Ideje monarchistické aneb Monarchie 21. století

Píše se 21. století a Česko má již přes sto let jako státní zřízení republiku. Je to přes sto let od vyhnání českého královského rodu Habsburků-Lotrinků. 20. století bylo pro naše země dynamickým a ne moc šťastným obdobím. Zažili jsme dvě světové války a padesát let diktatury a nesvobody. Přelom tisíciletí se stal okamžikem naděje a světlých zítřků. Vystřízlivěli jsme. Dnešní svět, kde je celé lidské společenství úzce propojené, nám ukázal nové výzvy, překážky a hrozby, jenž musíme řešit. Dnešek nevznikl jen tak, je výsledkem překotných století 18., 19. a 20. Lidská svoboda, tolerance a demokracie jsou hodnotami, jenž jsme po staletí budovali a které tak moc ovlivnil křesťansko-židovský ráz Evropy. Tyto hodnoty jsou pořád v nebezpečí a my je musíme neustále chránit.

Myslíme si, že je správný čas se podívat do minulosti a říct si, co jsme udělali správně a co ne. Hodnoty demokracie a svobody se mnoho lidí a mnoho skupin snažilo zničit a zneužít. V důsledku toho si čím dál více uvědomujeme, jak je důležité mít společensko-politický systém nastavený tak, aby nikdo nezískal moc moci. Východisko vidíme v Habsburské renesanci.

Jako renesance se inspirovala antikou, tak naše ideje se inspirují hodnotami a myšlenkami, které po staletí zastávali a budovali císařové římští a rakouští z rodu Habsburků. Shledáváme, že nejlepší pojistkou demokracie je konstituční monarchie, kde je panovník omezen ústavou a parlamentem a kde je parlament omezený ústavou a panovníkem. Shledáváme, že v současném světě již nemá své místo nacionalismus a myšlenka národního státu. Věříme, že naše místo bylo vždy v Evropě a navždy bude. Jsme děti Evropy, jsme její součástí a musíme se zasadit o posílení jejího významu ve světě. Síla Evropy je zároveň síla zemí Koruny české. Věříme, že je třeba konzervatismus, jenž bude dávat pokroku smysl, řád a kontinuitu.

Habsburg hoch!

Hlava státu je českým obyvatelstvem vnímána jako symbol státu a jednoty. To, ale volený prezident nemůže nikdy nijak ztělesňovat, když ho polovina národa volila a polovina ne. To platí i v případě, že by ho volil parlament. Funkci hlavy státu, která je symbolem jednoty a dějin lépe než parlamentní nebo prezidentská republika, má moderní konstituční monarchie. Moderní panovník je jako každý jiný občan vázán ústavou, zákony a je odvolatelný. Pravomoci panovníka v konstituční monarchii jsou často prakticky stejné jako v parlamentní republice s tím rozdílem, že hlava státu může udílet šlechtické tituly (většinou jenom doživotní a ne dědičné), ale můžou být samozřejmě i odlišné. České vnímání hlavy státu je dělané pro monarchii a ne pro republiku. Výhodou monarchie oproti republice je, že se hlava státu připravuje pro převzetí úřadu již od dětství, také může myslet v dlouhodobém horizontu, když není omezena volebním obdobím. Panovník dokáže lépe dělat nadstranickou politiku, když není členem žádné politické strany a není vysloužilým politikem.

Český král by měl pravomoci jako má dnes prezident (ještě by povyšoval do šlechtického stavu, většinou doživotně a velmi výjimečně dědičně).

Nové nebo pozměněné pravomoci by mohly být následovné:

Bez kontrasignace

S kontrasignací

Panovník by měl dále i právo veta u ústavních zákonů. Veto normálních zákonů by se dalo přehlasovat ústavní většinou, veto ústavního zákona by se pak dalo přehlasovat pouze všelidovým hlasováním, které by bylo vyhlášeno na základě ústavního zákona. Ústavní zákon, jenž by vyhlašoval referendum by panovník neměl právo vetovat.

Panovník by předsedal královské radě, jenž by byla tvořena panovníkem, případně ještě korunním princem, který již přísahal na ústavu, a vládou. Královská rada by byla orgánem, kde by panovníka vláda informovala o své činnosti a panovník by jí mohl přednést své doporučení či výtky.

Panovník by po volbách svolával Poslaneckou sněmovnu.

Občané by měli mít ústavně zakotvenou možnost nechat rozpustit monarchii a obnovit republiku v referendu, které by vyhlásil nevetovatelný ústavní zákon o jeho uspořádání.

Nástupnictví by se řídilo polo-salickým právem, které bylo u nás zavedeno Pragmatickou sankcí. V případě, že by byl potenciální král neschopen vlády (např. mentálně postižený či odpovědný za vážný trestný čin), tak by se přeskočilo na dalšího v pořadí. Bylo by tak vyloučeno, že by na trůn nastoupil nekompetentní člověk, a v případě, že by se to zjistilo až při nástupu na trůn, tak by ho sesadil parlament (potřeba ústavní většiny). Prvorozený syn panovníka by vždy po dosažení dvaceti jedna let přísahal na ústavu. Přísaha korunního prince by byla brána jako potvrzení o tom, že bude jednou schopný nastoupit na trůn, zároveň pak může vykonávat různé pravomoci panovníka, které na něj můžou být panovníkem převedeny. Pokud by panovník neměl prvorozeného syna, tak by se stejná pravidla uplatňovala na zjevného dědice. Nástupnický řád by byl upravován rodinným statutem habsbursko-lotrinské dynastie, jenž by mohla upravovat pouze hlava rodu, tj. král.

Případná obnova monarchie by musela být schválena v referendu.

Současným českým královským rodem je dynastie habsbursko-lotrinská, která má na základě jejího zvolení českými stavy a Pragmatickou sankcí neoddiskutovatelné právo na český trůn. Současným českým králem je hlava rodu Karel Habsbursko-Lotrinský a korunním princem Ferdinand Zvonimír Habsbursko-Lotrinský, podmínkou pro nástup na trůn by byl příslib naučit se česky.

