Článek
Český národ vznikl v reakci na vznikající nacionalistický svět jako prostředek k uhájení jednoty Koruny české, která vycházela ze středověké legitimity.
České země byly vždy součástí německého kulturního prostoru a čeština vždy měla charakter provinčního jazyka. Obrozenci ho původně ani neuměli a nevěřili v něj. Český národ založený na českém jazyce tedy nevznikl úplně přirozeně.
To se později promítlo v tom, že Češi neměli příliš česky psaných literárních památek a spousta českých historických postav, zajisté významných a úctyhodných, nešlo zařadit do národně-jazykové perspektivy. Vyřešilo se to tím, že se český národ z většiny postavil na mýtech a mytických postavách, z části historických postav se pak udělaly taktéž postavy mytické. Na druhou stranu je třeba říci, že všechny národy vznikly na mýtech, jenž ostatní národy se dokázaly mít svou vizi budoucnosti. Češi celé 19. století strávili žitím své vyfabulované historie. To je naprosto odtrhlo od reality.
Roku 1918 zaniklo Rakousko-Uhersko, bez výrazného přičinění Čechů, kteří si to nedokázali představit, a vzniklo Československo. To nebylo státem Čechů, nebylo ani státem Slováků či kohokoliv jiného. Byl to stát Masaryka, intelektuála, jenž svět viděl dost odlišně od většinové společnosti. Čechům byl vlastně samostatný stát vnucen, nebyl to původně jejich cíl.
Aby Československo bylo Čechy přijato, muselo okolo sebe vytvořit další mýtus. Vznikl Masarykův mýtus a mýtus první republiky. První republika byla ve vývoji českého národa přelomem. ČSR navázala na český národní mýtus a zároveň zavrhla vše, na co bylo možno být hrdý před rokem 1918 a co nebylo národně-jazykově české.
Nový pohled na dějiny podle první republiky byl takový, že za vrchol českých dějin se považovalo husitství, vylíčeno jako období českého (proto)národního boje, jenž byl završen vznikem republiky. Období mezi lze popsat jako doba habsbursko-katolického a německého útlaku, doba potupy, kde nelze být hrdý v důsledku na nic. Došlo k vykostění českých dějin a odmítnutí jejich komplexnosti a kontinuity.
Prvorepublikový mýtus zemřel s první republikou Mnichovskou konferencí a útěkem Edvarda Beneše v roce 1938. Česká společnost byla najednou konfrontována s realitou, do té doby žila ve lži. Vývoj české společnosti v druhé republice netrval dlouho, přelomila ho okupace nacistickým Německem.
Okupace a druhá světová válka naskytla příležitost se s pomocí národního boje posunout dále ve vývoji českého národa. To mohl zajistit český protinacistický odboj. Jenže tato příležitost byla popáté promeškána. Poprvé se tak stalo po napoleonských válkách, kdy šlo vytvořit společnou rakouskou identitu, jak se dnes tvoří identita evropská. Byla to chyba Rakouska, kterou nedokázalo napravit ani v prusko-rakouské válce a v první světové válce. Počtvrté tuto šanci promeškalo Československo roku 1938.
Druhý odboj zavrhli komunisté a na základě prvorepublikového výkladu dějin s pomocí historika Zdeňka Nejedlého vytvořili svoji verzi. Za vrchol českých dějin se znovu považovalo husitství, vylíčeno jako období českého (proto)socialistického boje, jenž byl završen Vítězným únorem. Období mezi lze popsat jako doba feudálního habsbursko-katolického a německého útlaku, respektive jako doba útlaku kapitalistů v ČSR. Došlo k ještě většímu vykostění českých dějin a ještě většímu odmítnutí jejich komplexnosti a kontinuity. V tomto Češi žili po dalších 40 let.
V roce 1989 došlo k přelomu, odešel komunistický režim. Nebyl svržen žádnou lidovou masou, žádnými velkými hrdinskými činy. Komunisté nám tu moc prostě přinesli na zlatém podnosu. Nové postkomunistické Československo se rozhodlo nahradit Vítězný únor znovu vznikem republiky. Jenže „návrat“ k 50 let mrtvému mýtu se ukázal jako vyčpělý kýč, Československo se rozpadlo.
Najednou se na Nový rok 1993 Češi objevili někde, co bylo úplně nové, všechny mýty 19. a 20. století se pomalu začaly ukazovat jako iluze. Od tohoto roku začíná teď již více jak třicetileté objevování reality, kterou jsme dvě stě let nevnímali. Nevíme odkud jdeme, tudíž nevíme ani kam jdeme. Nemáme národní hrdost.
Přesto se pomalu dostáváme k okamžiku, kde jsme s naším národním vývojem skončili, v Rakousku s Habsburky. 20. století je a bude neodmyslitelnou součástí našich dějin, byla by chyba toto století odstraňovat jak jsme to udělali předtím. Česko je dnes členem nového Rakouska, Evropské unie. Myšlenka evropského sjednocení vznikla v reakci na zánik starého Rakouska. Navíc Habsburkové po roce 1918 nikam nezmizeli, naopak stáli u jednoho z milníků pádu železné opony a ještě předtím se spojili s evropským sjednocovacím hnutím. Dnes je mnozí nevidí, ale možná právě čekají na svou chvíli.
