Idea státu rakouského aneb budoucnost EU

František Palacký psal Ideu státu rakouského v době, kdy před pěti lety vydal císař František Josef I. Říjnový diplom, kterým se navěky vzdal absolutismu a oznámil vznik konstituční monarchie a parlamentarismu. Zpětně je až k nevíře, jak hladce dokázal císař, vychovávaný ve víře, že mu byla od Boha svěřena absolutní moc, přejít do role panovníka konstitučního. Jenže nic není nikdy tak růžové a problematickou se stala ústava z roku 1861, tzv. Únorová ústava.

Únorová ústava byla centralizační, zachovávala tedy dosavadní centrální ráz monarchie, jenž byl budován od 18. století. Centralizaci zastávali hlavně němečtí liberálové, proti nim se postavili federalisté, převážně zástupci konzervativní aristokracie a Čechů, třetím směrem byli dualisté, zastánci dualismu byli Maďaři. Střet těchto proudů byl hlavním tématem politiky až do roku 1867 a výraznou převahu měli liberálové. Císař to uspořádání země veřejně nezasahoval, ale je známo, že měl sympatie ke konzervativní aristokracii.

Roku 1866 prohrálo Rakouské císařství prusko-rakouskou válku. Ta ji vyšachovala z Německého spolku a Rakousko se muselo zaměřit na vnitřní problémy. Češi věřili, že za svou věrnost ve válce dostanou federalizaci, byla to ale z české strany velice naivní představa, jenž nereflektovala dění v celé monarchii. Čeští politici se od roku 1863 neúčastnili politického dění, neboť vyhlásili politiku pasivní rezistence, pro ostatní národy byli tedy Češi bez zastoupení. Další problém byl ten, že se slovanské národy nedokázali dohodnout na společném postupu a cílech. V kontrastu toho zde byli Maďaři, kteří v historii monarchii mnohokrát svými revoltami zatopili. Ti svou výbojnosti požadovali dualismus nebo bude revoluce. Protože Němci měli již pangermánské tendence a hleděli spíše do německých zemí, na dualismus tedy přistoupili. Vzniká Rakousko-uherská monarchie.

Po této události se v již zmenšeném Rakousku jako téma, kterého bude doprovázet do jeho zániku, objevuje otázka postavení Českých zemí.

Velkým politickým zvratem je krach na vídeňské burze roku 1873. Krach totiž na kolena srazil doteď dominantní liberály, jejichž zbytky se sloučili s nově posilujícími pangermanisty. O slovo se začínají hlásit sociální demokraté a k moci se dostávají konzervativci. Rakousko se z krize rychle vzpamatovává a nadchází zlatý věk rychlého růstu, to i pro České země.

Roku 1879 se vlády ujímá konzervativní kabinet Eduarda hraběte Taaffeho, jenž je složen na důvěře tzv. železného kruhu pravice. Železný kruh pravice se skládal z Českého klubu (staročeši, mladočeši, konzervativní šlechta a moravští čeští liberálové), Polského klubu a Hohenwartova klubu (klub federalistických konzervativců).

Taaffeho vláda byla nejdelší vládou Rakouska v rámci Rakousko-Uherska, vládla 14 let. Hrabě Taaffe svou politiku nazýval jako „postupné prokousávání se od problému k problému.“ Za jeho vlády byla zrovnoprávněna ve vnějším úředním styku čeština a němčina, pražská univerzita byla rozdělena na českou a německou část. Socialisty oslabil rozšířením volebního práva, snížil pracovní dobu na 11 hodin, zakázal dětskou práci atd.

Tento styl politiky se později přestal líbit mladočechům, kteří byli roku 1887 vyloučeni z Českého klubu. Po zveřejnění punktací, jenž měly být kompromisem ve snaze o česko-německé vyrovnání, se mladočeši otevřeně vydali do boje proti Taaffeho vládě, proti které stáli ještě němečtí centralisté a sociální demokraté. To vše nakonec vedlo k pádu Taaffeho vlády a tedy i k naději na další vyrovnání. Vyrovnání se pak povedlo pouze na Moravě v roce 1905. Důvodem úspěchu bylo to, že Němci zde byli ve výrazně menším počtu, než v jakém byli v Čechách. Toto vyrovnání následně pohřbil vznik Československa.

V předvečer první světové války se za Rakušany považovali již pouze vyšší úřednictvo, důstojnictvo a klérus. Rakousko žilo již jenom v těchto skupinách a zbytek společnosti se s ním v tichosti rozešel.

