Cesta na Island - Nejprve na otočku za polární září

Cestování je o relaxaci, poznávání a zážitcích

Někdy si vyrazíme jen tak relaxovat k moři, jindy chceme vidět něco zajímavého. Vždy však očekáváme, že si z cestování přivezeme plno zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat. Stejně jako spousta z vás má své cestovatelské sny, i já mám ty své. I když se zdají být nesplnitelné. Jde především o to, zda můžeme na takové cestování vyčlenit dostatek financí. Nebudeme si nic nalhávat, peněz není nikdy nazbyt a každé cestování něco stojí. Jak řekl jeden můj dobrý kamarád:

„Cokoliv může být drahé, pokud na to nemám dost peněz“.

Můj cestovatelský sen v poslední dekádě byla návštěva Islandu

Miluji divokou a nespoutanou přírodu a ta je právě na Islandu velmi unikátní. Kombinuje dramatickou krajinu, vulkanickou činnost a ledovce. Island je proto po právu nazýván „Země ohně a ledu“. Věděl jsem, že nepůjde o levnou dovolenou a budu muset nejspíš rozbít i svoje prasátko. Cestu jsem proto odkládal na neurčito a jen snil, že se tam jednou podívám.

Plním si svůj sen. Jak si ale cestu naplánovat?

Jednoho dne jsem se rozhodl, že si svůj sen konečně splním a chystal se podniknout první kroky. Služeb cestovních kanceláří nevyužívám a cestování si plánuji podle sebe. Pokud něco neklapne, můžu si za to sám. Island je nicméně hodně specifický. Bylo tudíž důležité zvolit si nejvhodnější způsob dopravy a cestu rovněž správně načasovat. Začal jsem si proto klást otázky, na které jsem hledal odpovědi:

„Nepřišel bych v letní sezóně, kdy je předpoklad nejlepšího počasí, o polární záři?“

Ideální období na její pozorování je od podzimu do jara.

„Nebude však na putování po Islandu v zimním období příliš drsné počasí? Měl bych tam letět letadlem a půjčit si auto nebo se vydat trajektem z Dánska a vlastním autem?“

Na některé otázky jsem si dokázal odpovědět docela rychle. Při cestě letadlem bych byl omezen velikostí a vahou zavazadla, ale do auta si můžu naložit prakticky cokoliv. Navíc rád řídím a také mě lákala představa třídenní dobrodružné plavby trajektem se zastávkou na Faerských ostrovech.

„Ale co ta polární záře?“

Stále jsem si proto nebyl úplně jistý, ke které variantě se přiklonit a jak to celé nejlépe zkombinovat. Nakonec mě napadla spásná myšlenka:

„Proč bych vlastně nemohl absolvovat obojí? Krátkou cestu za polární září letecky i delší putování po Islandu vlastním autem?“

Na otočku za polární září

Vymyslel jsem to tedy šalamounsky. Hlavní dovolenou jsem odložil o rok a rozhodl se nejprve nakouknout na Island „na otočku za polární září“. Dcera přijala můj návrh s nadšením, neboť pochopila, že se tam podívá hned dvakrát. Bylo jasné, že na třídenní pobyt nebude potřeba ani auto z půjčovny a já se tak mohl ponořit do vyhledávačů letenek a ubytování. Nakonec jsme kompromisně zvolili konec října, neboť se dalo očekávat jak slušnější počasí, tak i dobré podmínky pro pozorování polární záře.

Islandská letecká společnost PLAY byla jasnou volbou. Ceny letenek se nevymykaly běžným cenám nízkonákladových společností do jiných evropských destinací a ubytování na tři dny se dalo také finančně zvládnout. Zbývalo ještě naplánovat program pobytu a potvrzující e-maily mohly začít přistávat v mé schránce.

Plán byl jednoduchý. Přiletět do hlavního města Reykjavíku, ubytovat se v centru města a vyrazit na dva výlety zakoupené u místní zprostředkovatelské kanceláře. Záměrně pouze dva, protože zbytek pobytu bude vyhrazený na prozkoumávání samotného Reykjavíku.