Titul a oslovení panovníka by bylo následovné: „Jeho královské Veličenstvo, z Boží milosti a vůle lidu král český, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, vévoda těšínský, markrabě horno- a dolnolužický.“

Současný stát je přebujelý a přebyrokratizovaný, zastáváme názor, že stát má být hlavně decentralizovaný a subsidiární.

Spousta pravomocí se musí z centra přemístit do správních celků. Vláda by byla zredukována a byla by tvořena ministerstvem financí, vnitra, zahraničí, obrany, hospodářství, vědy a výzkumu. Titul předsedy vlády by se nyní nazýval Nejvyšší purkrabí podle historického nejvyššího úřadu. Ostatní ministerstva by byla, pokud by to bylo možné, přeneseny do pravomocí vyšších správních celků, jinak by byly vytvořeny úřady při vládě.

Nejvyšší purkrabí by byl jmenován na návrh Poslanecké sněmovny panovníkem, odpadá tím vyslovení důvěry vládě. Poslanecká sněmovna může kdykoliv vyslovit nedůvěru vládě, ale musí přitom navrhnout nového premiéra a prokázat, že má většinu na složení vlády.

U většiny úřadů by byla provedena masivní reorganizace a zeštíhlení.

Dále by došlo k reorganizaci parlamentu. Senát by nyní měl 147 členů a nebyl by přímo volený, ale 36 členů by bylo doživotně jmenováno panovníkem za zásluhy na návrh zemských sněmů (každý zemský sněm by navrhoval 12 lidí, tito senátoři by mohli být odvoláni panovníkem na návrh většiny senátu a schválení zemského sněmu), 1 senátor by byl z funkce nejvyšší hofmistr (vedoucí královské kanceláře + předseda senátu) a 4 další by byli jmenováni panovníkem (místopředsedové senátu), 79 členů by bylo tvořeno okresními hejtmany a poslední by byli delegováni např. z těchto funkcí:

Stav obchodnický

Stav vědeckotechnický

Stav zdravotnický

Stav učitelský

Stav jazykoznalých

Stav zaměstnanecký

Stav umělecký

Stav právaznalých

Stav dopravců

Do funkcí v současnosti jmenovaných vládou nebo ministerstvy, ze kterých jsou delegováni senátoři, by nově bylo jmenováno panovníkem na návrh vlády, respektive ministerstva.

Poslanecká sněmovna by se nyní skládala ze 150 poslanců, 80 poslanců by bylo voleno za Čechy, 55 za Moravu a 15 za Slezsko.

Volby do Poslanecké sněmovny by byly dvoukolové. V prvním kole by volili všichni oprávnění voliči a do druhého kola by postupovaly všechny kandidátky se 3 % a více ve volebním obvodě. Ve druhém kole by volili všichni obecní a zemští zastupitelé, senátoři a europoslanci. Pro zisk mandátu by bylo potřeba dosáhnout 4 % ve volebním obvodě v druhém kole.

Platy a benefity politiků by měly být pevně navázány podle průměru měsíčního příjmu.

Předvolební průzkumy by se nově nesměly zveřejňovat po 1,5 měsíci před volbami.

Byla by zavedena elektronická volba, podmínkou by bylo přísné zabezpečení. zavedení elektronické volby by mohlo ušetřit náklady na konání voleb.

Pro platnost hlasu by se musela k hlasovacímu lístku přiložit částka odpovídající 0.3 % průměrného měsíčního příjmu. Tyto peníze by pak nahradily státní příspěvky pro politické strany. Pro neplatné lístky by nebylo nutno přidávat tuto částku. V případě neplatného hlasu s částkou by dané peníze směřovaly na uhrazení nákladů za pořádání voleb.

Byla by zavedena povinná volební účast a to pro všechny oprávněné voliče (nad 18 let), kteří ještě nedosáhli starobního důchodu a mají nad 25 let. Veřejné věci totiž nejsou věcí pouhé skupinky lidí, ale věcí celé společnosti. Sankce za neúčast by měly být stanoveny podle typu voleb, volby do zastupitelstev obcí by měly pokutu 5 % měsíčního příjmu pokutovaného, zemské volby 2,5 % měsíčního příjmu, volby do Poslanecké sněmovny a eurovolby 1 % měsíčního příjmu. Volební právo by neměli čeští občané bez trvalého pobytu na území Česka, výjimkou by byly eurovolby, kde by tito lidé volební právo měli, ale nebyli by vázáni povinnou volební účastí.

Za vypracování návrhu delegovaných senátorů patří poděkování: Matěj Míka

Současné centralistické kraje jsou neefektivní, drahé a nerespektující dějiny. Pro zefektivnění je důležité obnovení osvědčeného zemského zřízení, které u nás fungovalo do zrušení komunisty v roce 1948. Země by byly konkrétně tři (Království české, Markrabství moravské, Vévodství Horní a Dolní Slezsko). Každá země by měla svůj zemský sněm a zemskou vládu. Zemskou vládu by vedl zemský hejtman (sněmu by i předsedal) a byla by tvořena ministerstvem financí, vnitra, dopravy a místního rozvoje, školství a kultury, sociálních a zdravotních věcí. Český zemský sněm by měl 120 poslanců, Moravský zemský sněm 60 a Slezský zemský sněm 30, volební období by si zákonem stanovil zemský sněm (nejméně tři roky a nejvíce pět let).

V rámci reformy by bylo i obnovení významu okresů, posílení významu obcí a sloučení obcí pod 500 obyvatel. Okresy by nově zajišťovaly chod regionu, tj. spravovaly by úřady jako úřad práce, finanční úřad apod. a zastupovaly by regiony navenek. Okresy by vedl okresní hejtman a okresní rada, která by byla spolu s hejtmanem volená obecními zastupitelstvy na šest let, vždy by volila jedna třetina okresů po dvou letech, obdobně jako se dnes volí Senát. Výjimkou by byly Praha, Brno, Ostrava a Plzeň, tam by totiž funkci okresní rady a okresního hejtmana zastupovaly městské rady v čele s primátorem. Okresní hejtmani a primátoři by byli ze své funkce senátory. V obcích pod 3 000 obyvatel by se volila pouze tříčlenná obecní rada, ta by vykonávala pravomoci obvyklé pro současnou radu i zastupitelstvo.

