsme se po vyznačené stezce a pozorovali bublají bahno spolu s pestrobarevnými usazeninami, které se díky vysokému obsahu minerálů postupně vytvořily. Jedinečnou atmosféru tomuto místu dodávaly i fumaroly, emitují páru a sirné plyny. Díky všudypřítomnému pachu síry jsme si toto místo interně pojmenovali jako oblast „tisíce a jednoho pšouku“. V podstatě se jednalo o obdobu geotermální oblasti Hverir, kterou jsme navštívili v severní části Islandu. Po příjemné procházce na tomto zajímavém místě jsme se zajeli podívat k sousednímu jezeru Kleifarvatn, kde jsme se mohli pokochat naprosto úchvatnými krajinnými scenériemi.

Z oblasti Seltún jsme se vydali podél jižního pobřeží směrem na východ. Nevím, co přesně bylo příčinou, ale z nějakého důvodu se na nás usmíval i semafor na křižovatce. Úsměv jsme ze slušnosti opětovali a zamířili k vodopádu Brúarárfoss. Vodopád nebyl sice nijak výjimečný a svou velikostí se nelišil od běžného jezu v Česku, nicméně díky slunečnému počasí se i tento výlet proměnil v neobyčejný zážitek. Od parkoviště k vodopádu vedla asi čtyřkilometrová rovinatá stezka Brúará Trail lemovaná dravou řekou Brúará.

Šli jsme po jejím pravém břehu a s vykroucenými krky vlevo jsme neustále zírali na neuvěřitelně modrou barvu řeky, která si za lehkého šumění razila cestu korytem. Vždycky jsem obdivoval krásně namalované krajinné scenérie a měl jsem za to, že si je jejich autoři vymýšlejí. Pokud bychom neviděli tuhle nádheru na vlastní oči, bylo by těžké uvěřit, že to rovněž není jen výplod něčí fantazie. Volným krokem jsme došli až k samotnému vodopádu Brúarárfoss, který ačkoliv měl slabší přítok, vypadal přesto nádherně.

Pomalu jsme se vydali na cestu zpět a pro změnu s krky vykroucenými vpravo se znovu kochali úžasně modrou řekou. Cestou k parkovišti jsme dohnali dvě postarší Američanky a dali se do řeči. Prý odkud jsme? Anglicky odpovídám: „Czech Republic“. Obě ženy se na sebe zmateně podívaly a z jejich výrazu jsem pochopil, že nemají ani ponětí, na kterém světadílu by se naše zemička mohla nacházet. Ze svých zahraničních cest vím, že Američani milují pivo stejně jako my. Obě ženy by tak mohly zareagovat na to české, které se jmenuje stejně jako v jejich domovině. Lišácky tedy doplňuji: „Budweiser beer“. Reakce byla téměř okamžitá: „Oh yes, Budweiser, Czechoslovakia“. Tentokrát jsem se zmateně na obě ženy podíval já a raději jim ihned doplnil mezery v jejich geografické negramotnosti. Po milém rozhovoru a přátelském rozloučení, jsme se pomalu vydali do našeho ubytování ve městě Selfoss.

Každý zná pojmenování „gejzíry vody“, ale málokdo ví, odkud pochází

Míříme k horkým pramenům Geysir a Strokkur v údolí Haukadalur, kde vařící voda tryská do výšky až dvaceti metrů.

Jsme na místě. Na přeplněném parkovišti jsme sotva našli volné místo a spousta autobusů nám dávala najevo, že zde určitě nebudeme sami. Prorážíme si cestu skrze davy lidí a po chodníčku jdeme přímo k samotnému Geysiru. Procházíme okolo kamene s nápisem Geysir. Kousek za ním je kouřící jezírko a jen několik málo lidí stojících okolo.

Po pár minutách upřeného zraku na jezírko a čekání na výtrysk se neděje vůbec nic. Od vedle stojících turistů jsme zaslechli, že Geysir již není aktivní a netryská. V tu chvíli jsme si připadali, že stojíme u pásky zrušené rychlostní zkoušky rallye a marně čekáme na příjezd prvního závodníka. Mělo nám to hned docvaknout, kde je málo lidí, žádná „show“ nebude.