Každý už asi někdy četl, že islandské počasí může být nepředvídatelné a kvůli výletu za polární září bylo nutné si raději vyhradit i následující večer. Nezřídka se stává, že výlet je pro nepřízeň počasí odložen na následující den. Na pozorování polární záře je jasná obloha prostě nutností, jinak by nebylo nic vidět. Na Islandu se s proměnlivým počasím prostě musí počítat. Sami Islanďané říkají:

„Nelíbí se ti počasí? Počkej pět minut.“

Na Islandu jsou i geotermální lázně

Island je rovněž protkaný skvělými geotermálními lázněmi. Hned nám bylo jasné, jaký bude plán druhého výletu. Nejvyhlášenější je Modrá laguna, ale nakonec jsme usoudili, že bude jednodušší navštívit jiné vyhlášené lázně Sky Lagoon, které jsou přímo ve městě a dostupné místní autobusovou dopravou. K dokončení plánu zbývalo už jen zajistit přepravu z letiště do hotelu. Letiště Keflavík je asi 50 kilometrů jihozápadně od centra Reykjavíku, tedy i do našeho hotelu. Zakoupili jsme si cenově výhodné jízdenky na autobus Airport Direct, který nás odveze na centrální autobusové nádraží v Reykjavíku. Tam na nás bude čekat další autobus stejné společnosti, který nás dopraví na zastávku č. 14 na ulici Skúlagata, která je poblíž našeho hotelu. Cestovní plán byl kompletní a my se tak mohli těšit na den odletu.

Čekání uteklo jako voda a nastal čas odletu

Na letišti bylo odbavení bleskurychlé a krátce nato nás už autobus vezl po letištní ploše k našemu letadlu. Levnější letenky jsou vždycky něčím vykoupené. Buď pozdním časem odletu nebo místem přistavení letadla. V našem případě to byla kombinace obojího. Letadlo se krčilo až kdesi u plotu letištní plochy a pokud by bylo ještě o kousek dál, museli bychom zřejmě zdolávat i ten plot. Letadlo se vzneslo podle časového plánu v deset večer a let trval tři hodiny a čtvrt. Díky časovému posunu jsme měli po přistání na hodinkách o hodinu méně než doma. Na letišti Keflavík nás v letištní hale přivítala islandská ovce a my se vydali podle ukazatele směru na Island.

Autobus z letiště Keflavík do Reykjavíku

Po výstupu z letiště jsme začali hledat autobus, který nás odveze do hotelu. Nebylo to naštěstí složité, stál tam v tuto pozdní dobu pouze jediný. U něj postával zjevně znuděný a unavený řidič, na kterém bylo vidět, že už se těší domů. Protože čas odjezdu byl naplánovaný až za pár desítek minut, využil jsem příležitosti k procvičení anglické konverzace a vrhl se na něj. Chtěl jsem využít čas čekání a načerpat cenné informace, které bychom využili při plánování cesty o rok později.

Zeptal jsem se, pokud bychom na Island přijeli autem například začátkem září o rok později, zda jsou nutné zimní pneumatiky? Podíval se na mě a se smíchem utrousil:

„Jaký gumy vidíš na autobusu?“

Odpověděl jsem, že vidím letní. On na to odpověděl:

„Tak vidíš, tady nejsme na Sibiři.“

Pravdou bylo, že i na konci října nebylo po sněhu nikde ani památky a teploty se pohybovaly okolo 5 °C. Cítili jsme sice vlezlý chládek, ale alespoň nás nebičoval arktický ledový vítr, který by pocitovou teplotu určitě srazil na nejméně -40 °C.

Čekáme na autobusovém nádraží v Reykjavíku, ale asi na nás zapomněli

Okolo druhé ranní, přibližně po hodině jízdy, autobus dorazil na autobusové nádraží v Reykjavíku. Všude byla tma, cestující se rychle kamsi rozprchli a my zde zůstali úplně sami. Další navazující autobus nás měl nabrat hned po příjezdu a odvézt k hotelu. Po půlhodině marného čekání nám to došlo, určitě na nás zapomněli.

V narůstající nervozitě se náhle v jednom ze zaparkovaných autobusů rozsvítilo světýlko a otevřely se přední dveře. S obavou jsme vstoupili dovnitř a řidiči ukázali naši vytištěnou jízdenku. Ten jen mávl rukou, že se máme posadit.

