Ideje monarchistické aneb Monarchie 21. století

Píše se 21. století a Česko má již přes sto let jako státní zřízení republiku. Je to přes sto let od vyhnání českého královského rodu Habsburků-Lotrinků. 20. století bylo pro naše země dynamickým a ne moc šťastným obdobím. Zažili jsme dvě světové války a padesát let diktatury a nesvobody. Přelom tisíciletí se stal okamžikem naděje a světlých zítřků. Vystřízlivěli jsme. Dnešní svět, kde je celé lidské společenství úzce propojené, nám ukázal nové výzvy, překážky a hrozby, jenž musíme řešit. Dnešek nevznikl jen tak, je výsledkem překotných století 18., 19. a 20. Lidská svoboda, tolerance a demokracie jsou hodnotami, jenž jsme po staletí budovali a které tak moc ovlivnil křesťansko-židovský ráz Evropy. Tyto hodnoty jsou pořád v nebezpečí a my je musíme neustále chránit.

Myslíme si, že je správný čas se podívat do minulosti a říci si, co jsme udělali správně a co ne. Hodnoty demokracie a svobody se mnoho lidí a mnoho skupin snažilo zničit a zneužít. V důsledku toho si čím dál více uvědomujeme, jak je důležité mít společensko-politický systém nastavený tak, aby nikdo nezískal příliš moci. Východisko vidíme v Habsburské renesanci.

Jako renesance se inspirovala antikou, tak naše ideje se inspirují hodnotami a myšlenkami, které po staletí zastávali a budovali císařové římští a rakouští z rodu Habsburků. Shledáváme, že nejlepší pojistkou demokracie je konstituční monarchie, kde je panovník omezen ústavou a parlamentem a kde je parlament omezený ústavou a panovníkem. Shledáváme, že v současném světě již nemá své místo nacionalismus a myšlenka národního státu. Věříme, že naše místo bylo vždy v Evropě a navždy bude. Jsme děti Evropy, jsme její součástí a musíme se zasadit o posílení jejího významu ve světě. Síla Evropy je zároveň síla zemí Koruny české. Věříme, že je třeba konzervatismus, jenž bude dávat pokroku smysl, řád a kontinuitu.

Habsburg hoch!

VIRIBUS UNITIS

Hlava státu je českým obyvatelstvem vnímána jako symbol státu a jednoty. Ale volený prezident, jehož polovina národa volila a polovina ne, nemůže nikdy ztělesňovat. To platí i v případě, když by ho volil parlament. Funkci hlavy státu, která je symbolem jednoty a dějin, lepší než parlamentní nebo prezidentská republika má moderní konstituční monarchie. Moderní panovník je jako každý jiný občan vázán ústavou, zákony. Pravomoci panovníka v konstituční monarchii jsou často prakticky stejné jako v parlamentní republice s tím rozdílem, že hlava státu může udílet šlechtické tituly (většinou jenom doživotní a ne dědičné), ale můžou být samozřejmě i odlišné. České vnímání hlavy státu je dělané pro monarchii a ne pro republiku. Výhodou monarchie oproti republice je, že se hlava státu připravuje pro převzetí úřadu již od dětství, také může myslet v dlouhodobém horizontu, když není omezena volebním obdobím. Panovník dokáže lépe dělat nadstranickou politiku, když není členem žádné politické strany a není vysloužilým politikem.

Český král by měl pravomoci jako má dnes prezident (ještě by povyšoval do šlechtického stavu, většinou doživotně a velmi výjimečně dědičně).

Nové nebo pozměněné pravomoci by mohly být následovné:

Bez kontrasignace

S kontrasignací

Panovník by měl dále i právo veta u ústavních zákonů. Veto normálních zákonů by se dalo přehlasovat ústavní většinou, veto ústavního zákona by se pak dalo přehlasovat pouze všelidovým hlasováním, které by bylo vyhlášeno na základě ústavního zákona. Ústavní zákon, jenž by vyhlašoval referendum by panovník neměl právo vetovat.

Panovník by byl neodvolatelný, parlament by měl pouze možnost zbavit panovníka jeho pravomocí, které by obdržel regent. Regentem by v tomto případě byl korunní princ nebo zjevný dědic.

Panovník by předsedal královské radě, jenž by byla tvořena panovníkem, případně ještě korunním princem, který již přísahal na ústavu, a vládou. Královská rada by byla orgánem, kde by panovníka vláda informovala o své činnosti a panovník by jí mohl přednést své doporučení či výtky.

Panovník by po volbách svolával Poslaneckou sněmovnu.

Občané by měli mít ústavně zakotvenou možnost nechat rozpustit monarchii a obnovit republiku. To by mělo být možné pouze referendem, které by vyhlásil nevetovatelný ústavní zákon o jeho uspořádání.

Případná obnova monarchie by musela být schválena v referendu.

Současným českým královským rodem je dynastie habsbursko-lotrinská, která má na základě jejího zvolení českými stavy a Pragmatickou sankcí neoddiskutovatelné právo na český trůn. Současným českým králem je hlava rodu Karel Habsbursko-Lotrinský, korunním princem je Ferdinand Zvonimír Habsbursko-Lotrinský. Podmínkou by byl příslib naučit se česky.

Nástupnictví by se řídilo polo-salickým právem, které bylo zavedeno Pragmatickou sankcí. V případě že by byl potenciální král neschopen vlády (např. mentálně postižený či odpovědný za vážný trestný čin), tak by panovnické pravomoci převzal regent, což by byl panovníkův zjevný dědic. Bylo by tak vyloučeno, že by na trůn nastoupil nekompetentní člověk. Kdyby se to zjistilo až při nástupu na trůn, tak by mohl parlament (potřeba ústavní většiny) zbavit panovníka pravomocí a povolat regenta.

Prvorozený syn panovníka by vždy po dosažení osmnácti let přísahal na ústavu. Přísaha korunního prince by mu umožnila vykonávat různé pravomoci a povinnosti. Pokud by neměl panovník prvorozeného syna, tak by přísahu skládal první v pořadí na trůn. Nástupnický řád by byl upravován rodinným statutem habsbursko-lotrinské dynastie, jenž by mohla upravovat pouze hlava rodu, tj. král.

Titul a oslovení panovníka by bylo následovné: „Jeho císařské a královské Veličenstvo, prostřednictvím ústavy hlava státu, z milosti Boží král český, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, vévoda těšínský, markrabě horno- a dolnolužický.“

Současný stát je přebujelý a přebyrokratizovaný. Zastáváme názor, že stát má být hlavně decentralizovaný a subsidiární.

Mnoho pravomocí se musí z centra přemístit do správních celků. Vláda by byla zredukována a mohla by být tvořena např. ministerstvem financí; vnitra; zahraničí; obrany; hospodářství a sociálních věcí; dopravy; zemědělství a životního prostředí; zdravotnictví; školství, vědy a výzkumu. Titul předsedy vlády by se nyní nazýval „nejvyšší purkrabí“ podle historického nejvyššího úřadu. Ostatní ministerstva by byla, pokud by to bylo možné, přeneseny do pravomocí vyšších správních celků. Jinak by byly přeneseny na zreformované a zredukované úřady při vládě.

Nejvyšší purkrabí by byl jmenován na návrh Poslanecké sněmovny panovníkem, odpadá tím vyslovení důvěry vládě. Poslanecká sněmovna může kdykoliv vyslovit nedůvěru vládě, ale musí přitom navrhnout nového premiéra a prokázat, že má většinu na složení vlády.

U většiny úřadů by byla provedena masivní reorganizace a zeštíhlení.

Dále by došlo k reorganizaci parlamentu. Senát by nyní měl minimálně 115 členů a nebyl by přímo volený, předsedou Senátu by byl z funkce nejvyšší hofmistr (vedoucí královské kanceláře), pokud by se panovník nerozhodl tyto funkce rozdělit, 79 členů by bylo tvořeno okresními hejtmany (52 Čechy, 21 Morava, 6 Slezsko), doživotně by senátory byli i čeští občané vyznamenání státním vyznamenáním ve formě řádu, viz kapitola Státní vyznamenání, pokud by se mandátu nevzdali. Posledními by bylo 35 senátorů, kteří by byli na 6 let voleni ve stavovských volebních kuriích pomocí poměrného volebního systému. Do stavovských volebních kurií by se občané před volbami dobrovolně registrovali podle svého zaměstnání, každý občan by mohl být pouze v jedné kurii a měl by jeden hlas. Každý stav by měl 5 zástupců. Stavovské volební kurie by byly následující:

Poslanecká sněmovna by se nyní skládala ze 160 poslanců. Volila by se poměrným systémem, v Čechách by se volilo 95 poslanců, na Moravě 48 a ve Slezsku 17.