Musíme tedy o kus dál, kde je Strokkur. Okolo Strokkuru stálo lidí již dost a nám bylo jasné, že se „gejzíru vody“ dočkáme zde. Upřeli jsme znovu zrak na kouřící jezírko a čekali, co se bude dít.

Náhle se vzedmula obrovská bublina a ihned poté vytryskla vařící voda do výšky necelých dvaceti metrů. Na jednom okraji stojící turisté stačili ještě zajásat a ihned poté je spláchla vracející se voda. Stáli totiž na špatné straně a neustále pofukující větřík padající vodu nasměroval právě na tu jejich. Rychle jsme si nasadili kapuce a šli se s dalším výtryskem také osprchovat. Vzhledem k tomu, že Strokkur tryská každých 5-10 minut, byla to docela zábava. Geysir a Strokkur jsou součástí tzv. „Zlatého okruhu“, který zahrnuje rovněž národní park Þingvellir a vodopád Gullfoss.

Míříme k vodopádu Gullfoss

Národní park jsme kvůli špatnému počasí vynechali a zamířili k vodopádu Gullfoss. Gullfoss je gigantický vodopád na řece Hvítá, který má dvě hlavní kaskády padající do hluboké soutěsky. Ačkoliv není nejvyšší, ani zde neprotéká největší objem vody, přesto působí impozantně. Za jeden z nejmocnějších vodopádů v Evropě je totiž považován dříve navštívený Dettifoss v severní části Islandu. Gullfoss mu však ve všech ohledech zdatně sekunduje. Je viditelný téměř od parkoviště a čím blíže jsme se k němu blížili, tím více se nám tajil dech. Skvělou podívanou navíc umocnila duha, která se nad vodopádem náhle zjevila.

Stáli jsme u zábradlí těsně nad vodopádem a dlouhé minuty zírali na burácející masy vody padající hluboko do soutěsky. Vodopádů na Islandu je spousta, ale Gullfoss je určitě jedním z těch, který jsme za žádnou cenu nemohli vynechat.

Vodopády Seljalandsfoss a Skógafoss

Cestou po okružní silnici po jižní části Islandu jsme zamířili dál na východ a přijíždíme k vodopádu Seljalandsfoss v údolí Þórsmörk. Vodopád je napájený řekou Seljalandsá. Na parkoviště do jeho těsné blízkosti jsme se dostali po krátké odbočce z hlavní silnice.

Přijeli jsme na prostorné parkoviště, kde jsme si za přibližně 150 českých korun zaplatili parkování na dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že lilo jako z konve, déle jsme se zdržovat stejně nehodlali. Vodopád jsme však chtěli navštívit za každého počasí, neboť je zvláštní tím, že se dá projít i za padající vodou, což z něj dělá unikátní atrakci. Bylo v podstatě jedno, jestli prší nebo svítí sluníčko, za padající vodou jsme dostali „plaváka“ tak či onak. Při procházení za vodopádem jsme si rovněž museli dávat pozor na rozmočenou a kluzkou cestu, čímž jsme si užili i trochu adrenalinové zábavy.

O třicet kilometrů dál na východ jsme se zastavili u dalšího známého vodopádu Skógafoss, ležícího na řece Skóga. K vodopádu jsme se rovněž dostali po krátké odbočce z hlavní silnice. Voda zde padá z výšky okolo 60 metrů a jeho název Skógafoss v islandštině znamená „lesní vodopád“. Podle různých průvodců je považován za jeden z nejkrásnějších vodopádů na Islandu. Vzhledem k tomu, že stále lilo jako z konve, bylo nám docela jedno, jak blízko se k vodopádu přiblížíme. Víc už jsme navlhnout stejně nemohli. Na rozmočené trávě kousek od vodopádu jsme spatřili dokonce dva stany, z nichž u jednoho byla zaparkovaná i jízdní kola. Vizuální zážitek v lijáku nebyl sice tím, co bychom si asi představovali, ale takový je Island. Nikdy nevíte, jaké počasí bude za pět minut. Nicméně při představě našeho pohodlného suchého bungalovu a pohledu na oba stany, jsme si na špatné počasí rozhodně nemohli stěžovat. Vodopád však určitě stál za návštěvu i v takto nepříznivém počasí.

Pokud neuvidíme lávu, domů nejedeme!