Je správné pokračovat v digitalizaci státu, ale musí se dát tomuto procesu systém a řád. Nelze provádět digitalizaci salámovou metodou a zmatečnými kroky. Je potřeba připravit komplexní změnu působení státu na internetu a zařídit systém, který bude přehledný a intuitivní. Pro zefektivnění státní správy by bylo prospěšné většinu úředních úkonů provádět přes internet, a to třeba i volit. Vše by muselo být pořádně zabezpečeno nejmodernějšími technologiemi a měla by pořád zůstat možnost provádět tyto úkony osobně.

Školství je známý problém, je potřeba udělat jeho reformu, která by měla být komplexní a ne jenom po částech. Nejprve by došlo k rozdělení vysokého školství, které by spadlo pod centrální vládu a středoškolské a základní, které by spadalo pod země. Základem reformy základního školství by bylo slučování předmětů, úprava učebnic a snížení požadavků na vzdělání učitelů.

Nejhlavnější částí by bylo snížení požadavků na vzdělání učitelů, vychovatelek apod. V současné době je požadováno vysokoškolské magisterské vzdělání v pedagogice. Samotné studium v pedagogice je pro mladého člověka neperspektivní, neboť se primárně zaměřuje na školství, kde nejsou možnosti kariérního růstu a chybí konkurence mezi subjekty, kde by se dalo vybrat. Ve skutečnosti je magisterské vzdělání na základní škole do jisté míry zbytečné, protože nedokáže zaručit kvalifikovanost a zapálenost učitele pro věc. Pro mateřské školy by byl požadavek na vzdělání snížen na středoškolské s maturitou, na základní škole by byly požadavky sníženy na bakalářské vzdělání a středoškolské s maturitou (podle významu předmětu), na středním odborném učilišti by mohli učit lidé s maturitním vzdělání, především v oboru, středoškolské s maturitou by bylo zajišťováno učiteli minimálně s bakalářským vzděláním. Nové podmínky by mohly přilákat spoustu zájemců, které doteď odrazovalo dodělávání vzdělání.

Dále by došlo k předělání učebnic a reformě RVP, to vše by bylo prodiskutováno s odborníky a rozpracováno v komplexní reformu této části.

Současné předměty se tak často překrývají, že se v nich učí jedno a to samé. Vytváření nových předmětů není správnou cestou, správným řešením je slučování předmětů, tak aby dávaly smysl. Např. by mohlo dojít ke sloučení dějepisu a občanské výchovy, dějepis by se navíc rozdělil na prvostupňový (od pravěku po Velkou francouzskou revoluci - období menšího významu pro dnešní společnost) a druhostupňový (od Velké francouzské revoluce = období kdy se začíná utvářet moderní občanská společnost a přichází průmyslový věk).

Dalším problémem je financování školství. Pro začátek je nutné zrušit specifické dotační programy a ponechat pouze veřejné prostředky pro vzdělání studenta. Tyto prostředky budou ve formě tzv. školního kupónu dány rodičům/zákonným zástupcům dětí a ty pak mohou tyto peníze utratit za vzdělání na veřejných i soukromých školách. Ty pak soutěží o dané studenty, nikoli o dotace. Školy budou mít motivaci nabídnou lepší vzdělávací přístup, lepší využití moderních technologií, více hodin matematiky, kvalitnější stravu atd. V konečném důsledku se tak reálně bude soutěžit pouze o studenty, a ne o dotační programy.

Dále je nutné zjednodušit zřízení soukromých škol, aby již zmíněná konkurence mohla dobře fungovat. Z ministerstva školství se tak stane jen entita pro akreditaci vzdělávacích institucí a vydávající školní kupóny.

Částečným odstátněním vzdělávání můžeme dosáhnout větší míry inovace, lepší ohodnocení kvalitních učitelů, většího výběru alternativ, které odpovídají potřebám dětí a hodnotám rodičů a v neposlední řadě i fiskálních úspor, neboť jsme privatizací přenesli část nákladů na soukromníky a snížili požadavky na provoz jednotlivých zařízení.

Poděkování za vypracování části o financování patří: Lil Room (originál zde)

Současný nedostatek zdravotních sester nelze vyřešit neustálým zvyšováním platů, ale snížením požadavku na vysokoškolské vzdělání. Pokud někdo chce dělat ve zdravotnictví, tak vystuduje lékařský magisterský obor a ne obor těžce pracujících zdravotních sester. Nově by mělo pro zdravotní sestry stačit středoškolské vzdělání s maturitou ve zdravotnickém oboru a zdravotnická vyšší odborná škola. Platové ohodnocení by mělo být přiměřené a měla by být snaha o snížení přesčasů.

Systém primární zdravotní péče prokázal svoji akceschopnost, robustnost a stabilitu, a proto je nutné ho zachovat a posilovat.

Dále je nutné provést kompletní reformu financování zdravotnictví, kterou by měli vypracovat odborníci napříč obory.

Oblast dopravy by měla být řízena na základě principu subsidiarity, tj. decentralizovaně. Důležité je podporovat nákladní dopravu po železnici místo silniční. K tomu by měly být i přizpůsobeny tratě, které by se nově rozdělily na místní (spravované okresy), zemské (spravované jednotlivými zeměmi) a celostátní. Celostátní tratě by pak mohly být upraveny pro vyšší rychlost a měly by spojovat hlavní body celého státu (např. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň a Liberec).

Silniční síť by měla být rozdělena stejným způsobem jako železnice a stát by se tak měl primárně zaměřit na dostavbu dálniční sítě.

Měly by být rozumně podporovány ekologické způsoby dopravy, a hlavně by měla být významně podpořena MHD ve městech.