Platy politických činitelů by měly být pevně procentuálně navázány na průměrnou mzdu, zmrazit by je nemělo být možné. Náhrady by nebyly poskytovány paušálně.

Měl by být přijat ústavní zákon, který by stanovil, že lze odebrat pasivní volební právo na určitou dobu politikovi, který by byl soudem pravomocně usvědčen z vědomé lži nebo korupce. Doba zákazu výkonu pasivního volebního práva by byla stanovena podle závažnosti lži a podle toho, kolik ze lži odsouzený získal ve svůj prospěch nebo chtěl získat. Volby by měly být férovou soutěží, lež není férová a už vůbec není právem. Lži se netolerují u lékařů ani u právníků, není důvod, proč by se měly tolerovat u politiků. Zajisté by bylo třeba tuto právní úpravu vytvořit tak, aby byla plně v souladu s naším ústavním pořádkem.

Předvolební průzkumy by se nově nesměly zveřejňovat dva týdny před volbami.

Byla by zavedena elektronická volba, podmínkou by bylo přísné zabezpečení. Zavedení elektronické volby by mohlo ušetřit náklady na konání voleb.

Pro platnost hlasu by se musela k hlasovacímu lístku přiložit částka odpovídající 0.3 % průměrného měsíčního příjmu. Tyto peníze by pak nahradily státní příspěvky pro politické strany. Pro neplatné lístky by nebylo nutno přidávat tuto částku. V případě neplatného hlasu s částkou by dané peníze směřovaly na uhrazení nákladů za pořádání voleb.

Byla by zavedena povinná volební účast, a to pro všechny oprávněné voliče (nad 18 let), kteří ještě nedosáhli starobního důchodu. Veřejné věci totiž nejsou věcí pouhé skupinky lidí, ale věcí celé společnosti. Sankce za neúčast by měly být stanoveny podle typu voleb, volby do zastupitelstev obcí by měly pokutu 5 % měsíčního příjmu pokutovaného, zemské volby 2,5 % měsíčního příjmu, volby do Poslanecké sněmovny a eurovolby 1 % měsíčního příjmu. Čeští občané bez trvalého pobytu na území Česka by nepodléhali povinné volební účasti.

Současné centralistické kraje jsou neefektivní, drahé a nerespektující dějiny. Pro zefektivnění je důležité obnovení osvědčené zemské zřízení, které u nás fungovalo do zrušení komunisty v roce 1948. Země by byly konkrétně tři (Království české, Markrabství moravské, Vévodství Horní a Dolní Slezsko). Každá země by měla svůj zemský sněm a zemskou vládu. Zemskou vládu by vedl zemský hejtman (sněmu by i předsedal) a mohla by být tvořena např. ministerstvem financí, vnitra, dopravy a místního rozvoje, školství a kultury, sociálních a zdravotních věcí. Český zemský sněm by měl 120 poslanců, Moravský zemský sněm 60 a Slezský zemský sněm 30, volební období by bylo pět let. Každá země by měla svou zemskou ústavu, kterou by sepsala Poslanecká sněmovna. Pro upravení zemské ústavy by bylo třeba schválení parlamentu.

NUTS 1 by nově tvořily Čechy a Moravskoslezsko. NUTS 2 by nově bylo upraveno tak, aby korespondovalo se zemskými hranicemi, Slezsko by bylo samostatným NUTS 2. NUTS 3 by tvořily dnešní kraje upravené tak, aby korespondovaly se zemskými hranicemi, Slezsko by bylo rozděleno na Opavsko a Těšínsko.

V rámci reformy by bylo i obnovení významu okresů, jasné stanovení pravomocí obcí a sloučení obcí pod 500 obyvatel. Okresy by nově zajišťovaly chod regionu. Okresy by vedla patnáctičlenná okresní rada v čele s okresním hejtmanem. Okresní rada by byla spolu s hejtmanem volená obecními zastupitelstvy, respektive radami, ze svého středu na šest let. Vždy by volila jedna třetina okresů po dvou letech, obdobně jako se dnes volí Senát. Okresní rada by se volila ve volebních obvodech korespondujících se správními obvody obcí s rozšířenou působností. Každý správní obvod obce s rozšířenou působností by měl určeno, podle svého počtu obyvatel, kolik okresních radů z celkových patnácti volí. Výjimkou by byly Praha, Brno, Ostrava a Plzeň, tam by totiž funkci okresní rady a okresního hejtmana zastupovaly patnáctičlenné městské rady v čele s primátorem. Okresní hejtmani, respektive primátoři, by byli ze své funkce senátory.

Pravomoci, jenž dnes vykonávají obce s rozšířenou působností, by z většiny přešly na okresy. Ze správních obvodů obcí s rozšířenou působností by se staly pouze administrativní jednotky pro volby do okresní rady. Úplně by zanikly správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem a obvody v hlavním městě Praze.

V obcích pod 1 000 obyvatel by se volila pouze pětičlenná obecní rada, od 1 000 do 3 000 obyvatel devítičlenná. Obecní rada by vykonávala pravomoci obvyklé pro současnou radu i zastupitelstvo. Obce, které by se sloučily, neboť by měly pod 500 obyvatel, by vytvořily v nově vzniklých obcích volební obvody pro volby do zastupitelstev obcí. Obyvatelé malých sídel by tedy díky tomu neztratili vliv na úkor větších sídel.

Je správné pokračovat v digitalizaci státu, ale musí se dát tomuto procesu systém a řád. Nelze provádět digitalizaci salámovou metodou a zmatečnými kroky. Je potřeba připravit komplexní změnu působení státu na internetu a zařídit systém, který bude přehledný a intuitivní. Pro zefektivnění státní správy by bylo prospěšné většinu úředních úkonů provádět přes internet, a to třeba i volit. Vše by muselo být pořádně zabezpečeno nejmodernějšími technologiemi a měla by pořád zůstat možnost provádět tyto úkony osobně.

U školství je třeba provést reformu, která by měla být komplexní a ne jenom po částech. Nejprve by došlo k rozdělení kompetencí. Ministerstvo školství, vědy a výzkumu by se věnovalo primárně vysokoškolskému vzdělávání, správě RVP a kompletování dat od zemských ministerstev školství a kultury do dat celostátních. Došlo by k novelizaci školského zákona, ta by spočívala v osekání určitých částí, které by nově spadaly pod země. Země by působily jako zřizovatelé veřejných VOŠ, okresy by působily jako zřizovatelé mateřských, základních a středních škol. Každá země by měla svůj vlastní školský zákon, který by na začátek pro nově se obnovující země vypracoval parlament.

Pedagogové by měli dostávat platy, jenž by ze začátku byly ve výši 100 % průměrné mzdy a mohly by dosáhnout platu ve výši 130 % průměrné mzdy. Záležitost platů pedagogů na všech typech škol pod vysokými školami by pak měly řešit země samostatně.

Nejhlavnější částí by bylo snížení požadavků na vzdělání učitelů, vychovatelek apod. V současné době je požadováno vysokoškolské magisterské vzdělání v pedagogice. Samotné studium v pedagogice je pro mladého člověka neperspektivní, neboť se primárně zaměřuje na školství, kde nejsou možnosti kariérního růstu a chybí konkurence mezi subjekty, kde by se dalo vybrat. Ve skutečnosti je magisterské vzdělání na základní škole do jisté míry zbytečné, protože nedokáže zaručit kvalifikovanost a zapálenost učitele pro věc. Pro mateřské školy by byl požadavek na vzdělání snížen na středoškolské s maturitou, na základní škole by byly požadavky sníženy na VOŠ a středoškolské s maturitou (podle významu předmětu), na středním odborném učilišti by mohli učit lidé s maturitním vzdělání, především v oboru, středoškolské vzdělávání s maturitou by bylo zajišťováno učiteli minimálně s bakalářským vzděláním. VOŠ by bylo zajišťováno minimálně lidmi s magisterským vzděláním. Nové podmínky by mohly přilákat spoustu zájemců, které doteď odrazovalo dodělávání vzdělání.

