Česko má krále, jen nevykonává pravomoci hlavy státu

Dne 7. dubna 1348 vydal král Římanů a král český Karel IV. několik bul. Jedna z těchto bul např. založila Univerzitu Karlovu, ale pro tento článek jsou důležitější ty buly, které založily něco, co se v latině nazývá jako „Corona regni Bohemiae.“

V češtině to znamená Koruna království českého, ale známější je pod názvem země Koruny české. Karel IV. totiž v tento den založil něco, co by se dalo z dnešního hlediska označit jako český stát. Do této doby všechny země jako Čechy, Morava, slezské knížectví atd. byly majetkem konkrétního panovníka, který je mohl udělovat v léna apod.

Nově tyto země již nepatřily panovníkovi ani dynastii, ale vlastnila je entita zvaná jako koruna, tj. samotná monarchie. Monarchie se stává samostatnou a nezávislou institucí. Tato instituce pak byla navždy ztělesněna a reprezentována korunovační korunou zasvěcenou patronovi Čech sv. Václavu. Tato koruna je dnes známá jako svatováclavská a je neoficiálním státním symbolem, kterému je nadále projevována vysoká úcta, jenž nemá obdobu ani v současnosti existujících monarchiích.

Po vzniku Koruny království českého nastaly tři situace, kdy byly dvě osoby, které se nazývaly jako český král.

Po husitských válkách byly České země absolutně v rozkladu, jednalo se o úpadek ve vzdělanosti, kultuře a hospodářství. Vliv v Koruně království českého na úkor krále získali rozhádaní stavové rozdělení na přívržence kališnictví a katolicismu. To vedlo k tomu, že si stavové začali přisvojovat pravomoci, které jim nenáležely.

Toto období úpadku vytvořilo stavovskou monarchii. Z hlediska nástupnictví panovníka si vytvořili pravomoc volit každého panovníka, i když česká monarchie byla dědičná. Je třeba si uvědomit, že stavové měli pravomoc volit panovníka v případě vymření královského rodu, zvolený panovník měl být z panovnického rodu a nejlépe z řad manželů českých princezen.

Po smrti Zikmunda Lucemburského se stal králem Albrecht II. Habsburský, který byl Zikmundovým svěřencem a zetěm. Albrechtovi II. se povedlo svůj nárok uhájit i přes odpor části kališnické šlechty, která nabízela korunu polskému princi a budoucímu polskému králi Kazimíru IV. Jagellonskému.

Po smrti Albrechta II. zavládlo v Koruně království českého interregnum, České země byly bez krále. Stavové nabídli korunu bavorskému vévodovy Albrechtu III. Bavorskému z  rodu Wittelsbachů, ale ten korunu zdevastované země bez prestiže odmítl. Později se jako pohrobek narodil syn Albrechta II. Habsburského Ladislav, známý jako Ladislav Pohrobek. Stavové ho uznali jako českého krále až po 13 letech od jeho narození. V této době právě vládlo v  Českých zemích interregnum a Korunu království českého spravovaly jednotlivé zemské sněmy. Tento stav nijak nepřispěl k stabilitě, většina královského majetku byla rozkradena a Koruna se začala topit v dluzích. Zemi za nezletilého Ladislava vládl vlivný kališnický šlechtic Jiří pán z Kunštátu a Poděbrad.

Ladislav Pohrobek zemřel 4 roky po svém uznání za českého krále ve věku 17 let. Čeští stavové si volili nového krále, za úvahu stáli zeťové Ladislavova otce Albrechta II. durynský lankrabě a míšenský markrabě Vilém III. Saský a polský král Kazimír IV. Jagellonský. Korunu českou chtěl pro svého syna získat i francouzský král a popularitě se v Českých zemích těšil i císař Fridrich III. Habsburský. Stavové si nakonec za krále zvolili Jiřího pána z Kunštátu a Poděbrad, tím porušili dosavadní pravidlo, že se za krále volí minimálně někdo z panovnické dynastie a nejlépe manžel české princezny.

Jiřího z Kunštátu a Poděbrad odmítla uznat velká část stavů z ostatních zemí Koruny české, a tak si musel zvolený král vybojovat svoji pozici. Přesto Jiří dostal přízeň od císaře Fridricha III. Habsburského a nároku na trůn se v Jiřího prospěch vzdal Vilém III. Saský. Proti Jiřímu se kvůli jeho kališnické víře postavil papež Pavel II. a ten do Českých zemí vyslal křížovou výpravu vedenou Matyášem Korvínem. Ten se později nechal v Olomouci prohlásit katolickými stavy za krále. Jiří již věděl, že nemůže pro svůj rod zajistit vládu a nástupnictví uznal a předal Vladislavu Jagellonskému, synovi Kazimíra IV. a tedy vnuka českého krále Albrechta II. Habsburského.