Kultura je důležitý aspekt lidské společnosti, který vyjadřuje konkrétní společnost, její historii, jazyk, zvyky a morální hodnoty.

Vzhledem k decentralizaci státu by ochranu a správu v oblasti kultury nově převzaly země. Nejdůležitější je obnova a ochrana vzhledu památek, osad, vesnic, měst atd. Mělo by dojít k opravám kulturních památek ve vlastnictví státu a soukromým majitelům by měl stát pomáhat, ale ne je demotivovat přílišnými regulacemi.

V oblasti financí je důležité dodržovat fiskální, vyváženou a hospodárnou politiku.

S finanční politikou souvisí drastická reforma a decentralizace státu, která by měla hlavně přivést více peněz do regionů.  Výběr části daní by se měl přesunout na nižší správní celky, tím by se snížilo riziko plýtvání a zpronevěření veřejných peněz. Měl by být zaveden ústavní zákon stanovující pravidla pro stálou a povinnou fiskální a odpovědnou finanční politiku, který by v praxi zakázal rozpočtový schodek. Dále by se mělo od státního rozpočtu oddělit sféry sociálního, zdravotního a jiného pojištění. S tím souvisí reforma sociálního systému, která musí být velmi konstruktivní, komplexní a tvrdá.

Česko má nesprávně nastavený daňový systém. Jeden příklad za všechny může být DPH, která kdyby měla pouze jednu sazbu na všechno zboží (ideálně nejnižší možnou, kterou vyžaduje EU), tak by mohla být opravdu jednoduchou na výběr (což je u daní klíčové) a byla by perfektní jedinou daní pro striktně minimální stát. Nicméně náš stát má sazeb více, což komplikuje byrokracii, jež se týká jejího výběru. Stát by se měl snažit sjednotit sazby DPH na jednu univerzální.

Dalším problém působí daň z příjmu, jež také trpí tím, že nemusí být tak snadná na výběr, má tendenci ekonomicky demotivovat, výjimky stěžují její výběr a vyžadují v konečném důsledku větší administrativu. Velký problém vzniká i u zdanění kapitálu, který nám často uniká a nedokážeme jej tak zdanit. Myslíme si, že by daň z příjmu měla být postupně zcela zrušena. Čím ji však nahradit?

Na tuto otázku odpověděl ekonom Henry George před mnoha lety. Jeho odpověď byla taková, že nejlepším zdrojem příjmů do státní pokladny je daň z pozemkové renty, neboť pozemky jsou od přírody nabídkou omezené. Tato pozemková renta je odvozena od tržní ceny neupraveného pozemku (ta se odvíjí podle lokace, či nerostného bohatství nacházejícím se poblíž). Vlastníci tak mají motivaci své pozemky upravovat, ať už stavbou a provozem bytových domů, obchodních domů, restaurací a všech množného. Hlavně majitelé jsou demotivováni nakupovat pozemky a byty za účelem spekulace.

Právě tato demotivace spekulovat činí z daně z pozemkové renty zajímavou alternativu obecního bydlení, neboť právě záplava bytů od soukromých subjektů by přispěla k výraznému snížení snížení tržní ceny nájemného. To by znamenalo, že města by mohla mít dostupné bydlení a zároveň zrušit institut městských bytů.

Dále díky zaměření na polohu budou mít zahraniční firmy motivaci se usadit i v chudších regionech, jelikož ceny pozemků jsou zde nižší, tudíž budou platit nižší daň. Paradoxní však je, že soukromé investice do těchto regionů v dlouhodobém časovém období hodnotu pozemků zvýší. Popřípadě ji stát může zvýšit stavbou kvalitní infrastruktury. Důležité ale je, že tyto firmy zde pravděpodobně zaměstnají obyvatele těchto regionů, tudíž se zvýší zaměstnanost bez nutnosti státních pobídek či dotací a sociálních dávek.

Co se týče zemědělců, ti také mnohé získají. Na venkově bývá půda levnější než ve městech, tudíž budou platit méně a navíc budou nucení dlouhodobě přemýšlet ekologicky, aby jejich pole dokázala dlouhodobě generovat zisk.

Výhody toho přístupu nadchnul, jak příznivce liberální pravice (Friedman, Foldvary), tak i ekonomické levice (labour land campaign, Joseph Stieglitz), neboť v něm tyto myšlenkové proudy dokáží najít aspekty, jež považuji za pozitivní. Žádný jiný fiskální systém nemá podporu jak levice, tak pravice. Neboť tato daň nepřímo zvyšuje mzdy a nabídku všemožných služeb, snižuje ceny nájmů a mnoho dalšího.

Nesmíme však zapomenout, že fiskální systém nelze změnit přes noc. Navrhujeme tedy nahradit současnou daň z nemovitosti daní z pozemkové renty a s každým jejím zvýšením snížit všechny sazby daně z příjmu a harmonizovat DPH. A neméně důležité pro fungování této fiskální reformy je mít jednoduchý a přehledný systém stavebních povolení.

Požadujeme i nahrazení systému emisních povolenek daní za negativní externality, jež jednolití znečišťovatelé vytvářejí a byly by tak motivováni k ekologickému přístupu k výrobce. Navíc čisté prostředí zvyšuje hodnotu pozemků.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Pokud vytvoříme fiskální systém, kde hlavní daní je daň z pozemkové renty (viz kapitola Daňová politika), tak se i méně atraktivní oblasti stanou díky soukromým investicím v budoucnu atraktivnější, což vytváří motivaci pro soukromé firmy podnikat i zde, ať už v oblasti dopravy či poštovních služeb. Dále by zde pomohla větší liberalizace a desubsidizace v těchto odvětvích a nakonec privatizace státních podniků, neboť vymizel argument pro jejich existenci, a stát se tak může alespoň trochu zmenšit.