Island je nazýván „Země ohně a ledu“. Do ledového království teprve zamíříme, ale co ten oheň? V době naší cesty zrovna žádná sopka nesoptila, tak jsme si museli najít náhradu. Řekli jsme si, že pokud neuvidíme lávu, domů nejedeme.

Lava Show v obci Vík í Mýrdal, zkráceně Vík, byla jasná volba. Cena vstupenky vyšla přibližně na tisícovku na osobu. U budovy jsme snadno zaparkovali a vešli dovnitř. V malém sále pro skupinu asi 20 lidí jsme si rychle vybojovali první řadu. Vzhledem k tomu, že tam byla jen jedna, nedalo nám to moc práce. Usadili jsme se a čekali na show.

Uprostřed místnosti bylo malé svažité korýtko vytvarované v udusané hlíně a lemované kamennou zídkou. Z důvodu bezpečnosti bylo kolem ještě kovové zábradlí. Nemyslím si, že by snad někoho mohlo napadnout přikročit ke korýtku a snažit se z rozžhavené lávy o tisíci stupních uplácat si třeba vázičku, ale budiž, lidé jsou různí. Na druhou stranu, pokud na kelímek s horkým kafem ve fastfoodu napíšou, že obsah může být horký, chápal jsem i to zábradlí.

Sál se zaplnil a světla zhasla. Náhle se objevila americká průvodkyně a začala vyprávět katastrofické historky o sopkách na Islandu a o lávou zalitých vesničkách. Po dostatečném šokování přihlížejících to přišlo. Z otvoru nad korýtkem se začala tlačit žhavá láva, dokud nezaplnila celé korýtko a v jeho spodní části se nerozlila do stran. V přítmí sálu láva pěkně zářila, což vytvářelo zajímavý efekt. Napadlo mě, že bych si z ní mohl uplácat třeba památeční vázičku, ale pak jsem si vzpomněl na to zábradlí. Průvodkyně speciálně upravenou tyčkou lávu různě nabírala a demonstrovala, jak je v této fázi tvárná. Pokud jste byli někdy ve sklárně, efekt tažení skla je dost podobný.

Průvodkyně pokračovala ve výkladu a v různých fázích tuhnutí do lávy neustále píchala tyčkou a nezapomněla vždy dodat, jakou má aktuální teplotu. Láva postupně tmavla, až přestala světélkovat úplně. I v této fázi měla stále teplotu okolo 600 stupňů, neboť byla pouze pokryta chladnoucí povrchovou krustou. Uvnitř byla však stále žhavá, což průvodkyně demonstrovala dalším zapíchnutím tyčky. Jakmile láva ztuhla úplně a již do ní nebylo možné tyčku zapíchnout, show skončila. Celé toto představení trvalo necelou hodinu. Mohli jsme si tak odškrtnout „oheň“ a pomalu se chystat na „led“, který nás ještě čekal a na který jsme se moc těšili.

Magická pláž Reynisfjara s černým vulkanickým pískem

Před cestou k největšímu ledovci v Evropě Vatnajökull jsme se zastavili na pláži Reynisfjara, která je pouhých deset kilometrů od obce Vík. Plavky jsme sice měli v báglech, ale na této pláži jsme se koupat nehodlali. Přece jen teplota oceánu i venkovní teplota vzduchu okolo deseti stupňů Celsia nebyly zrovna ideální podmínky pro vodní radovánky. Navíc jsme byli zhýčkaní téměř čtyřicetistupňovou teplotou vody ve zdejších minerálních lázních.

Pláž však vypadala neuvěřitelně hned na první pohled. Byla pokryta černým vulkanickým pískem a okolní dramatické scenérie hor jí dodávaly punc výjimečnosti. Zaparkovat se dalo na parkovišti hned vedle pláže, jak jinak než na černém písku. Zvyklí na pláže se zlatavým nebo bílým pískem nám černý písek nejprve připadal podivný a působil pochmurně. Svým způsobem byl však velmi zajímavý a ve spojení s okolní krajinou působil až mysticky. Byl to zvláštní kontrast nazelenalých okolních hor a bílé pěny, která se tvořila od mořských vln a valila se v nepravidelných intervalech na černou pláž. Stačila chvilka nepozornosti a než jsem si stačil udělat první fotku, jednu pěnovou nálož jsem pocítil i uvnitř svých bot. S čvachtáním v botách jsem si udělal ještě pár fotek a poté jsme se vyrazili usušit do našeho dalšího ubytování v Hrífunes.