Základem reformy základního školství by bylo slučování předmětů, úprava učebnic a snížení požadavků na vzdělání učitelů.

Dále by došlo k předělání učebnic a reformě RVP, to vše by bylo prodiskutováno s odborníky a rozpracováno v komplexní reformu této části. Při ministerstvu by pak vznikla Rada pedagogů, jenž by mohla dávat podněty k aktualizacím RVP.

Současné předměty se tak často překrývají, že se v nich učí jedno a to samé. Vytváření nových předmětů není správnou cestou, správným řešením je slučování předmětů, tak aby dávaly smysl. Např. by mohlo dojít ke sloučení dějepisu a občanské výchovy, dějepis by se navíc rozdělil na prvostupňový (od pravěku po Velkou francouzskou revoluci - období menšího významu pro dnešní společnost) a druhostupňový (od Velké francouzské revoluce = období kdy se začíná utvářet moderní občanská společnost a přichází průmyslový věk).

Měl by být zrušen devátý ročník, který neukazuje svou smysluplnost.

Je třeba reformovat středoškolské vzdělávání a jeho podstatou by bylo zvýšení jeho provázanosti s vyššími odbornými školami (VOŠ). Také by se měla vztahovat povinná školní docházka na střední školy.

Došlo by ke zvýšení významu VOŠ, neboť by nově byla zavedena podmínka, že pro přijetí na vysokou školu by bylo třeba mít zvládnuté absolutorium z VOŠ. Od této změny by se pak odvíjely všechny další změny ve středoškolském vzdělávání. Nově by se na VOŠ neplatilo školné.

Střední odborná učiliště (SOÚ) by fungovala jako doposud, měla by být aktivně podporována forma nástavby.

Délka studia na VOŠ by byla tři roky. Pokud by absolvent SOŠ chtěl pokračovat na VOŠ v oboru zaměřeném na stejnou tématiku, tak by mu odpadalo přijímací řízení kromě přijímacího pohovoru, zároveň by délka jeho studia byla dva roky místo tří. V případě, že by absolvent SOŠ chtěl studovat jiný obor na VOŠ, tak by mu byla uznána obecná část maturity a absolvoval by ještě odbornou zkoušku. V případě jejího absolvování, tak by mu byl vystaven samostatný dokument k maturitě, jenž by potvrzoval absolvování dané odborné zkoušky, délka studia na VOŠ by v tomto případě trvalo tři roky.

Hlavním úkolem VOŠ by bylo připravit studenty na studium na vysoké škole a poskytnout základy vysokoškolských studijních oborů podle odborného zaměření. Odborné zaměření VOŠ by se dělilo podle zaměření fakult na vysokých školách.

Při reformách středoškolského vzdělávání je třeba si uvědomit, že ne všichni lidé mají na to udělat maturitu a ne všichni mají na to studovat na vysoké škole.

Vysoké školství by se proměnilo podle posílení významu VOŠ. To by znamenalo, že by mohlo dojít ke zvýšení odbornosti a kvality bakalářských oborů, de facto by totiž funkci dnešních bakalářských oborů převzaly VOŠ. V důsledku by došlo ke zkvalitnění a zvýšení odbornosti a elitnosti celého českého vysokého školství. Česko by takto mohlo na poli světové vědy hrát významnější roli a zároveň by nedošlo ke zrušení kompatibility se zahraničním vysokým školstvím.

Dalším problémem je financování školství. Pro začátek je nutné zrušit specifické dotační programy a ponechat pouze veřejné prostředky pro vzdělání studenta. Tyto prostředky budou ve formě tzv. školního kupónu dány rodičům/zákonným zástupcům dětí a ty pak mohou tyto peníze utratit za vzdělání na veřejných i soukromých školách. Ty pak soutěží o dané studenty, nikoli o dotace. Školy budou mít motivaci nabídnou lepší vzdělávací přístup, lepší využití moderních technologií, kvalitnější stravu atd. V konečném důsledku se tak reálně bude soutěžit pouze o studenty, a ne o dotační programy. Dále je nutné zjednodušit zřízení soukromých škol, aby již zmíněná konkurence mohla dobře fungovat.

Tímto můžeme dosáhnout větší míry inovace, lepšího ohodnocení kvalitních učitelů, většího výběru alternativ, které odpovídají potřebám dětí a v neposlední řadě i fiskálních úspor, neboť jsme částečně přenesli část nákladů na soukromníky a snížili požadavky na provoz jednotlivých zařízení.

Poděkování za vypracování části o financování patří: Lil Room (originál zde)

Současný nedostatek zdravotních sester nelze vyřešit neustálým zvyšováním platů, ale snížením požadavku na vysokoškolské vzdělání. Pokud někdo chce dělat ve zdravotnictví, tak vystuduje lékařský magisterský obor a ne obor těžce pracujících zdravotních sester. Nově by mělo pro zdravotní sestry stačit středoškolské vzdělání s maturitou ve zdravotnickém oboru a zdravotnická vyšší odborná škola. Platové ohodnocení by mělo být přiměřené a měla by být snaha o snížení přesčasů.

Dále je nutné provést kompletní reformu financování zdravotnictví, kterou by měli vypracovat odborníci napříč obory.

Oblast dopravy by měla být řízena na základě principu subsidiarity, tj. decentralizovaně. Důležité je podporovat nákladní dopravu po železnici místo silniční. K tomu by měly být i přizpůsobeny tratě, které by se nově rozdělily na místní (spravované okresy), zemské (spravované jednotlivými zeměmi) a celostátní. Celostátní tratě by pak mohly být upraveny pro vyšší rychlost a měly by spojovat hlavní body celého státu (např. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň a Liberec).

Silniční síť by měla být rozdělena stejným způsobem jako železnice a stát by se tak měl primárně zaměřit na dostavbu dálniční sítě.

Měly by být rozumně podporovány ekologické způsoby dopravy, a hlavně by měla být významně podpořena MHD ve městech.

Kultura je důležitý aspekt lidské společnosti, který vyjadřuje konkrétní společnost, její historii, jazyk, zvyky a morální hodnoty.

Vzhledem k decentralizaci státu by ochranu a správu v oblasti kultury nově převzaly země. Nejdůležitější je obnova a ochrana vzhledu památek, osad, vesnic, měst atd. Mělo by dojít k opravám kulturních památek ve vlastnictví státu a soukromým majitelům by měl stát pomáhat, ale ne je demotivovat přílišnými regulacemi.

Sport může být dobrý koníček, který je navíc prospěšný zdraví. To, ale z něho nedělá něco, co by mělo být dotováno a podporováno státem. Sport je čistě soukromou věcí lidí a spolků. Považujeme za prospěšné zrušení Národní sportovní agentury, která nijak neprokázala svojí kvalifikovanost a účelovost. Podpora sportu by měla plně záležet na obcích a okresech.

V oblasti financí je důležité dodržovat fiskální, vyváženou a hospodárnou politiku.

S finanční politikou souvisí drastická reforma a decentralizace státu, která by měla hlavně přivést více peněz do regionů.  Výběr části daní by se měl přesunout na nižší správní celky, tím by se snížilo riziko plýtvání a zpronevěření veřejných peněz. Měl by být zaveden ústavní zákon stanovující pravidla pro stálou a povinnou fiskální a odpovědnou finanční politiku, který by v praxi zakázal rozpočtové rozhazování a schodek by byl možný jenom pro pečlivě naplánované investice. Dále by se mělo od státního rozpočtu oddělit sféry sociálního, zdravotního a jiného pojištění. S tím souvisí reforma sociálního systému, která musí být velmi konstruktivní, komplexní a tvrdá.

Došlo by i ke změně ve tvoření státního rozpočtu. Tato změna by spočívala ve větším propojením výdajů na cíle, zároveň by měla být větší flexibilita na dosahování těchto cílů a nemělo by to být tak svázané. Pro vyšší efektivitu by měly být cíle také po období jedné vlády trvalé, aby bylo možné lépe dlouhodobě plánovat. Nakonec by se mělo vždy vyhodnocovat, zda se daří v plnění cílů, na které jsou finance určeny.