Nicméně jsou odvětví, kde je privatizace složitá. Jedná se o vodárenství, chodníky, silnice, koleje, provoz tramvají/metra a dráty vysokého napětí. Zde nalézáme společenský konsenzus (s nímž se shodnou i mnozí liberální ekonomové), že infrastruktura je veřejný statek, má být všem přístupná a její provoz by měl tedy být financován z veřejných rozpočtů. Existují sice teoretické návrhy jak i tyto oblasti předat soukromníkům nicméně v současné době se jedná o riziko, jehož dopady lze jen složitě předvídat, tudíž zde je nutné vlastnictví veřejné.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Zastánci dotačních projektů tvrdí, že díky dotacím se financuje spousty užitečných projektů. Nicméně, jak už řekl Fréderic Bastiat, musíme se podívat i na to, co vidět není. Možná kdyby nebylo dotačních projektů, tak by se mohly snížit daně z příjmu a jedinci či firmy by je mohli investovat jinam, což by možná mohlo vést k růstu jiného odvětví.

Ještě více zarážející je, když si vzpomeneme na slova Friedrich Augusta von Hayeka, který tvrdil, že jedna centrální (obvykle státní) autorita nemá všechny potřebné informace, aby dokázala peníze opravdu efektivně investovat. Naopak podnikatelé, kteří podnikají v dané oblasti mají informace (přenášené formou ceny) jak naložit s prostředky nejlépe pro jejich konkrétní počínání a snaží se tedy myslet do budoucna, aby se jejich investice vrátily. Krom toho jsou cenové signály často pokřivené, neboť vláda svým počínáním tak může vytvořit iluzi, že je lepší investovat do něčeho jiného a brání tak částečně i investicím do jiných odvětví, jež pak musí krýt jinými dotacemi, které by jinak nemusely existovat. A to vše je vykoupeno buď vyššími daněmi či vysokým dluhem.

Někdo ale může namítnout, že dotace mohou pomoci malým a středním podnikům, aby konkurovaly těm velkým. Zde si dovolíme nesouhlasit, protože nejlépe malým podnikům pomůže deregulace, aby malé podniky mohly snadno vstoupit na trh a nebyly zatíženy velkou administrativou. A jsou to mimo jiné dotace velkým agrofirmám či jejich lobbing za regulace na míru (tzv.- regulatory capture), jež reálně likvidují zdravé konkurenční prostředí.

A v neposlední řadě máme i morální argumenty. První je, že dotovaná firma má nespravedlivou výhodu vůči nedotované firmě, která možná má kvalitnější službu či výrobek či dobře platí své zaměstnance. Dále zde například vnucujeme vegetariánům/veganům financovat živočišný průmysl a ekologům projekty ničící životní prostředí. Krom toho dotace vytváří korupci, která by nemusela existovat.

Jak teda vypadá nějaké ekonomické odvětví bez dotací? Jeden příklad za všechny jsou počítačové hry, kde vstup na trh vyžaduje minimum administrativy a díky absenci regulací si spotřebitel opravdu vybere, a to na všemožných platformách. Může dát přednost dílům velkých firem, nicméně existují i úspěšné projekty „kutilů“. Dále inovace a rozmanitost je tak velká, že se nestačíme divit, pokud se koukneme na grafický pokrok. Samozřejmě bych našel jiná odvětví, nejen softwaru, nicméně zde je to nejlépe vidět.

Nicméně veřejné výdaje jsou nutné a v některých případech (viz kapitola Sociální politika a kapitola Školství) připomínat formu dotace, nicméně, zde jdou peníze koncovému spotřebiteli, nikoli podnikatel.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Česko musí být aktivní v rozvoji spolupráce v rámci EU a NATO. Žádná vláda se dosud nijak moc nezasadila o to aby hrála významnou roli v EU, proto všechny problémy ze kterých obviňujeme EU nemůže jenom ona, ale i naše vlády, které se o tuto politiku nezajímají pokud nejde o dotace. Musíme převzít iniciativu a navrhnout reformu EU, která by ji přiblížila k ideálům hraběte Coudenhove-Kalergiho. Česká vláda by se měla zasadit o projednání vzniku Ústavy Evropské unie, která by zaručovala suverenitu členským státům (právo veta by mělo být zavedeno pro záležitosti, které nejsou celounijní; celounijní záležitosti = zahraničí, obrana, mezinárodní obchod) a zároveň by iniciovala vznik federalizované EU. Federalizovaná EU by měla být decentralizovaná, tj. většina funkcí by zůstala členským státům. Společná evropská politika by se měla zaměřit na mezinárodní obchod (lepší pozice vůči nadnárodním korporacím), zahraniční a bezpečnostní politiku. Zákonodárnou moc v EU by vykonával Sněm reprezentantů EU (dolní komora parlamentu), který by byla volen občany podle členských zemí, a Rada Evropské unie složená ze zástupců povolaných vládami členských států. Výkonnou moc by vykonávala Ministerská rada EU, kterou by po volbách do Sněmu reprezentantů EU jmenovala Rada EU a důvěru by jí vyslovila Sněmovna reprezentantů EU. Dále požadujeme snížení počtu europoslanců na 365, neboť ani podobně velké USA nemá 720 členů své dolní komory parlamentu. Myslíme si, že by bylo dobré trvale umístit Sněm reprezentantů EU do Štrasburku. Dále považujeme za prospěšné přemístit sídlo Ministerské rady EU do Vídně a přemístit Radu EU do Frankfurtu nad Mohanem, aby byly organizace EU blíže centru. Projekt eura by neměl být zdobrovolněn, nýbrž by měla být zavedena povinnost minimálně vstoupit do ERM II.

Základem společné zahraniční politiky by bylo vytvoření evropských velvyslanectví. Evropská velvyslanectví by se skládala z diplomatických úřadů členských států (ty by zůstaly pod přímou kontrolou národních států) a evropského velvyslance jmenovaného ministrem zahraničí EU, nejednalo by se nijak o omezení suverenity, ale naopak o posílení vyjednávací pozice a ochrany našich občanů vůči třetím zemím.