Koruna království českého byla rozdělena na Čechy ovládané Jiřím z Kunštátu a Poděbrad a na Moravu, Slezsko a Lužici ovládané Matyášem Korvínem. Nároky obou mužů na českou korunu jsou sporné. Jiří nepocházel z panovnického rodu a nebyl nijak spřízněn s předchozím českým královským rodem, navíc svatováclavská koruna podléhala papežské ochraně od dob Karla IV. Matyáš Korvín taktéž nebyl spjat s předchozím českým královským rodem, je třeba dodat, že nepocházel z panovnické dynastie a uherským králem byl zvolen obdobně jako Jiří z Kunštátu a Poděbrad. Nakonec se Matyášova zvolení neúčastnili všichni čeští stavové. Přesto legitimněji byl v porovnání těchto dvou osobností zvolen Jiří z Kunštátu a Poděbrad.

Po Jiřího smrti se stal českým králem Vladislav Jagellonský, ten s Matyášem Korvínem podepsal Olomouckou smlouvu a shodou historických okolností se legitimním a jediným českým a uherským králem po Matyášově smrti roku 1490 stal právě on jako Vladislav II. Jagellonský.

Koruna království českého byla i tak rozložená a zadlužená, navíc bylo třeba bojovat proti hrozbám z jihovýchodu, kde hrozili výbojní Turci. To se stalo česko-uherským Jagelloncům osudným a v bitvě u Moháče roku 1526 zemřel Vladislavův syn a poslední český král z rodu Jagellonců Ludvík.

Roku 1515 byla mezi Jagellonci a Habsburky uzavřena rodová úmluva o vzájemném nástupnictví. Ludvík Jagellonský se oženil s Marií Habsburskou a Ferdinand I. Habsburský s Annou Jagellonskou. K tomuto sňatku nedali čeští stavové povolení a odmítli tak podle smlouvy uznat Ferdinanda I. Habsburského za českého krále. Musela se tedy konat volba krále, ale tu stejně vyhrál Ferdinand I. Habsburský. S tím skončila pohusitská doba úpadku a začala vláda Habsburků.

Na závěr této části je třeba říci, že díky tzv. Pragmatické sankci se výše uvedené situace již nemohou opakovat. Podrobněji to bude rozebráno v části Pragmatická sankce – Marie Terezie proti Karlu VII. Bavorskému.

Zvolení Ferdinanda I. českým krále lze označit za novou šanci pro Korunu království českého a zároveň za vyvrcholení mocenského vzestupu Habsburků. Starším bratrem Ferdinanda I. byl totiž císař a španělský král Karel V., panovník nové koloniální říše. Habsburkové se ziskem Koruny české získali také kurfiřtský hlas při volbě císaře Svaté říše římské.

Habsburkové byli zastánci tehdy nově rozvíjejícího se typu vlády v západní Evropě, jednalo se o absolutismus. Absolutismus byl plně v rozporu s uspořádáním stavovské monarchie, které se v Koruně království českého prosadil v pohusitské době úpadku. Myšlenku absolutismu prosazoval Ferdinand I., ale byla upozaděna za panování tajně pro-protestanského Maxmiliána II. a slabého Rudolfa II. a Matyáše Habsburského.

Roku 1618 začalo české stavovské povstání. Původně se jednalo o rebelii bez větší koncepce, to se změnilo smrtí Matyáše Habsburského 20. března 1619. Stavové odmítli legitimního krále Ferdinanda II., jasného zastánce absolutismu, a 31. července 1619 sepsali ústavu a založili Českou konfederaci, stavovskou a volenou monarchii.

V českém stavovském povstání proti sobě stanuly dvě strany, Koruna království českého v čele s legitimním králem Ferdinandem II. a povstalecká Česká konfederace. Česká konfederace byl odlišný útvar, protože nerespektovala buly Karla IV. a nejednalo se tedy o stejný subjekt jako legitimní česká monarchie ve formě Koruny království českého.