Dalším souvisejícím faktorem jsou platy státních zaměstnanců. Ty by se neměly stávat součástí politického boje a měly by se automaticky valorizovat. Tabulkové platy by měly začínat na 150 % minimální mzdy.

Česko má nesprávně nastavený daňový systém. Jeden příklad za všechny může být DPH, která kdyby měla pouze jednu sazbu na všechno zboží (ideálně nejnižší možnou, kterou vyžaduje EU), tak by mohla být opravdu jednoduchou na výběr (což je u daní klíčové) a byla by perfektní jedinou daní pro striktně minimální stát. Nicméně náš stát má sazeb více, což komplikuje byrokracii, jež se týká jejího výběru. Stát by se měl snažit sjednotit sazby DPH na jednu univerzální.

Dalším problém působí daň z příjmu, jež také trpí tím, že nemusí být tak snadná na výběr, má tendenci ekonomicky demotivovat, výjimky stěžují její výběr a vyžadují v konečném důsledku větší administrativu. Velký problém vzniká i u zdanění kapitálu, který nám často uniká a nedokážeme jej tak zdanit. Myslíme si, že by daň z příjmu měla být postupně zcela zrušena. Čím ji však nahradit?

Na tuto otázku odpověděl ekonom Henry George před mnoha lety. Jeho odpověď byla taková, že nejlepším zdrojem příjmů do státní pokladny je daň z pozemkové renty, neboť pozemky jsou od přírody nabídkou omezené. Tato pozemková renta je odvozena od tržní ceny neupraveného pozemku (ta se odvíjí podle lokace, či nerostného bohatství nacházejícím se poblíž). Vlastníci tak mají motivaci své pozemky upravovat, ať už stavbou a provozem bytových domů, obchodních domů, restaurací a všech množného. Hlavně majitelé jsou demotivováni nakupovat pozemky a byty za účelem spekulace.

Právě tato demotivace spekulovat činí z daně z pozemkové renty zajímavou alternativu obecního bydlení, neboť právě záplava bytů od soukromých subjektů by přispěla k výraznému snížení snížení tržní ceny nájemného. To by znamenalo, že města by mohla mít dostupné bydlení a zároveň zrušit institut městských bytů.

Dále díky zaměření na polohu budou mít zahraniční firmy motivaci se usadit i v chudších regionech, jelikož ceny pozemků jsou zde nižší, tudíž budou platit nižší daň. Paradoxní však je, že soukromé investice do těchto regionů v dlouhodobém časovém období hodnotu pozemků zvýší. Popřípadě ji stát může zvýšit stavbou kvalitní infrastruktury. Důležité ale je, že tyto firmy zde pravděpodobně zaměstnají obyvatele těchto regionů, tudíž se zvýší zaměstnanost bez nutnosti státních pobídek či dotací a sociálních dávek.

Co se týče zemědělců, ti také mnohé získají. Na venkově bývá půda levnější než ve městech, tudíž budou platit méně a navíc budou nucení dlouhodobě přemýšlet ekologicky, aby jejich pole dokázala dlouhodobě generovat zisk.

Výhody toho přístupu nadchnul, jak příznivce liberální pravice (Friedman, Foldvary), tak i ekonomické levice (labour land campaign, Joseph Stieglitz), neboť v něm tyto myšlenkové proudy dokáží najít aspekty, jež považuji za pozitivní. Žádný jiný fiskální systém nemá podporu jak levice, tak pravice. Neboť tato daň nepřímo zvyšuje mzdy a nabídku všemožných služeb, snižuje ceny nájmů a mnoho dalšího.

Nesmíme však zapomenout, že fiskální systém nelze změnit přes noc. Navrhujeme tedy nahradit současnou daň z nemovitosti daní z pozemkové renty a s každým jejím zvýšením snížit všechny sazby daně z příjmu a harmonizovat DPH. A neméně důležité pro fungování této fiskální reformy je mít jednoduchý a přehledný systém stavebních povolení.

Požadujeme i nahrazení systému emisních povolenek daní za negativní externality, jež jednolití znečišťovatelé vytvářejí a byly by tak motivováni k ekologickému přístupu k výrobce. Navíc čisté prostředí zvyšuje hodnotu pozemků.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Pokud vytvoříme fiskální systém, kde hlavní daní je daň z pozemkové renty (viz kapitola Daňová politika), tak se i méně atraktivní oblasti stanou díky soukromým investicím v budoucnu atraktivnější, což vytváří motivaci pro soukromé firmy podnikat i zde, ať už v oblasti dopravy či poštovních služeb. Dále by zde pomohla větší liberalizace a desubsidizace v těchto odvětvích a nakonec privatizace státních podniků, neboť vymizel argument pro jejich existenci, a stát se tak může alespoň trochu zmenšit.

Nicméně jsou odvětví, kde je privatizace složitá. Jedná se o vodárenství, chodníky, silnice, koleje, provoz tramvají/metra a dráty vysokého napětí. Zde nalézáme společenský konsenzus (s nímž se shodnou i mnozí liberální ekonomové), že infrastruktura je veřejný statek, má být všem přístupná a její provoz by měl tedy být financován z veřejných rozpočtů. Existují sice teoretické návrhy jak i tyto oblasti předat soukromníkům nicméně v současné době se jedná o riziko, jehož dopady lze jen složitě předvídat, tudíž zde je nutné vlastnictví veřejné.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Zastánci dotačních projektů tvrdí, že díky dotacím se financuje spousty užitečných projektů. Nicméně, jak už řekl Fréderic Bastiat, musíme se podívat i na to, co vidět není. Možná kdyby nebylo dotačních projektů, tak by se mohly snížit daně z příjmu a jedinci či firmy by je mohli investovat jinam, což by možná mohlo vést k růstu jiného odvětví.

Ještě více zarážející je, když si vzpomeneme na slova Friedrich Augusta von Hayeka, který tvrdil, že jedna centrální (obvykle státní) autorita nemá všechny potřebné informace, aby dokázala peníze opravdu efektivně investovat. Naopak podnikatelé, kteří podnikají v dané oblasti mají informace (přenášené formou ceny) jak naložit s prostředky nejlépe pro jejich konkrétní počínání a snaží se tedy myslet do budoucna, aby se jejich investice vrátily. Krom toho jsou cenové signály často pokřivené, neboť vláda svým počínáním tak může vytvořit iluzi, že je lepší investovat do něčeho jiného a brání tak částečně i investicím do jiných odvětví, jež pak musí krýt jinými dotacemi, které by jinak nemusely existovat. A to vše je vykoupeno buď vyššími daněmi či vysokým dluhem.

Někdo ale může namítnout, že dotace mohou pomoci malým a středním podnikům, aby konkurovaly těm velkým. Zde si dovolíme nesouhlasit, protože nejlépe malým podnikům pomůže deregulace, aby malé podniky mohly snadno vstoupit na trh a nebyly zatíženy velkou administrativou. A jsou to mimo jiné dotace velkým agrofirmám či jejich lobbing za regulace na míru (tzv.- regulatory capture), jež reálně likvidují zdravé konkurenční prostředí.

A v neposlední řadě máme i morální argumenty. První je, že dotovaná firma má nespravedlivou výhodu vůči nedotované firmě, která možná má kvalitnější službu či výrobek či dobře platí své zaměstnance. Dále zde například vnucujeme vegetariánům/veganům financovat živočišný průmysl a ekologům projekty ničící životní prostředí. Krom toho dotace vytváří korupci, která by nemusela existovat.

Jak teda vypadá nějaké ekonomické odvětví bez dotací? Jeden příklad za všechny jsou počítačové hry, kde vstup na trh vyžaduje minimum administrativy a díky absenci regulací si spotřebitel opravdu vybere, a to na všemožných platformách. Může dát přednost dílům velkých firem, nicméně existují i úspěšné projekty „kutilů“. Dále inovace a rozmanitost je tak velká, že se nestačíme divit, pokud se koukneme na grafický pokrok. Samozřejmě bych našel jiná odvětví, nejen softwaru, nicméně zde je to nejlépe vidět.