Hlavním pilířem společné bezpečnostní politiky by bylo zřízení Ozbrojených sil Evropské unie a evropské vojenské a civilní kontrarozvědky. Zřízení OS EU by neznamenalo zrušení národních armád (ty by zůstaly pod přímou kontrolou členských zemí), neboť z nich by se OS EU skládala. Podstatou OS EU by bylo zřízení struktury potřebné pro koordinaci v případě obrany. Vrchní velitelství OS EU by vedla rada skládající se z náčelníků generálních štábů, vrchní velitel by byl jmenován ministrem obrany EU a schválen náčelníky generálních štábů. Pod přímou kontrolu OS EU by spadaly pouze speciální jednotky, které by se tak mohly stát ještě profesionálnějšími. Společné nákupy zbraní by byly samozřejmostí. OS EU by sloužily primárně jako doplněk NATO, navíc by z Evropy udělaly rovnocenného partnera USA.

Nadále by se měly upevňovat vztahy a prohlubovat spolupráce v oblasti technologií a průmyslu s Čínskou republikou, tzv. Tchaj-wanem. Tchaj-wan musí zůstat jako suverénní stát a Česko spolu s EU by se o to měli zasadit.

Evropská unie musí navázat na historický odkaz jejích předchůdců, neboť útvary bez minulosti zaniknou. EU musí navázat na myšlenky česko-japonského hraběte Coudenhove-Kalergiho v odkazu na křesťanskou morálku, která je základem celého hodnotového systému moderní Evropy bez rozdílu mezi náboženstvími. Důležité je navázat na pomyslného předchůdce EU Svatou říši římskou, která byla středověkým ekvivalentem dnešní unie. Pro posílení pocitu sounáležitosti a jednoty bychom si uměli představit vytvoření federální monarchie. Nabízí se dvě řešení, a to volená monarchie (stejně jako Svatá říše římská) a dědičná monarchie. V obou případech by došlo k vytvoření Kurfiřtské rady, která by přijímala panovníkovu přísahu a případně by ho mohla i sesadit, byla by tvořena hlavami členských států a ministerským předsedou EU (ten by měl poradní hlas). V případě volené monarchie by Kurfiřtská rada ještě volila panovníka, aktivní a pasivní volební právo by měly korunované hlavy států, pouze pasivní volební právo by měli prezidenti. V případě dědičné monarchie by bylo potřeba určit panovnickou dynastii. Zde preferujeme habsbursko-lotrinskou dynastii, neboť ta od roku 1438 do roku 1806 (s krátkou přestávkou v letech 1742–1745) držela titul římského císaře a dnes se její členové považují za Evropany a jsou spjati s Panevropskou unií. Titul a oslovení panovníka by bylo: „Jeho císařské (a královské) Veličenstvo, panovník Evropské unie, z Boží milosti titulární císař Říše římské“. Panovník by byl ze svého úřadu předsedou Rady EU, jmenoval by Ministerskou radu EU, vrchního velitele OS EU apod.

Každý stát musí mít schopnou a profesionální armádu. Česko musí přistoupit k radikální reformě ozbrojených sil. Požadujeme zavedení pravidla, že se na obranu musí vydávat minimálně 5 % HDP. Profesionální armáda je důležitá a žádoucí, ale pro případnou válku je potřeba mít k dispozici velké zálohy různě vycvičených záložníků a tomu jsou aktivní zálohy, tak jak dnes fungují nedostatečné. Základem takové reformy by mohlo být vyřazení aktivní zálohy z armády a vytvoření z ní samostatné složky ozbrojených sil vedle armády a vojenské kanceláře hlavy státu. Nová složka ozbrojených sil by se mohla nazývat zeměbranou. Vytvoření nové složky by si vyžádalo i zřízení nového velení, pod které by spadala armáda i zeměbrana, mohlo by se nazývat generálním inspektorátem ozbrojených sil. Zeměbrana by byla strukturálně podobná armádě a měla by i svůj generální štáb, její jednotky by fungovaly na stejném systému jako dnešní aktivní zálohy. Pod zeměbranu by patřila i domobrana, která by byla vojskem „na papíru.“

Domobrana by se skládala ze čtyř částí:

Cílem by bylo dosáhnout v řádu desetiletí nejlépe 90 000 příslušníků armády, zeměbrany a domobrany (do 3. části).

Nejen, že chceme posílit nezávislost justice pomocí významnější role hlavy státu, ale také chceme i reformu udělovaných trestů. Podle nás by měly být tresty odnětí svobody u zločinů, které bezprostředně neohrožují společnost, nahrazeny trestem veřejně prospěšných prací. Pokuty by nově měly být procentuálně stanoveny na základě měsíčního příjmu pokutovaného.

Je potřeba radikální reforma a restrukturalizace systému sociálního zabezpečení. Základem by bylo oddělení od státního rozpočtu a od vlády.

Sociální politika státu je důležitá, musíme si uvědomit, že aby byla i funkční, jsou naprosto nutné změny jejího fungování, aby se peníze dostaly k potřebným a „nesežrala“ je administrativa.

Předtím, než cokoli zjednodušíme, je nutné si říct, co má taková sociální politika dělat. Dle nás má zajistit, aby lidé ve špatně sociální situaci nezemřeli hlady, aby nemocným byla zajištěna kvalitní péče, a aby bylo adekvátně postaráno o lidi, jímž věk (například děti bez rodičů), vážné duševní či tělesné stav postižení brání v normálním fungování ve společnosti. Role sociální politiky ale není stanovit minimální mzdy. Mzda je cena práce a jestli chce stát, aby lidé měli zajištěno životní minimum, měl by tak činit z vlastních prostředků, popřípadě lze připustit právní posílení odborů po vzoru Skandinávie, kde minimální mzda není stanovena státem, ale fakticky ji určují nezávislé odbory.

Začněme u zajištění životního minima. Klíčem pro dobré fungování je jednoduchost. Proto je nejlepší začít přemýšlet o myšlence nepodmíněného příjmu. Může se jednat o základní nepodmíněný příjem (UBI: Universal Basic Income), v němž dostanou všichni dospělí občané každý měsíc finanční částku, která se bude pohybovat ve výši životního minima. V praxi by tak pracující měli něco navíc a měli bychom jistotu, že nezaměstnaní nezemřou.