František Palacký v Idejích státu rakouského napsal i jeho nejcitovanější výrok, totiž: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Většina z nás ho zná jako Palackého vyjádření odporu k Rakousku, jenže je to propagandistická lež způsobená naprostým vytržením z kontextu. Plné znění jeho výroku totiž zní: „V takovém případě nezbude nám řici nežli jedno a poslední slovo: Když proveden bude opak idey moderního státu Rakouského, a když říše tak různorodá i jediná spůsobu svého na světě přiřkne, ne stejnou všem spravedlivost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášení budou za plémě podřízené a, jakož již řečeno, za materiál vlády pro jiné dva národy: Tu vejde také příroda ve své právo, a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství a zbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované tomu budeme hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli sme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Co tím tedy Palacký říká? Říká, že odmítnutí federalismu a přijetí dualismu bude smrtí Rakouska a narozením zhoubného panslavismu. František palacký byl po celý svůj život zastáncem Rakouska, byl austroslavistou. Dokládá to i jeho výrok z roku 1848: „Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, museli bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Palacký považoval Rakousko za důležitý prvek, jenž vyvolával rovnováhu v Evropě a chránil slovanské národy před Německem a Ruskem. Tento názor zastávalo po celé Evropě mnoho myslitelů.

Abychom pochopili, proč má Palackého varování význam i pro dnešek, musíme se přesunout doby, kdy je Palacký 42 let po smrti a Rakousko-Uhersko podle jeho varování zaniká.

Po rozpadu Rakousko-Uherska se objevily názory, že se ve střední Evropě objevilo mocenské vakuum, které je hrozbou pro další celosvětový konflikt. Jedním, kdo tento názor zastával byl i československý státní občan Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi, syn rakousko-uherského diplomata Jindřicha hraběte Coudenhove-Kalergi a jeho ženy, jedné z prvních Japonek na evropském území, Micuko Aojama. Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi vyrůstal na zámku v Poběžovicích a díky jeho původu z něj samozřejmě vyrostl konzervativní člověk, jenž se identifikoval s habsburskou monarchií. Byl to i velký ctitel Karla Velikého. To vše ovlivnilo jeho názory a na začátku 20. let zformuloval koncept Panevropy, okolo něhož se seskupili různí intelektuálové a zástupci aristokracie.

Na začátku 20. let 20. století vzniká Panevropská unie, nositelka myšlenek panevropského hnutí. Jejím prezidentem je autor myšlenek Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi. Hrabě Coudenhove-Kalergi pro myšlenku Panevropy získal i československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, kterého si hrabě představoval jako otce zakladatele Spojených států evropských. Příznivci Panevropy se stali i Konrad Adenauer, Aristide briand, Albert Einstein, Sigmund Freud, Charles de Gaulle, Bruno Kreisky, Heinrich a Thomas Mann, Georges Pompidou, Franz Josef Strauß, Richard Strauss, Gustav Stresemann, Stefan Zweig aj.

Hraběti Coudenhove-Kalergi nemohli na jméno přijít nacisté ani komunisté. Pro nacisty to byl míšenecký degenerát a pro komunisty buržoazní imperialista.

Myšlenka Panevropy stojí na uznávaní konzervatismu a křesťansko-židovské morálky, jejím cílem je sjednotit Evropu pod jednu subsidiární federaci. Ve snahách o evropské sjednocení vidí pokračování snah o obnovu Římu, o jehož obnovu se Evropané od pádu západořímské říše snaží.

Panevropa po druhé světové válce inspirovala k založení Evropského společenství uhlí a oceli, ke vzniku Evropského parlamentu, Rady Evropy atd. Po druhé světové válce začaly vznikat i další eurofederalistické proudy a organizace, které byly na Panevropské unii nezávislé. S těmito proudy se ale Panevropa nakonec roku 1965 rozešla. Důvodem bylo to, že Panevropská unie ve francouzských prezidentských volbách podpořila Charlese de Gaullea, zatímco zbytek eurofederalistů podpořil Françoise Mitterranda. Eurofederalisté pak na úkor Panevropy získali hlavní slovo v eurofederalistickém hnutí.

Velmi významnou osobností Panevropské unie byla pak pravá ruka a nástupce hraběte Coudenhove-Kalergi, rakouský protinacistický odbojář a syn posledního rakouského císaře Karla I., českého krále jako Karla III., Otto von Habsburg.

Po objasnění dějin Rakousko-uherské monarchie a eurofederalistického hnutí, se lze vrátit zpátky k hlavnímu tématu tohoto článku, totiž k budoucnosti Evropské unie.

Evropská unie se stala neakceschopným byrokratickým kolosem, jemuž většina obyvatelstva nerozumí a často mu nerozumí ani odborníci. V současnosti je mnohými EU vnímána jako velká truhlice peněz pro dotace a jako místo pro volný přesun osob a zboží přes hranice. Jenže to je naprosté vykořenění původní myšlenky evropského sjednocení. EU se musí vrátit ke svým ideovým kořenům, musí odmítnout myšlenku, že je tady pouze pro konzum a vytváření zbytečných regulací.

František Palacký varoval, že je třeba Rakousko reformovat, neboť jeho zbourání by dalo prostor pouze pro rozpínavost Německa, a ještě horšího Ruska pod zástěrkou panslavismu a falešného bratrství. Ano, tento scénář může hrozit i Evropské unii.