Nicméně veřejné výdaje jsou nutné a v některých případech (viz kapitola Sociální politika a kapitola Školství) připomínat formu dotace, nicméně, zde jdou peníze koncovému spotřebiteli, nikoli podnikatel.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Česko musí být aktivní v rozvoji spolupráce v rámci EU a NATO. Žádná vláda se dosud nijak moc nezasadila o to aby hrála významnou roli v EU, proto všechny problémy ze kterých obviňujeme EU nemůže jenom ona, ale i naše vlády, které se o tuto politiku nezajímají pokud nejde o dotace. Musíme převzít iniciativu a navrhnout reformu EU, která by ji přiblížila k ideálům hraběte Coudenhove-Kalergiho. Česká vláda by se měla zasadit o projednání vzniku Ústavy Evropské unie, jenž by iniciovala vznik federalizované EU. Federalizovaná EU by měla být decentralizovaná, tj. většina funkcí by zůstala členským státům. Společná evropská politika by se měla zaměřit na mezinárodní obchod (lepší pozice vůči nadnárodním korporacím), zahraniční a bezpečnostní politiku.

Evropská unie musí navázat na historický odkaz jejích předchůdců, neboť útvary bez minulosti zaniknou. EU musí navázat na myšlenky česko-japonského hraběte Coudenhove-Kalergiho v odkazu na křesťanskou morálku, která je základem celého hodnotového systému moderní Evropy bez rozdílu mezi náboženstvími. Důležité je navázat na pomyslného předchůdce EU, Svatou říši římskou, která byla středověkým ekvivalentem dnešní unie. EU je výsledkem tisíciletých snah našich předků o obnovu Římské říše a její slávy.

Pro posílení pocitu sounáležitosti a jednoty bychom si uměli představit vytvoření federální monarchie. Nabízí se dvě řešení, a to volená monarchie (stejně jako Svatá říše římská) a dědičná monarchie. V obou případech by došlo k vytvoření Kurfiřtské rady, která by přijímala panovníkovu přísahu a případně by ho mohla i sesadit, byla by tvořena hlavami členských států a ministerským předsedou EU, ten by měl poradní hlas. V případě volené monarchie by Kurfiřtská rada ještě volila panovníka, aktivní a pasivní volební právo by měly korunované hlavy států, pouze pasivní volební právo by měli prezidenti. V případě dědičné monarchie by bylo potřeba určit panovnickou dynastii. Zde preferujeme habsbursko-lotrinskou dynastii, neboť ta od roku 1438 do roku 1806 (s krátkou přestávkou v letech 1742–1745) držela titul římského císaře a dnes se její členové považují za Evropany a jsou spjati s Panevropskou unií, nejstarším evropským sjednocovacím hnutím, jenž založil hrabě Coudenhove-Kalergi.

Ministerská rada Evropské unie, dále jen ministerská rada, by se skládala z ministerského předsedy a ministrů. Složení by bylo následovné:

Ministerská rada by byla jmenována Radou Evropské unie, v případě federální monarchie panovníkem Evropské unie, na návrh Poslanecké sněmovny Evropské unie.

Ministerská rada by řídila aktivní politiku Evropské unie a byla by evropskou vládou. Nahrazovala by Evropskou komisi.

Je možné, že by byla Evropská unie federální monarchií, v takovém případě by Evropská unie měla federálního panovníka. Náležel by mu titul: „Jeho císařské (a královské) Veličenstvo, panovník Evropské unie, z milosti Boží titulární císař Římanů.“ Následníkovi trůnu by náležel titul: „Jeho císařská (a královská) Výsost, korunní princ Evropské unie, z milosti Boží titulární král Římanů.“

Panovník Evropské unie by zastával úřad hlavy státu. Jeho pravomoci by byly:

Kurfiřtská rada by byl orgán složený z hlav členských států, tj. prezidenti a panovníci, a z ministerského předsedy Evropské unie, jenž by měl poradní hlas. Kurfiřtské radě by panovník Evropské unie skládal přísahu na ústavu a zároveň by jednotliví kurfiřtové přísahali panovníkovi věrnost svých zemí. Kurfiřtské radě by mohl i panovník Evropské unie podat abdikaci. V případě, že by Evropská unie byla volená monarchie jako Svatá říše římská, tak by Kurfiřtská rada ještě volila nového panovníka Evropské unie ze svého středu. Aktivní i pasivní volební právo by měli pouze panovníci, pasivní volební právo by měli prezidenti, poradní hlas by držel ministerský předseda Evropské unie.

Poslanecká sněmovna Evropské unie, dále jen Poslanecká sněmovna, by byla dolní komorou parlamentu. Jednalo by se o nástupkyni Evropského parlamentu.

Volby do Poslanecké sněmovny by byly o něco odlišnější od současných voleb do Evropského parlamentu. Současné volební obvody by zůstaly, ale kandidátní listiny by se nově registrovaly na úrovni evropské a podávaly by je registrované evropské politické strany. Podávat by je mohl i nezávislí kandidáti, sdružení nezávislých kandidátů a národní politické strany, pokud by předložili petice s podpisy 1 % oprávněných voličů v obvodu, ve kterém podávají kandidátní listinu.

Poslanecká sněmovna by se volila každých pět let a měla by 365 poslanců, kteří by byli proporčně rozdělení mezi členské státy. Sídlem by byl Štrasburk.

Rada Evropské unie, dále jen Rada EU, by byla horní komora parlamentu. Nahrazovala by dosavadní Radu Evropské unie a Evropskou radu.

Členy Rady EU by byli delegáti delegovaní jednotlivými členskými státy na určité zasedání. Radě EU by předsedal předseda, v případě federální monarchie panovník Evropské unie, s poradním hlasem. Hlasovalo by se kvalifikovanou většinou, v případě ústavního zákona by muselo dojít ke shodě všech delegátů. Každý členský stát by měl možnost si vyjednat výjimku z určitého zákona, pokud by doložil, že poškozuje jeho zájmy. To by nebylo možné u témat zahraniční, obranné a bezpečnostní politiky.

Moc soudní by prakticky zůstala nezměněná, nadále by moc soudní reprezentoval Soudní dvůr Evropské unie, jenž by se skládal ze soudního dvoru a tribunálu. Nově by členové a soudcové byli jmenováni Radou EU, v případě federální monarchie panovníkem Evropské unie.

Členské státy by si v rámci nové federalizované Evropské unii zachovali jistou mezinárodní subjektivitu. Členské státy by měly i právo na to z Unie vystoupit, podmínkou by bylo referendum.

Pravomoci Evropské unie, jenž by ji členské státy dávaly do rukou, by byly stanoveny v Ústavě Evropské unie, která by nahrazovala současný systém mnoha smluv.

Členské státy by byly státy plně zapojené do všech agend Evropské unie. Dále by existovali ještě členské státy se speciální výjimkou. Jednalo by se o ty členské státy, které by v době reformy EU byly neutrální. Měly by tedy výjimku v členství v Evropské obranné unii, v obranných záležitostech by tedy tyto členské státy neměly hlasovací právo. Status členského státu se speciální výjimkou by se pak již nikdy neuděloval. Posledním typem by byly přidružené státy. Přidruženými státy by byly ty státy, jenž by nebyly členskými státy EU, ale byly by členy Evropské obranné unie nebo Evropské měnové a hospodářské unie, případně obou. Členství v těchto uniích by bylo součást kandidátského procesu.

V případě porušování základních hodnot EU, zásady právního státu, poškozování zahraničněpolitických zájmů EU apod. by bylo za souhlasu všech členských států v Radě EU, kromě státu jehož se to týká, možno členskému státu pozastavit hlasovací právo v Radě EU či případně přístup k některým druhům financí apod. Dotčený členský stát by měl možnost se odvolat k Soudnímu dvoru Evropské unie.

Členské státy by EU dali primárně pravomoc vést zahraniční politiku. Členské státy by nadále mohly vést svoji zahraniční politiku, hlavně s dalšími členskými státy a u příhraničních členských států i se svými sousedy mimo EU. Členské státy by měly pořád své diplomaty v zahraničí.

Evropská unie by měla své vlastní diplomatické zastoupení, jeho součástí by pak byl nejvyšší zástupce EU, velvyslanec či vyslanec, chargé d’affaires apod., v daném státě, ten by byl jmenován ministrem zahraničí EU z diplomatů zastupujících členské státy. Diplomaté členských států by měli nižší hodnost, než by měl nejvyšší zástupce EU.