Další zajímavou možnosti je tzv. negativní daň z příjmu (NIT: Negative Income Tax), již propagoval Nobelista Milton Friedman. V tomto systému dospělí lidé získávají životní minimum, které se odvíjí od standardního příjmu. Pokud vydělávají méně než je standardní příjem, dostávají přídavky odvíjející se podle toho, kolik do standardního příjmu jim zbývá. Pokud člověk vydělává více než standardní příjem, tak již není potřeba negativní daně a platí standardní daň z příjmu, která však nemusí nutně existovat (viz kapitola Daňová politika).

Vzorec:

N = P (S-M)

Aplikace právě jednoho z těchto dvou modelů by primárně sloužila k nahrazení různých příspěvků či slev (jízdné…), neboť ať už negativní daň či základní nepodmíněný příjem vyžadují méně byrokracie než jiné programy a dávají jedincům šanci na lepší sociální mobilitu. Pokud by to bylo v budoucnu možné, měly by NIT či UBI nahradit i důchodový systém, neboť se jedná o přístupy, v nichž je méně složité přemýšlet do budoucna.

Položku, kterou bychom nerušili je zdravotní pojištění, neboť některé lékařské zákroky mohou být nákladné, tudíž zde nemáme jistotu, že se pacient doplatí. To stejné platí i pro péči o nemohoucí. Podobný přístup k této položce měl i další slavný laureát Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek.

Za vypracování patří poděkování: Lil Room (originál zde)

Neboť vycházíme z křesťansko-židovských hodnot cítíme odpovědnost za krajinu ve, které žijeme. Naší největší povinností v této oblasti je ochraňovat a kultivovat krajinu tak, aby naše se životní prostředí předalo budoucím generacím v co nejlepším stavu.

Komunistické nakládání s krajinou je pro nás dosud žijícím problémem. Je potřeba zvýšit rozmanitost krajiny a jejich celků. Musí se rozbít velké lány polí a podpořit návrat remízků, tůní, mokřadů a dalších prvků, které obohacují biodiverzitu a zvyšují schopnost udržet vodu. Dále je naprosto zásadní zrušení dotací a zvýhodňování velkých agropodniků a zavedení větší podpory místním a regionálním zemědělcům, ti musí být v primárním zájmu státu. Je jasné, že lesy mají velký význam a stát by k tomu měl také tak přistupovat. Důležitá je změna politiky v hospodaření se státními lesy, která se musí změnit ze současného komerčního na ochranářský, obnova lesů musí být podporována na základě přirozených přírodních podmínek.

Je zcela zásadní, aby EU přijala na vědeckých faktech založenou politiku vůči novým odrůdám, připravenými genovou modifikací, pokud mohou znamenat zdravější potraviny a menší potřebu chemikálií.

Je jasné, že globální změna klimatu je velkým ohrožením pro fungování lidské společnosti jako celku, a proto musí Česko, a i celá EU k tomuto tématu přistupovat se vší vážností, ale i racionalitou. Česko a EU by se měly zasadit o prosazování zelených alternativ a EU by měla zvláště k tomu samému začít tlačit i USA a Indii, pokud možno i „Čínskou lidovou republiku“.

Jako konzervativci odmítáme bezduchý LGBT aktivismus a ze stejného důvodu i jakékoliv projevy homofobie apod. V této tématice chceme vést konstruktivní a racionální debatu, proto odmítáme současné vedení kulturní války na obou stranách.

Prosazujeme přejmenování manželství na životní partnerství. Toto životní partnerství by byl civilní sňatek určený pro dvě osoby bez rozdílu pohlaví. Církevní sňatek by byl přejmenován na manželství a řídil by se pravidly dané církve nebo náboženské společnosti. (Příklad zde: Manželství (není) pro všechny).

Jako konzervativci podporujeme právo ochrany života ještě před narozením, ale odmítáme zakázání interrupce. Stát by se měl zasadit o snižování počtů interrupcí a to psychologickou, finanční a jinou podporou.

S tím souvisí i téma znásilnění a sexuálního násilí. Tresty by v této rovině měly být rozhodně vyšší než jsou dnes, tresty by se měly pohybovat v rovině odnětí svobody v řádu deseti až dvaceti let. Pokud by se jednalo o čin spáchaný na dítěti byl by trest ještě vyšší a to odnětí svobody v řádu dvaceti až třiceti let. Za schvalování a podporování sexuálního násilí by měly být tresty také a to veřejně prospěšné práce v řádu dvou až pěti let. Stát se musí zasadit o osvětu a potírání této trestné činnosti.

Rozvoj regionů musí být plně v rukách nižších samosprávných celků. O to by se postarala nová finanční politika a reforma státu. Stát nesmí řídit místní a regionální rozvoj, protože z principu nemůže plně pochopit, co daný region potřebuje, povinností státu je jenom zařídit, aby se mohly sami o sebe postarat. Součástí by mělo být zavedení českého zemského zákona, který by stanovoval plán na obnovu pohraničí. Podobný zemský zákon by se měl přijmout i ve Slezsku.

Dějiny jsou důležitým aspektem lidské společnosti a je důležité si je připomínat a poučit se z nich. Naším cílem musí být odbourání mýtů nacionalistické propagandy první republiky a komunistické propagandy, která je pořád ve společnosti přítomná.

Je potřeba si připomínat z čeho naše společnost vychází, naše společnost historicky vychází ze západní křesťanské civilizace a její hodnoty zastáváme i dnes. Jsou to hodnoty jako tolerance, pomoc potřebným, ochrana života, boj proti nenávisti atd. Naše země byly již od pradávna významnou součástí Svaté říše římské, která byla jedním z důležitých center západního křesťanství. Ačkoliv se dnes často tvrdí, že je Česko jedna z nejateističtějších zemí, tak pořád z křesťanství čerpá, neboť všichni máme nebo bychom měli mít blízké křesťanské hodnoty lásky, soucitu, respektu, úcty apod.