V současnosti se pořád z východu snaží k nám dostat despotismus, nenávistnost a absolutní zlo. Nejedná se pouze o Rusko, jedná se i o Čínskou lidovou republiku, Korejskou lidově demokratickou republiku a Islámskou republiku Írán. Tyto režimy chtějí zničit naši svobodu, liberální demokracii, tržní hospodářství, naše kulturní hodnoty a historickou identitu. Pohůnci a nevědomí otroci těchto režimů se často nazývají jako ochránci národa, suverenity, tradic apod. Jenže ani o jedno z toho zde nejde, jde pouze o ovládnutí svébytné Evropy. Jsou to nacionalisté, národní egoisté, kvazikonzervativci, jenž ale neslouží svým národům, ani tradicím, slouží ambicím cizích autoritářských režimů.

Jenže zlo nemá pouze jednu tvář. Užitečnými idioty východních despocií jsou i skupiny, které se považují za ty nejvíce svobodomyslné, liberální, pokrokové, rovnostářské atd. atd. Tzv. woke, radikální progresivisté, jsou stejnou hrozbou jako nacionalističtí populisté.

Tyto dvě skupiny spolu válčí v rámci tzv. kulturních válek a k nim se přidávají i ti umírnění. V důsledku to celkově polarizuje a nechává rozkládat společnost v Evropě. To je přesně to, co si východní autokraté přejí. Nesmíme přistoupit na tuto hru.

EU se musí zbavit svých centralizačních tendencí, eurocentralismus je stejně zhoubný jako tvrdý euroskepticismus. EU musí odmítnout myšlenky současných tzv. eurofederalistů, ve skutečnosti eurocentralistů. EU musí odmítnou myšlenku, že je pouze pro volný pohyb osob a zboží, jak si to představují euroskeptici. EU musí přijmout koncept Panevropy, myšlenku subsidiární federalizované Evropy, Evropy jednotné v zahraniční a obranné politice.

Panevropa je konzervativní, je založená na tradicích a křesťansko-židovských hodnotách evropské civilizace. Potřebujeme vybudovat jednotnou, svébytnou, decentralizovanou, subsidiární Evropu s historickými kořeny. Myšlenka evropského sjednocení není nic nového, je to součást a možné zakončení tisíciletých snah našich předků o obnovu slávy Římu a jeho říše. To neznamená, že má Evropa hledět pouze do minulosti, naopak má s pomocí minulosti budovat budoucnost, pokrok, má chránit svobodu a práva všech Evropanů.

Musíme se zasadit o reformu Evropské unie, je to pro ni životně důležitá záležitost. Pevně věřím, že myšlenka Panevropy je úzce spjatá s českým legitimismem, s českým monarchismem. Panevropanem byl JCKV Otto von Habsburg a je jím i současný český titulární král JCKV Karel Habsbursko-Lotrinský. Věřím, že by čeští legitimisté mohli v budoucnu zahrát na poli evropské politiky větší roli, mohli by se stát propagátory reformy nejen Česka, ale i celé Evropské unie.

František Palacký v Idejích státu rakouského varoval své současníky před centralizací Rakouska a před vytvořením nerovného Rakousko-Uherska, obojí by totiž mohlo znamenat jeho kolaps a ovládnutí Českých zemí. Měl pravdu, po rozpadu habsburské monarchie bylo Československo dvacet let pod protekcí Francie, následně bylo šest let okupováno Německem a pak čtyřicet čtyři let ovládáno Sovětským svazem, Ruskem.

Palacký nás varuje, že vytvoření centralizovaného evropského státu by nepřineslo nic dobrého, varuje před rozpadem EU a varuje před nerovným řešením, tak bychom mohli označit současný stav EU. Palacký nám říká, že federalizovaná a subsidiární EU má šanci na úspěch. Naším cílem nemá být zničení EU, vytvoření centralizované EU, cílem nemá být nějaké „vracení se“ k EHS. Naším cílem by měla být Panevropa.

České země byly vždy součástí většího celku do roku 1918. Český král byl dlouho jediným králem v rámci Svaté říše římské, královské tituly totiž měl dlouho pouze panovník říše. Ten byl původně před korunovací králem římským, po celou dobu byl králem německým, italským a arelatským (do roku 1378). Český král měl významné postavení krále a kurfiřta v rámci Svaté říše římské, jedním z ideových předchůdců dnešní EU. Koruna česká byla veledůležitou součástí Rakouského císařství, rakouský císař se českým královským titulem honosil jako prvním spolu s královským titulem uherským a císařským rakouským. Samotné označení C. k., neboli císařsko-královský, označovalo za Rakousko-Uherska titul rakouského císaře a českého krále.

Tento článek píši v době, kdy to bude dvacet let od vstupu Česka do Evropské unie. Je na čase, aby se Česko chopilo své historické úlohy v Evropě a začalo konečně aktivně tvořit Evropu budoucnosti, Evropu, která by zároveň neopomíjela své kořeny a úlohu ve světě.

Děkuji za přečtení a přeji krásný zbytek dne.