Existovala by Rada ministrů zahraničí. Jednalo by se o poradní orgán ministra zahraničí EU, skládal by se pak z jednotlivých ministrů zahraničí členských států. V Radě ministrů zahraničí by členské státy mohly předkládat, obhajovat a prosazovat své zájmy. Radu by svolával přibližně jednou za měsíc ministr zahraničí EU, dříve by ji mohl svolat sám nebo na žádost minimálně jednoho ministra zahraničí členského státu.

Je přímo proti zájmům Česka a celé Evropské unie podporovat servilní politiku vůči Čínské lidové republice. ČLR se netají svými ambicemi na ovládnutí světa svým vlivem. ČLR jde přímo proti západním principům svobody a demokracie.

Je třeba nadále posilovat ekonomickou soběstačnost EU a snižovat ekonomický vliv ČLR na EU. Zásadní je také zvyšovat ekonomický vliv EU na africké, asijské a latinsko-americké státy, kde se ČLR pokouší získat skrze investice apod. získat vliv.

EU, ale i její jednotlivé členské státy, by měly začít posilovat spojenectví s asijskými demokraciemi jako Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan. Základem má být hospodářská a vědecká spolupráce, ale neměla by být i opomenuta vojenská a bezpečnostní spolupráce. Pokud by se Japonsko rozhodlo zvýšit svoji vojenskou sílu, má rozhodně EU a Česko pomoci s vojenským vyzbrojováním a výcvikem.

Nelze opomenout Austrálii a Nový Zéland, s těmito státy je vhodné udržovat bezpečnostní a vojenskou spolupráci, stejně jako hospodářskou a vědeckou.

Velký geopolitický význam má Malacký průliv. Malacký průliv je de facto v současnosti jedinou efektivní dopravní cestou do Číny. Případná blokáda tohoto průlivu může mít zásadní vliv na čínskou ekonomiku, jenž v případě úplného zablokování má potenciál do několika měsíců zkolabovat. Proto je pro EU velice důležité navazovat udržovat dobré partnerské vztahy s Malajsií, Indonésií a Singapurem

EU by měla ve spolupráci s USA široké sankce na Íránskou islámskou republiku. tato náboženská diktatura otevřeně vyjadřuje vůči Západu nenávist a považuje ho za své úhlavního nepřítele.

EU má pomoci evropským firmám se dostat na indický trh. EU by se měla pokoušet prohlubovat ekonomickou a vědeckou spolupráci. Hospodářská spolupráce by měla být i směřována na přestavbu indického průmyslu směrem k větší udržitelnosti a ekologičnosti. Taktéž je vhodné, aby se hospodářská spolupráce zaměřovala i na zlepšování životních podmínek Indů. Indie má kvůli své velikosti výraznou roli v geopolitickém dění a jedná se o velmi ceněnou zemi ve směru postupu vůči Číně. Je životně důležité, aby Indie byla spojencem Západu.

Afrika je oblast velmi bohatá na suroviny a zároveň v životních podmínek jejích obyvatel chudá a nestabilní. Je proti zájmům Evropy, aby to takto bylo. EU se musí primárně v Africe zaměřit na hospodářský rozvoj a zkvalitnění životní úrovně. Pro tento účel by existovalo evropské Ministerstvo pro zahraniční věcí v Africe. EU zde bude muset překonat problémy jako zkorumpované vlády, diktátoři a občanské války. EU se musí zasadit o snížení korupce a zbavení se diktátorských režimů za co nejmírovějších podmínek. Vojenská spolupráce pak bude primárně směřována k zemím v občanských válkách, s vysokým rizikem islamismu a s vysokou kriminalitou. Spolupráce by spočívala ve výcviku a dodávkách zbraní. Ekonomická spolupráce by měla za cíl rozvrstvit ekonomiky afrických států tak, aby se dostaly z úrovně rozvojových států a zároveň, aby byly ekologické a udržitelné, za zachování co největšího ekonomického růstu. Finanční pomoc by spočívala v darech, neboť větší zadlužování není vhodné.

Latinská Amerika nesmí jít mimo zájem EU. V tomto regionu má být priorita ekonomická a vědecká spolupráce. Speciální zřetel by měl být brán na Brazílii, Panamu, zde leží významný Panamský průplav, a na Mexiko. Akce v Mexiku by měly být směřovány za snížením korupce a kriminality, speciální zřetel na tuto zemi by byl podmíněn koordinací s USA. Spolupráce s Brazílií by byla zaměřena na vědeckou spolupráci a na ekonomickou pomoc s cílem rozvinout ekonomické odvětví tak, aby bylo možné efektivně chránit a obnovovat deštné pralesy. Dalším zaměřením by v Brazílií bylo omezení kriminality a snížení chudoby v různých vrstvách společnosti.

Je žádoucí koordinovat evropskou zahraniční politiku se zahraniční politikou USA, které mají stejné zájmy směrem k ČLR.

Dalším bodem svěřených pravomocí EU by byla bezpečnostní politika. Evropská unie by měla vlastní civilní kontrarozvědku, obdoba americké FBI, a civilní rozvědku, obdoba americké CIA. Evropská kontrarozvědka a rozvědka by byla tvořena jednotlivými civilními zpravodajskými agenturami členských států. Cílem by byla jejich koordinace a společné plánování.

Evropská unie by dále měla svou vlastní Pohraniční stráž Evropské unie, jenž by byla tvořena jednotlivými pohraničními jednotkami členských států. Pohraniční stráž Evropské unie by koordinovala a úkolovala jejich činnost.

Evropská měnová a hospodářská unie, dále jen EMHU, by byla organizace v rámci EU s vlastní mezinárodní subjektivitou. Cílem EMHU by bylo vedení měnové politiky eurozóny skrze Evropskou centrální banku a posilování jednotného evropského trhu.

EMHU by vedla Rada EMHU, jenž by podle tématu předsedal ministr financí nebo ministr hospodářství EU.

Projekt eura by neměl být zdobrovolněn, nýbrž by měla být zavedena povinnost minimálně vstoupit do ERM II. Mimo to by mělo ještě před celou reformou EU dojít k reformě projektu eura, na kterém by pracovali ekonomičtí odborníci z řad odpůrců a příznivců eura.

EMHU by byla zřízena na základě zvláštního ústavního zákona.

Evropská obranná unie, dále jen EOU, by byla organizace v rámci EU s vlastní mezinárodní subjektivitou. EOU by byla přidružena k NATO a jejím cílem by bylo organizovat a koordinovat výcvik a vyzbrojování ozbrojených sil členských států. EOU by vedla Rada EOU složená z ministrů obrany jednotlivých členských států v čele s ministrem obrany EU.

Pod Radu EOU by spadalo Vrchní velitelství Ozbrojených sil Evropské unie, to by vedla nejvyšší rada složená z náčelníků generálních štábů členských států v čele s generálním velitelem Ozbrojených sil Evropské unie.

Ozbrojené síly Evropské unie by byly složeny z jednotlivých ozbrojených sil členských států, přímo pod Vrchní velitelství Ozbrojených sil Evropské unie by spadaly speciální jednotky, které by byly organizovány podle příslušnosti k členskému státu.

EOU by byla zřízena na základě zvláštního ústavního zákona.

Každý stát musí mít schopnou a profesionální armádu. Česko musí přistoupit k radikální reformě ozbrojených sil. Požadujeme zavedení pravidla, že se na obranu musí vydávat minimálně 5 % HDP. Profesionální armáda je důležitá a žádoucí, ale pro případnou válku je potřeba mít k dispozici velké zálohy různě vycvičených záložníků, a pro to jsou aktivní zálohy, tak jak dnes fungují, nedostatečné. Základem takové reformy by mohlo být vyřazení aktivní zálohy z armády a vytvoření z ní samostatné složky ozbrojených sil vedle armády a vojenské kanceláře hlavy státu. Nová složka ozbrojených sil by se mohla nazývat zeměbranou. Vytvoření nové složky by si vyžádalo i zřízení nového velení, pod které by spadala armáda i zeměbrana, mohlo by se nazývat generálním inspektorátem ozbrojených sil. Zeměbrana by byla strukturálně podobná armádě a měla by i svůj generální štáb, její jednotky by fungovaly na stejném systému jako dnešní aktivní zálohy. Pod zeměbranu by patřila i domobrana, která by byla vojskem „na papíru.“

Domobrana by se skládala ze čtyř částí:

Cílem by bylo dosáhnout v řádu desetiletí nejlépe 90 000 příslušníků armády, zeměbrany a domobrany (do 3. části).