Míříme do ledového království!

Naše putování po Islandu se pomalu chýlilo ke konci a zbývalo prozkoumat jihovýchodní oblast okolo ledovce Vatnajökull. První zastávka byla u ledovcového splazu Breiðamerkurjökull. Ačkoliv jsem po cestě natáčel i videa, nikdy jsem se v nich nepokoušel vyslovovat islandské názvy. Kromě toho, že by mi stejně nikdo nerozuměl, vypadalo by to navíc nejspíš komicky.

V Evropě je již málo míst, kde si můžete na ledovou masu sáhnout. Na Islandu je to jinak. Ohromný splaz je lehce dostupný a ledové kry volně plují po hladině jezera. Procházeli jsme se po jeho okraji, pošťuchovali ledové kry a užívali si parádní výhledy na samotný ledovec.

Procházet se na takovém místě je neskutečná nádhera. Viděli jsme ustupující ledovce v Norsku, ale tady jsme jim byli na dotek. A to nás ještě čekala hlavní část našeho ledového programu, návštěva vyhlášené Diamond Beach, tedy „Pláže diamantů“.

Laguna Jökulsárlón a Diamond Beach

Diamond Beach je poblíž ledovcového splazu Breiðamerkurjökull a je tedy stále součástí ledovce Vatnajökull. Odlomené kusy ledu z ledovce padají do laguny Jökulsárlón, odkud se vyplavují do oceánu. Ten je vlnobitím roztříští na menší kousky a vyplaví na pláž s černým pískem, na Diamond Beach. Vydali jsme se nejprve k laguně Jökulsárlón pokochat se gigantickými ledovými krami. Stáli jsme na břehu a se zatajeným dechem pozorovali celé tohle ledové království. Pokud bych se chtěl v budoucnu na některé z míst na Islandu vrátit, bylo by to určitě sem. Úžasná atmosféra, která se musí zažít na vlastní kůži.

Po dostatečném nasátí atmosféry jsme se pěšky přesunuli na nedalekou Diamond Beach. Ještě z nás nevyprchaly dojmy z předchozího zážitku a již jsme znovu zírali na další neskutečnou nádheru. Kousky ledu, vyplavené na černý sopečný písek, vytvářely úchvatný kontrast a vypadaly jako rozsypané diamanty na černém plátně. Bohužel jsme si tyto „diamanty“ nemohli odnést jako suvenýr, neboť by změnily skupenství dřív, než bychom došli na parkoviště. Raději jsme si toto úžasné místo na památku zvěčnili nespočtem fotografií a jedním němým videem.

Stále plni dojmů a ubytováni na farmě Guesthouse Skálafell asi o 40 kilometrů dál, jsme se následující den znovu chystali na výlet. Chtěli jsme se podívat do rybářského městečka Höfn a ještě jednou se vrátit do ledového království na Diamond Beach. Tak moc se nám tam líbilo. Počasí však nepřálo, pršelo téměř vodorovně a foukal vítr o takové síle, že jsem sotva pootevřel dveře bungalovu. V takovém nečase nebylo rozumné podnikat jakýkoliv smysluplný výlet a museli jsme tudíž celý den strávit uvnitř.

Následně jsme se dozvěděli o obrovském štěstí, které jsme měli, neboť jediná přístupová silnice, vedoucí okolo Diamond Beach až k našemu ubytování, byla z důvodu silné bouře do odvolání uzavřena. Pokud bychom přijeli o den později, do našeho ubytování bychom se neměli kudy dostat. Podle předpovědi počasí měla silná bouře řádit nejméně další den, tedy i v době večerního vyplutí našeho trajektu. Vypadalo to tedy na další nezapomenutelný zážitek.

Naposledy vyrážíme po islandské okružní silnici a míříme do přístaviště v Seyðisfjörður

Následující den ráno jsme naposledy vyrazili na islandskou okružní silnici a zamířili do přístaviště v Seyðisfjörður. Silnice z větší části vedla podél pobřeží a jízda po ní slibovala pěkné výhledy na okolní krajinu a na oceán. Výhledy byly dle očekávání opravdu nádherné. S trpkým úsměvem jsme sledovali obrovské vlny tříštící se o pobřeží a již se těšili na dobrodružnou plavbu domů. O tom ale až v poslední části.