„Hurá, nakonec nás do hotelu přece jen někdo odveze.“

Nikdo další již nenastoupil a autobus tak vyrazil jen s námi dvěma. O deset minut později nás vyklopil na zastávce č. 14 na ulici Skúlagata. K hotelu to podle mapy bylo pouhých tři sta metrů. Vzhledem k tomu, že jsme měli jen menší příruční zavazadla, nemuseli jsme tím pádem před třetí hodinou ráno rachotit kolečky kufrů a vyhlásit předčasný budíček této části města.

Dorazili jsme do hotelu s českou recepční

V hotelu nás překvapivě přivítala česká recepční, čímž odpadla nutnost šmátrat v paměti a chrlit ze sebe anglické zdvořilostní fráze. Islandštinu jsme se učit nehodlali, neboť je to jakýsi podivný, nelogický a nevyslovitelný shluk písmenek. Pokud si otevřete na počítači nějaký textový program, polijete klávesnici kafem a utřete to hadrem, zaručeně vytvoříte slovo, které v islandštině cosi znamená. Dejte si také pozor na neúmyslné přivolání policie při hlasitějším kloktání ústní vody. Ta se totiž řekne „Lögreglan“. Takže kloktat sice můžete, ale raději to dělejte potichu.

Výlet za polární září

Protože jsme do hotelu dorazili až v ranních hodinách, trochu jsme si přispali. Věděli jsme, že „zlatý hřeb“ programu máme naplánovaný až navečer a protáhne se do noci. Asi tušíte správně. Byl to výlet za polární září.

Odpoledne jsme se courali po přilehlých uličkách a s napětím sledovali, jak se vyvíjí počasí. Předpověď byla stále příznivá, a tudíž nás udržovala v naději, že poprvé v životě uvidíme polární záři. V osm večer jsme již mlsně kroužili okolo známé autobusové zastávky č. 14, kde nás měl v půl deváté vyzvednout autobus. Ten přijel přesně na čas a my tak mohli vyrazit vstříc očekávanému zážitku.

Na lávovém poli

Autobus naši skupinu dovezl kamsi za město, kde již nebyl patrný světelný smog. Cesta trvala přibližně hodinu. Ihned po vystoupení jsem o něco zakopl. Přisvícením mobilem jsem zjistil, že jde o lávovou horninu a ocitli jsme se tedy na lávovém poli. Vzhledem k tomu, že pole nesvětélkovalo ani se nám netavily boty, bylo zjevně vyhaslé. Byla zde i další skupina turistů z jiného autobusu, která ačkoliv nebyla vidět, byly slyšet jejich obdivné výkřiky. Podíval jsem se na oblohu a uviděl jakousi nesouvislou, avšak velmi výraznou bílou šmouhu táhnoucí se po obzoru. Měl jsem za to, že polární záře je v jiných barevných spektrech, jak jsem ji znal z fotografií, a stále ji marně hledal. Od poblíž stojících turistů jsem zaslechl, že je to ono. Byl jsem trochu zklamaný, neboť jsem si ji vysnil jinak, přesto jsem rychle sáhl po mobilu a jal se svůj životní zážitek zvěčnit.

Po prvních třech pokusech polární šmouhu vyfotit jsem vždy našel jen vyfocenou tmu. Fotky vypadaly jako kdybych zapomněl sundat krytku objektivu zrcadlovky. Dcera po slovech:

„Ukaž, jak jsi to vyfotil?“

...se začala nezřízeně řehonit a já si v duchu začal brumlat něco o pitomcích, kteří jedou za polární září a ani si ji na památku nezvěční. Začal jsem tedy rychlostí zkušeného teenagera lovit v nastavení foťáku noční režim. Po správném nastavení a dalších záběrech, jsem spatřil něco nečekaného. Ačkoliv pouhým okem byla polární záře viditelná jen v odstínech bílé, na fotografiích se začala pěkně zelenat. Střídavě jsem nevěřícně zíral na bílou šmouhu na obloze a pěkně se zelenající polární záři na fotkách. Dcera uznale pokývala hlavou a já radostí zářil jako reflektor na fotbalovém stadionu.