Nejen, že chceme posílit nezávislost justice pomocí významnější role hlavy státu, ale také chceme i reformu udělovaných trestů. Podle nás by měly být tresty odnětí svobody u zločinů, které bezprostředně neohrožují společnost, nahrazeny trestem veřejně prospěšných prací, zákazy činností, pokutami apod. Až při opakované trestné činnosti by byl vyměřen trest odnětí svobody. Pokuty by nově měly být procentuálně stanoveny na základě měsíčního příjmu pokutovaného.

Je potřeba radikální reforma a restrukturalizace systému sociálního zabezpečení. Základem by bylo oddělení od státního rozpočtu a od vlády.

Sociální politika státu je důležitá, musíme si uvědomit, že aby byla i funkční, jsou naprosto nutné změny jejího fungování, aby se peníze dostaly k potřebným a „nesežrala“ je administrativa.

Předtím, než cokoli zjednodušíme, je nutné si říct, co má taková sociální politika dělat. Dle nás má zajistit, aby lidé ve špatně sociální situaci nezemřeli hlady, aby nemocným byla zajištěna kvalitní péče, a aby bylo adekvátně postaráno o lidi, jímž věk (například děti bez rodičů), vážné duševní či tělesné stav postižení brání v normálním fungování ve společnosti. Role sociální politiky ale není stanovit minimální mzdy. Mzda je cena práce a jestli chce stát, aby lidé měli zajištěno životní minimum, měl by tak činit z vlastních prostředků, popřípadě lze připustit právní posílení odborů po vzoru Skandinávie, kde minimální mzda není stanovena státem, ale fakticky ji určují nezávislé odbory.

Začněme u zajištění životního minima. Klíčem pro dobré fungování je jednoduchost. Proto je nejlepší začít přemýšlet o myšlence nepodmíněného příjmu. Může se jednat o základní nepodmíněný příjem (UBI: Universal Basic Income), v němž dostanou všichni dospělí občané každý měsíc finanční částku, která se bude pohybovat ve výši životního minima. V praxi by tak pracující měli něco navíc a měli bychom jistotu, že nezaměstnaní nezemřou.

Další zajímavou možnosti je tzv. negativní daň z příjmu (NIT: Negative Income Tax), již propagoval Nobelista Milton Friedman. V tomto systému dospělí lidé získávají životní minimum, které se odvíjí od standardního příjmu. Pokud vydělávají méně než je standardní příjem, dostávají přídavky odvíjející se podle toho, kolik do standardního příjmu jim zbývá. Pokud člověk vydělává více než standardní příjem, tak již není potřeba negativní daně a platí standardní daň z příjmu, která však nemusí nutně existovat (viz kapitola Daňová politika).

Vzorec:

N = P (S-M)

Aplikace právě jednoho z těchto dvou modelů by primárně sloužila k nahrazení různých příspěvků či slev (jízdné…), neboť ať už negativní daň či základní nepodmíněný příjem vyžadují méně byrokracie než jiné programy a dávají jedincům šanci na lepší sociální mobilitu. Pokud by to bylo v budoucnu možné, měly by NIT či UBI nahradit i důchodový systém, neboť se jedná o přístupy, v nichž je méně složité přemýšlet do budoucna.

Položku, kterou bychom nerušili je zdravotní pojištění, neboť některé lékařské zákroky mohou být nákladné, tudíž zde nemáme jistotu, že se pacient doplatí. To stejné platí i pro péči o nemohoucí. Podobný přístup k této položce měl i další slavný laureát Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Jako konzervativci odmítáme bezduchý LGBT aktivismus a odmítáme i projevy nesnášenlivosti. V této tématice chceme vést konstruktivní a racionální debatu, proto odmítáme současné vedení kulturní války.

Prosazujeme přejmenování manželství na životní partnerství. Toto životní partnerství by byl civilní sňatek určený pro dvě osoby bez rozdílu pohlaví. Církevní sňatek by byl přejmenován na manželství a řídil by se pravidly dané církve nebo náboženské společnosti v souladu se zákonným rámcem.

Páry by měly mít právo osvojit si plnoleté dítě, které měl pár původně v pěstounské péči. Osvojit si biologické dítě partnera či partnerky z předchozího vztahu jednoho z zúčastněných by měl být možný v případě, když by dítě dosáhlo dvanácti let.

Adopce dítěte, které by nemělo žádný příbuzenský vztah s osvojiteli, by měl být možný osobám, které již nějaké dítě vychovaly nebo vychovávají, v tomto případě by mělo být biologické dítě osvojitelů o něco starší, než je dítě adoptované. Státu má primárně jít o zájem dětí, nikoliv osvojitelů. Adopce není právo.

Jako konzervativci podporujeme právo ochrany života ještě před narozením, ale nejsme pro úplný zákaz interrupce. Stát by se měl zasadit o snižování počtů interrupcí a to psychologickou, finanční a jinou podporou.

S tím souvisí i téma znásilnění a sexuálního násilí. Tresty by v této rovině měly být rozhodně vysoké. Tresty by se měly pohybovat v rovině odnětí svobody v řádu deseti až dvaceti let. Pokud by se jednalo o čin spáchaný na dítěti byl by trest ještě vyšší a to odnětí svobody v řádu dvaceti až třiceti let. Stát se musí zasadit o osvětu a potírání této trestné činnosti.

Rozvoj regionů musí být plně v rukách nižších samosprávných celků. O to by se postarala nová finanční politika a reforma státu. Stát nesmí řídit místní a regionální rozvoj, protože z principu nemůže plně pochopit, co daný region potřebuje. Povinností státu je jenom zařídit, aby se mohly sami o sebe postarat. Součástí by mělo být zavedení českého zemského zákona, který by stanovoval plán na obnovu pohraničí. Podobný zemský zákon by se měl přijmout i ve Slezsku.

Neboť vycházíme z křesťansko-židovských hodnot, cítíme odpovědnost za krajinu, ve které žijeme. Naší největší povinností v této oblasti je ochraňovat a kultivovat krajinu tak, aby se naše životní prostředí předalo budoucím generacím v co nejlepším stavu.

Komunistické nakládání s krajinou je pro nás dosud žijícím problémem. Je potřeba zvýšit rozmanitost krajiny a jejich celků. Musí se rozbít velké lány polí a podpořit návrat remízků, tůní, mokřadů a dalších prvků, které obohacují biodiverzitu a zvyšují schopnost udržet vodu. Dále je naprosto zásadní zrušení dotací a zvýhodňování velkých agropodniků.

Je jasné, že lesy mají velký význam a stát by k tomu měl také tak přistupovat. Důležitá je změna politiky v hospodaření se státními lesy, která se musí změnit ze současného komerčního na ochranářský, obnova lesů musí být podporována na základě přirozených přírodních podmínek.

Je zcela zásadní, aby EU přijala na vědeckých faktech založenou politiku vůči novým odrůdám, připravenými genovou modifikací, pokud mohou znamenat zdravější potraviny a menší potřebu chemikálií.

Za prospěšnou v oblasti udržitelného a ekologického zacházení s půdou považujeme zavedení daně z pozemkové renty, viz kapitola Finanční politika a daně, podkapitola Daňová politika.

Je jasné, že globální změna klimatu je velkým ohrožením pro fungování lidské společnosti jako celku, a proto musí Česko a i celá EU k tomuto tématu přistupovat se vší vážností, ale i racionalitou. Česko a EU by se měly zasadit o prosazování zelených alternativ a EU by měla zvláště k tomu samému začít tlačit i USA a Indii, pokud možno i „Čínskou lidovou republiku.“ Aktivní zahraniční politika je v řešení zásadní, neboť klimatická změna je globální problém, jenž se nevyřeší bez globálního řešení.

V oblasti transformace ekonomiky k udržitelnějším způsobům se zaměříme na úzkou spolupráci s vědci. Stojíme za tím, že stát nemá tuto transformaci mikromanažerovat, mají se pouze vytvořit na evropské úrovni rámce, které k této transformaci nasměrují.

Naši plnou podporu má jaderná energetika, jenž je zatím jediným efektivním způsobem výroby energie, který není tolik škodlivý jako spalování uhlí. Chceme i nadále podporovat výzkum jaderné fúze. V této oblasti bychom rádi měli úzkou spolupráci s Francií, rádi bychom, aby se tato spolupráce rozšířila na úroveň celé EU.