Považujeme za potřebné uzavřít tuto smutnou a temnou kapitolu českých dějin. Jakékoliv násilí z jakéhokoliv důvodu je neakceptovatelné, a především pokud se jedná o nevinné civilisty, děti, ženy a starce. Stát by měl vydat ústavní zákon, který by jasně odsoudil odsun Němců jako nepřijatelný akt násilí a nespravedlnosti. Tento zákon by nerušil Benešovy dekrety, ale odsuzoval by násilí, které se na nich opíralo, a princip kolektivní viny. Součástí by byla i možnost získat zpátky české občanství potomkům Němců, kteří o něj přišli kvůli odsunu. Důležité by bylo prokázání aspoň jednoho předka, který měl před rokem 1938 československé státní občanství, to by bylo jediné odškodnění za příkoří způsobené českým Němcům a Židům.

Je nutné odčinit nechutné okradení šlechtických rodů první republikou, komunistickým a nacistickým režimem. Stát by se měl zasadit o navrácení majetku šlechtických rodů jím zabavených, a to vydáním zákona, který by majetky vracel a úřadu, který by vracení zajišťoval. Dále by mělo být zrušeno tzv. Lex Schwarzenberg, který nemá místo v demokratickém a právním systému. Při restauraci monarchie by měly být obnoveny šlechtické tituly a zaveden úřad, který by spravoval informace o všech šlechticích v zemi, ale také o erbech a znacích.

Ze strany státu musí dojít k absolutnímu odmítnutí zrůdných ideologií komunismu, nacismu a fašismu. Za prvé by mělo dojít k zakázání všech stran hlásících se ke komunismu jako je KSČM a k tomu by měla být zakázána zjevně neonacistická Dělnická strana sociální spravedlnosti a fašistická Národní demokracie. Měl by být sepsán právní předpis zakazující veřejně politicky propagovat tyto ideologie a politicky využívat jejich symboliku. Je jasné, že by se tyto strany takto nezničily a používaly by opatrnější a podobnou symboliku, ale považujeme za potřebné udělat takovouto tečku za obdobím totalit trvajících od roku 1939 do roku 1989. Zároveň by se mělo zpřísnit potírání nenávistných projevů a politických extrémistů.

Armáda je nositelkou tradic a často ztělesňuje dějiny svého státu, naše armáda se bohužel odvolává pouze na první, druhý a třetí odboj, první republiku a nehistorické zobrazení fundamentálních táboritů. Podle nás by tento stav měla armáda vyvážit navázáním i na tradice císařské armády, za kterou v první světové válce bojovalo 1,4 milionů obyvatel Koruny české a z nich 140 tisíc padlo. Armáda by měla zařadit do historických praporů i prapory císařské armády a udělení čestného názvu Maršála Radeckého vojenské jednotce. Dále navrhujeme předělání resortních vyznamenání ministerstva obrany:

Prosazujeme revizi státních vyznamenání a nahrazení současných (staro)novými vyznamenáními.

Nově by došlo k zavedení limitů, které by zaručovaly snížení rizika devalvace častým udělováním. Systém by se zakládal na desetiletých intervalech, počítaných od začátku vlády panovníka. V tomto období by byl určen maximální počet možného udělení konkrétního vyznamenání, jedno jaké třídy. Rodové řády by se řídily vlastními pravidly a nebyly by počítány mezi státní vyznamenání, bylo by je ale možné nosit na vojenských uniformách apod.

Byly by zavedeny tyto řády a vyznamenání:

Naposled by došlo i ke změně státních symbolů. Nové státní symboly by měly odrážet historii a jednotu Českých zemí. Navrhujeme tyto nové symboly:

Došlo by rozdělení státní a národní vlajky. Národní vlajku by mohl používat kdokoliv a její vzhled by byl stejný jaký má dnešní vlajka s modrým klínem. Státní vlajku neboli královskou vlajku by směly používat pouze nejvyšší státní instituce jako hlava státu, vláda, parlament, ústavní soud, ozbrojené síly apod.

Skládala by se z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, čímž by odkazovala na bikoloru používanou v 19. století jako symbol Čech a někdy i Moravy. V horním rohu by byla umístěna svatováclavská koruna jako symbol jednoty všech Českých zemí pod touto korunou. Poměr šířky vlajky k její délce by byl 2:3.

Malý státní znak by tvořil čtvrcený štít, v jehož prvním červeném poli by byl stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli by se nacházela stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli by byla černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. Ve čtvrtém modrém poli by byla zlatá orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí (zlatá orlice by vyjadřovala znak Těšínského knížectví, které je součástí našeho území a titul těšínského vévody patří hlavě rodu habsbursko-lotrinského).

Střední státní znak by byl stejný jako ten malý, ale navíc by byl převýšen svatováclavskou korunou jako symbolem jednoty.

Velký státní znak by byl identický jako střední, ale navíc by měl střední štítek obsahující erb vládnoucí dynastie, tj. Habsburků-Lotrinků.

Byla by i zavedena královská hymna, Svatováclavský chorál, který byl považován od středověku do roku 1918 za neoficiální hymnu Českého království a Koruny království českého. Byla by to hymna českých králů a nenahrazovala by současnou státní hymnu.

Královská standarta by nahradila prezidentskou vlajku, byla by bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých a červených (možná je i současná barevná kombinace). Uprostřed bílého pole by byl velký státní znak. Pod ním by byl bílý (stříbrný) nápis VIRIBUS UNITIS na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.

Došlo by i k reformě státních svátků a významných dnů. Hlavní státní svátky by byl Den české státnosti a Den památky obětí všech konfliktů a válek (Den válečných veteránů). Mezi vedlejší státní svátky by patřil Nový rok, Velikonoce, Vánoce a Královské narozeniny. Ve významné dny by měly státní instituce povinnost vyvěsit vlajku, ale nebyl by den pracovního volna a nebyl by nijak omezen provoz obchodů.

Případné aktualizace naleznete zde.