Dne 26. srpna 1619 byl zvolen panovníkem České konfederace falcký kurfiřt Fridrich Falcký z rodu Wittelsbachů. Fridricha Falckého lze označit za jedinou jednoznačně nelegitimní osobu, co měla na hlavě svatováclavskou korunu (Pozn.: Příběh o Heydrichovi je s největší pravděpodobností pouze legendou).

Po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 Česká konfederace zanikla a Koruna království českého se zbavila výrazných stavovských pravomocí, převážně vzešlých z pohusitské doby, a přešla na absolutismus. To vše se stalo na základě nových ústav pro Čechy a Moravu, které se nazývají jako Obnovené zřízení zemské. Obnovené zřízení zemské zavádí i dědičnost žen v případě vymření rodu po meči.

Možnost návratu Fridricha Falckého na falcký trůn a na trůn konfederace zanikla jeho smrtí roku 1632, místo jeho pohřbení není známo. Možnost obnovy České konfederace definitivně skončila 24. října 1648 Vestfálským mírem.

Habsburkové si vítězstvím nad povstalci pevně a dědičně zajistili Korunu českou.

Habsburská monarchie byla do 18. století pouze personální unií. Personální unie je tvořena nezávislými a samostatnými útvary, které spolu sdílejí pouze hlavu státu. Tento stav změnila tzv. Pragmatická sankce z 19. dubna 1713. Pragmatická sankce je zákon základní důležitosti, který má být považován za věčný, jedná se o něco jako ústavu v absolutistické monarchii. Pragmatická sankce byla vyhlášena 19. dubna 1713 císařem a králem Karlem VI. Habsburským. Sjednotila habsburské državy, taktéž ustanovila nástupnictví společné pro všechny tyto země a umožnila zdědit trůn i ženám, pokud by rod vymřel po meči. V českém prostředí tedy potvrdila dědičnost žen stanovené v Obnoveném zřízení zemském.

Pragmatická sankce byl schválena českými stavy 12. října 1720, moravskými stavy 17. října 1720, slezskými stavy 25. října 1720 a Chebsko ho přijalo 21. října 1721. Tím se stala Pragmatická sankce základním dokumentem Koruny království českého. Dědičnost žen dělá z práva českých stavů zvolit si panovníka v praxi nevyužitelnou záležitost.

Po smrti Karla VI. roku 1740 nastoupila na trůn jeho dcera Marie Terezie. Přesto se mnoho panovníků rozhodlo zpochybnit Pragmatickou sankci a nárok Marie Terezie. Vypukla tak série válek o rakouské dědictví. Součástí těchto válek byla i bavorsko-rakouská válka. Francie, Bavorsko a Sasko uzavřely v roce 1741 smlouvu, kde si rozdělily habsburské državy. Podle této smlouvy mělo Bavorsko dostat Čechy, Sasko část Slezska a Moravu, později přistoupivší Prusko mělo dostat většinu Slezska. Téhož roku do Čech vstoupila bavorsko-francouzská vojska a dobyla Prahu. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht Bavorský se nechal provolat českým králem. Hold mu složilo 44 % stavů, ale korunován být nemohl, protože korunovační klenoty se nacházely v bezpečí ve Vídni. Rakouská vojska vedená maršálem Lobkovicem nakonec vstoupila do Prahy 2. ledna 1743.

Karel Albrecht Bavorský, který se 24. ledna 1742 stal císařem Svaté říše římské jako Karel VII., byl nelegitimním uzurpátorem českého trůnu. Nárok si odůvodňoval tím, že byl zetěm Josefa I., předchůdce Karla VI. Takový nárok byl vzhledem k Pragmatické sankci lichý.

Marie Terezie byla 29. dubna 1743 korunována. Ještě před tím v dopise nejvyššímu kancléři hraběti Kinskému vyjádřila názor, že se česká koruna podobá šaškovské čepici. Tímto názorem nekritizovala podobu české koruny, ale fakt že jede na korunovaci země, kde mnoho jejích stavů před tím holdovalo Karlu Albrechtu Bavorskému, jenž Čechy násilím obsadil. Je to i důvod, proč byla Marie Terezie korunována olomouckým biskupem a ne pražským arcibiskupem.

Ačkoliv války o rakouské dědictví znamenaly ztrátu většiny Slezska, tak byla jednota zbytku zemí Koruny české zachována. Habsburkové, respektive Habsburkové-Lotrinkové, si zajistili český trůn.