Se spotřebou produktů souvisí i produkce odpadů. V této oblasti je znovu třeba přistoupit k evropskému řešení na úrovni EU. Považujeme za důležité vytvořit legislativu, která nasměřuje výrobce a spotřebitele k omezení používání jednorázových, hlavně plastových, obalů. Musí se jednat o komplexní, dlouhodobé a logické řešení, nikoliv jako dosavadní kroky. Je třeba dále podporovat třídění odpadů a prohloubit využití recyklace.

Dějiny jsou důležitým aspektem lidské společnosti a je důležité si je připomínat a poučit se z nich. Naším cílem musí být odbourání mýtů nacionalistické propagandy první republiky a komunistické propagandy, která je pořád ve společnosti přítomná.

Je potřeba si připomínat z čeho naše společnost vychází, naše společnost historicky vychází ze západní křesťanské civilizace a její hodnoty zastáváme i dnes. Jsou to hodnoty jako tolerance, pomoc potřebným, ochrana života, boj proti nenávisti atd. Naše země byly již od pradávna významnou součástí Svaté říše římské, která byla jedním z důležitých center západního křesťanství. Ačkoliv se dnes často tvrdí, že je Česko jedna z nejateističtějších zemí, tak pořád z křesťanství čerpá, neboť všichni máme nebo bychom měli mít blízké křesťanské hodnoty lásky, soucitu, respektu, úcty atd.

Považujeme za potřebné důrazněji odčinit tuto smutnou a temnou kapitolu českých dějin. Česko-německou deklarací jsme to udělali slovy a teď podle nás přichází čas na činy. Jakékoliv násilí z jakéhokoliv důvodu je neakceptovatelné a především pokud se jedná o nevinné civilisty, děti, ženy a starce. Stát by měl uzavřít smlouvu s Německem a Rakouskem, která by přímo odkazovala na Česko-německou deklaraci a posunulo by myšlenky v ní nastíněné do více praktických rovin. Součástí by byla i možnost získat zpátky české občanství potomkům Němců, kteří o něj přišli kvůli odsunu. Důležité by bylo prokázání aspoň jednoho předka, který měl před rokem 1938 československé státní občanství, to by bylo jediné odškodnění za příkoří způsobené českým Němcům a Židům. Cílem smlouvy by bylo i kulturně a hospodářsky posílit spolupráci mezi zúčastněnými stranami.

Je nutné odčinit nechutné okradení šlechtických rodů první republikou, komunistickým a nacistickým režimem. Stát by se měl zasadit o navrácení majetku šlechtických rodů jím zabavených a to vydáním zákona, který by majetky vracel a úřadu, který by vracení zajišťoval. Dále by mělo být zrušeno tzv. Lex Schwarzenberg, který nemá místo v demokratickém a právním systému. Při restauraci monarchie by měly být obnoveny šlechtické tituly a zaveden úřad, který by spravoval informace o všech šlechticích v zemi, ale také o erbech a znacích.

Armáda je nositelkou tradic a často ztělesňuje dějiny svého státu. Naše armáda se bohužel odvolává pouze na první, druhý a třetí odboj, první republiku a nehistorické zobrazení husitů. Podle nás by tento stav měla armáda vyvážit navázáním i na tradice císařské armády, za kterou v první světové válce bojovalo přibližně 1,4 milionů obyvatel Koruny české a z nich přibližně 140 tisíc padlo. Armáda by měla zařadit do historických praporů i prapory císařské armády a udělení čestného názvu Maršála Radeckého vojenské jednotce. Dále navrhujeme předělání resortních vyznamenání ministerstva obrany:

Prosazujeme revizi státních vyznamenání a nahrazení současných (staro)novými vyznamenáními.

Nově by došlo k zavedení limitů, které by zaručovaly snížení rizika devalvace častým udělováním. Systém by se zakládal na desetiletých intervalech, počítaných od začátku vlády panovníka. V tomto období by byl určen maximální počet možného udělení konkrétního vyznamenání, jedno jaké třídy a jedno jestli in memoriam. Limity by se netýkaly žijících cizinců, zahraničních hlav států a vlád. Rodové řády by se řídily vlastními pravidly a nebyly by počítány mezi státní vyznamenání, bylo by je ale možné nosit na vojenských uniformách apod.

Byly by zavedeny tyto řády a vyznamenání:

Naposled by došlo i ke změně státních symbolů. Nové státní symboly by měly odrážet historii a jednotu Českých zemí. Navrhujeme tyto nové symboly:

Malý státní znak by tvořil čtvrcený štít, v jehož prvním červeném poli by byl stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli by se nacházela stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli by byla černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. Ve čtvrtém modrém poli by byla zlatá orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí (zlatá orlice by vyjadřovala znak Těšínského knížectví, které je součástí našeho území a titul těšínského vévody patří hlavě rodu habsbursko-lotrinského).

Střední státní znak by byl stejný jako ten malý, ale navíc by byl převýšen svatováclavskou korunou jako symbolem jednoty.

Velký státní znak by byl identický jako střední, ale navíc by měl střední štítek obsahující erb vládnoucí dynastie, tj. Habsburků-Lotrinků.

Státní hymna by zůstala píseň Kde domov můj, ale nově by se označovala jako národní hymna a za hymnu by se považovaly všechny čtyři sloky písně. Hymna by tedy zněla následovně:

Kde domov můj, kde domov můj
Voda hučí po lučinách
Bory šumí po skalinách
V sadě skví se jara květ
Zemský ráj to na pohled
A to je ta krásná země
/:země česká, domov můj:/

Kde domov můj, kde domov můj
V zemi kde náš kníže svatý
Vírou v Krista v duši vzňatý
Krev svou v oběť za vlast lil
Český národ vykoupil
V zemi slavné, otcům drahé
/:V české zemi, domov můj:/

Kde domov můj, kde domov můj
V kraji znáš-li bohumilém
Duše útle v těle čilém
Mysl jasnou vznik a zdar
A tu sílu vzdoru zmar
To jest Čechů slavné plémě
/:Mezi Čechy domov můj:/

Kde domov můj, kde domov můj
Bože velký Hospodine
Ruka Tvoje světům kyne
Tebe vzývá národ můj
Věčný bože při něm stůj
Světovládný Hospodine
/:chraň vždy český, domov můj:/

Národní hymna by reprezentovala národy Českých zemí, nikoliv stát.

Byla by i zavedena královská hymna, Svatováclavský chorál, který byl považován od středověku do roku 1918 za neoficiální hymnu Českého království a Koruny království českého. Byla by to hymna Koruny království českého a reprezentovala by stát.

Královská standarta by nahradila prezidentskou vlajku, byla by bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých a červených (možná je i současná barevná kombinace). Uprostřed bílého pole by byl velký státní znak. Pod ním by byl bílý (stříbrný) nápis VIRIBUS UNITIS na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.

Královská vlajka by doplnila vlajku národní, ta by byla stejná jako současná státní vlajka s modrým klínem. Vlajka národní by reprezentovala stát a jeho obyvatelstvo, vlajka královská by reprezentovala českou monarchii. Královská vlajka by byla souběžně s národní vyvěšována státními institucemi v případě přítomnosti oficiálního člena českého královského rodu, případně regenta pokud by nebyl z českého královského rodu. Královská vlajka by byla vyvěšována také na narozeniny panovníka, jinak by byla vyvěšována opravdu zřídka.

Skládala by se z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, čímž by odkazovala na bikoloru používanou v 19. století jako symbol Čech a někdy i Moravy. V horním rohu by byla umístěna svatováclavská koruna jako symbol jednoty všech Českých zemí pod touto korunou. Poměr šířky vlajky k její délce by byl 2:3.

Došlo by i k reformě státních svátků a významných dnů. Hlavní státní svátky by byl Den české státnosti a Den památky obětí všech konfliktů a válek (Den válečných veteránů). Mezi vedlejší státní svátky by patřil Nový rok, Velikonoce, Vánoce a Královské narozeniny. Ve významné dny by měly státní instituce povinnost vyvěsit vlajku, ale nebyl by den pracovního volna a nebyl by nijak omezen provoz obchodů.

Vždy nejaktuálnější verze je dostupná zde.