Bělost polární záře zřejmě zapříčinila nižší koncentrace částic nebo jejich menší náboj. Přesto i v odstínech bílé působila velmi originálně a mysticky. Po této zkušenosti jsem začal přemýšlet, že bych si na oční klinice nechal vyměnit alespoň jednu čočku za tu z foťáku mobilu, protože vidí o dost líp. Bylo nám jasné, že zážitek z polární záře mohl být i intenzívnější, ale také jsme nemuseli vidět vůbec nic. Tak či onak jsme se nakonec spokojeně vraceli do hotelu s pocitem vydařeného výletu.

Relaxace v termálních lázních Sky Lagoon

Následující den po pozdní snídani a nasdílení povedenějších fotek polární záře svým přátelům, jsme se místní hromadnou dopravou vydali do Sky Lagoon, kde jsme měli v půl druhé odpoledne zarezervovaný vstup.

Jednalo se v podstatě o moderní termální lázně s nekonečným venkovním bazénem a výhledem na Atlantský oceán. Po vstupu dovnitř na nás okamžitě dýchl luxus příjemné vůně éterických olejů uvolňujících se ze saunových solí. Jakmile jsme se dostali do geotermální laguny, podstoupili jsme několika krokový očistný rituál, který se skládal z pobytu v laguně, parní sauny, ledové mlhy, peelingu solí s obsahem mandlového a sezamového oleje, horké páry a ponoření do ledové vody. Celý rituál doprovázela relaxační hudba navozující příjemnou atmosféru. Poslední možnost jsme s díky vynechali a raději se znovu naložili do pěkně vyhřáté venkovní laguny o teplotě 38-40°C. Horká voda a studený venkovní vzduch nás brzy dehydratoval a zahnal doplnit tekutiny do vodního baru, který byl přímo v laguně.

Nadšeně jsem si poručil jedno točený a těšil se na dokonalé osvěžení. Dostal jsem do ruky plastový pohár s jakousi tekutinou bez pěny. Trochu mi to připomínalo cosi, co se ráno odevzdává na urologickém oddělení, jen toho bylo půl litru. Po prvním doušku se moje obavy potvrdily a bylo jasné, že pokud bych chlastal vodu přímo z laguny, udělal bych asi líp. Chutnalo to jako kdyby někdo zředil deci levného zvětralého piva čtyřmi deci sodovky. Dcera při pohledu na můj útrpný výraz rychle usoudila, že si má dát něco jiného a o chvilku později si už pochutnávala na výtečném koktejlu. Po této zkušenosti jsem se zapřísahal, že po zbytek pobytu se nebudu znovu pokoušet o likvidaci svých chuťových buněk testováním místních pivovarských produktů. Vrátil jsem se zpět k okraji nekonečného bazénu a raději se kochal úchvatnými výhledy na oceán.

Průzkum Reykjavíku

Poslední den před odletem jsme se vydali na průzkum města. Počasí stále přálo a my tak nemuseli testovat promokavost nepromokavého oblečení. I když je Reykjavík hlavní město, má pouze okolo 140 tisíc obyvatel. Procházeli jsme se po nábřeží, užívali si úžasné výhledy na okolní hory, udělali si pár fotek u plastiky vikingské lodi s názvem Sluneční jezdec (Sólfar), prohlédli si venkovní výstavu monstrózních vozidel záchranných složek a pak se volným krokem přesunuli do ikonické Duhové ulice (Skólavörðustígur). Touláním se úzkými uličkami, charakteristickými svou atmosférou, barevnými domky, malými kavárnami, obchody s místními produkty a uměleckými galeriemi, jsme příjemně strávili celý den.

Hamburger za cenu sváteční večeře

Večer jsme si zašli na večeři do Aktu Taktu, což je obdoba McDonald's, a dali si dva hamburgery s hranolkama a limčou. Zaplatili jsme cenu sváteční večeře, kterou bychom i s pořádným tuzérem pořídili v naší české kotlině a vydali se zpět do hotelu. Cestou jsme již pomalu začali spřádat plány na dovolenou na příští rok. Určitě nás bude čekat spousta nezaponutelných zážitků. O tom ale až příště.