Františku Josefu I. bývá často vyčítáno, že se nedal korunovat českým králem. Někteří odpůrci Habsburků, respektive Habsburků-Lotrinků, ho dokonce kvůli tomu odmítají označovat za českého krále. Jenže titul českého krále je dědičný, českým králem se následník trůnu stane okamžikem smrti nebo abdikace dosavadního krále.

Nepodniknutí korunovace nijak nebrání a neznemožňuje, aby daná osoba nemohla užívat titulu českého krále. Titul českého krále byl součástí velkého, středního i malého titulu rakouského císaře. Korunovat se např. nestihl poslední přemyslovský král Václav III. a nástupce Františka Josefa I. Karel III., jako rakouský císař Karel I. Na druhou stranu byl českým králem korunován syn Ferdinanda III. Ferdinand IV., který zemřel dříve než jeho otec a nikdy tak nepanoval.

Zajímavostí je, že českým králem se nechalo korunovat ze 17 Habsburků, respektive Habsburků-Lotrinků, panujících od roku 1526 celkově 13 včetně Ferdinanda IV. To činí cca 76,5 %.

U Františka Josefa I. si musíme uvědomit, že když po něm Češi vyžadovali korunovaci, tak již byl panovníkem omezeným ústavou. František Josef I. byl ochotný se korunovat, ale pokud by se na tom shodli politici. Jenže ti se neshodli a František Josef I. tedy postupoval jako panovník konstituční a ne jako absolutistický, jak si Češi v tomto bodě přáli.

Dne 28. října 1918 byl vyhlášen vznik československého státu a až 14. listopadu 1918 se upřesnilo, že tento stát bude republikou. 14. listopadu začala platit Prozatímní ústava, která se sice výslovně o republice nezmiňuje, ale za hlavu státu je v ní označen prezident.

Zároveň se 14. listopadu 1918 sešlo Revoluční národní shromáždění a zde Karel Kramář ve svém projevu prohlásil:

„My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme. Ale jedno může již dnes národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás vázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána. Konec jest smlouvám z r. 1526 i pragmatické sankci. Dynastie habsburskolotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou. A abychom doplnili všechno to, pak prosím Vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. Prohlašuji tedy professora dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.“

Karel Kramář zde hovoří o tom, že Revoluční národní shromáždění ještě není ústavodárné, ale na druhou stranu prohlašuje zrušení Pragmatické sankce a zbavení práv na trůn habsbursko-lotrinské dynastie. Je třeba říci, že v žádném ústavním zákoně ke zrušení Pragmatické sankce či bul Karla IV. a ke zbavení práv na trůn nedošlo. Zároveň lze velmi vážně pochybovat o schopnosti a pravomoci republikánského orgánu zrušit právo na trůn, když republika žádný trůn nezná.

Vzhledem k tomu lze říci, že monarchistická instituce Koruny království českého nadále trvá, ale neúčastní se vlády v současném českém státě. Československou republikou byla zrušena monarchie jako státní zřízení českého státu, ale nikoliv jako instituce, jak byla popsána v úvodu. Česká monarchie jako instituce trvá a její součástí je panovník podle platného nástupnického řádu. Tímto panovníkem je vnuk posledního panujícího českého krále Karla III. Jeho císařské a královské Veličenstvo Karel Habsbursko-Lotrinský, z milosti Boží král český, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, vévoda těšínský, markrabě horno- a dolnolužický. Více o něm zde.

Pokud by se v Česku jednalo o přechodu z republiky na monarchii, tak se nabízejí dva scénáře.

Prvním scénářem je situace, kdy se novou demokratickou ústavou jako hlava státu stanoví legitimní český král Koruny království českého, tj. v současnosti JCKV Karel Habsbursko-Lotrinský.

Druhým scénářem je situace, kdy se vytvoří nová lidová monarchie s nelegitimním panovníkem. Taková monarchie nijak nebude navázána na Korunu království českého a nemůže ji tak reprezentovat svatováclavská koruna. Bude se jednat o podobnou monarchii jako Česká konfederace z dob stavovského povstání.

Přestože jsou České země v současnosti republikou, tak tento fakt nemá žádný vliv na starodávné právo nástupnické, jak je výše popsáno. Legitimní český král je pouze jeden a je to ten podle nejvyšších a základních listin Koruny království českého. Kdokoliv jiný by se nazýval českým králem, je a bude nelegitimním uzurpátorem bez nároku na trůn staré a slavné Koruny české.

Český královský trůn nemůže být nikdy neobsazen.